„Přátelství může skončit láskou, ale láska nikdy nemůže skončit přátelstvím."

- Charles Caleb Colton

☆

Mezi dvěma hnědovláskami se rozhostilo ticho. Mladší už k tomu neměla co víc dodat, tak jen zahanbeně sklopila hlavu a upřeně se zahleděla na vzorovaný ubrus na stole. Ta starší se snažila zpracovat slova své dcery, ale bylo to pro ní poněkud těžké. Ani v tom nejdivočejším snu by se nepomyslela, že někdy tohle od ní uslyší.

„Ah, dítě, copak jsi to nevěděla?" povzdechla si nakonec Jean. Znala svou dceru, takže věděla, že Blaisee stále miluje, ale slyšet ji to říct nahlas, jí jaksi zlomilo srdce.

Hermiona se na ni zmateně podívala. „Nevěděla co?"

„Přátelství může skončit láskou, ale láska nikdy nemůže skončit přátelstvím. Poslyš, vím, že se oba snažíte, ale opravdu jste přátelé, kterými jste bývali v Bradavicích?"

Mladší hnědovláska chtěla hned protestovat, ale pusu otevřela pouze naprázdno, neboť moc dobře věděla, že by to byla lež. Ano, jejich přátelství není takové, jaké bylo v Bradavicích, ale jak by mohlo? Jak by mohlo, když spolu prožili tolik věcí?

„Ne," hlesla slabě. „Ale přátelé jsme," trvala na svém. Jistě, mělo to své mouchy, ale pokud měla být Hermiona upřímná, ráda si myslela, že jejich přátelství nikdy úplně tak neskončilo. Vždyť i když byli manželé, tak byli kamarádi! Jen si k sobě museli najít po rozvodu zase cestu, což bylo pochopitelné, nebo ne? Oba se tolik snažili. Nebylo to přátelství, jaké měli před lety, ale stále to bylo přátelství.

„Nikdy jsem ti do ničeho nemluvila. Ani do manželství, ale dovol mi se zeptat. Proč jste se rozvedli? Vaše láska byla přece silnější než pár hádek."

Na to Hermiona jen pokrčila rameny a snažila se potlačit slzy. Taky si to totiž myslela. A evidentně v tom byla sama. Blaise už o ni nestál a včerejšek to jen dokázal. Nezáleželo na tom, že na malý moment se ocitla zpět v minulosti. Bylo to pro něj jen fyzické, přesně jak to ona řekla Dracovi. Blaise už ji nemiloval. Proto se rozvedli.

„Možná bych měla někam odjet," povzdechla si unaveně.

Jean souhlasně přikývla. „Možná bys měla."

„Víš, že to nejde."

„A proč by nešlo? Vezmi Charlie a odjeď s ním na venkov. Od Draca budeš mít pokoj a Blaise se může pro Charlieho kdykoliv stavit. Jste přece kouzelníci, ne?" poukázala na zřejmý fakt.

„Jenže to bych pak utíkala, a já z boje nikdy neutíkám," oponovala.

„Možná bys na to neměla nahlížet jako na bitvu, drahoušku," poznamenala její matka starostlivě.

•••

Hermiona nechápala, proč to dělá. Už ji ale nebavilo být na nikdy nekončící emoční horské dráze. Nemohla čekat, až se věci vyřeší samy, protože to nefungovalo a ona chtěla mít svůj vlastní život pod kontrolou. Nechtěla mít jeden den pocit, že se vše vrací do starých kolejí, jen aby se jí druhý den vše bořilo po rukami.

Zcela vyčerpaná po noční směně, použila ve Sv. Mungovi letaxovou síť a o pár sekund na to vystoupila ze zelených plamenů ve známém obývacím pokoji.

„Já věděl, že beze mě dlouho nevydržíš!" prohlásil blonďák, který byl jedním jádrem jejích problémů.

„Pil jsi?" zeptala a ignorovala jeho poznámku.

„Ne moc, měl jsem jen dvě skleničky. Proč se mě pořád ptáš na to, jestli jsem opilý?" otázal se malinko raněně, ale ona moc dobře věděla, že to jen hraje.

Hnědovláska na to nic neřekla, jen tiše stála před krbem. Nevěděla, proč sem šla. Bylo to impulzivní a měla to nechat být. Copak už ji impulzivní rozhodnutí nedostalo do malérů až až?

Draco vstal z gauče a přešel k ní, ale zastavil se v respektující se vzdálenosti, což na ni udělalo poněkud dojem. „Čemu vděčím za tvou návštěvu?"

„Dostala jsem tu knihu," řekla místo odpovědi.

Blonďák jen přikývl.

„Vyhodila jsem ji. Pak jsem toho litovala, tak jsem ji z koše vytáhla a darovala ji do knihovny Sv. Munga, aby měli pacienti, co číst," pokračovala upřímně.

„Je to kvůli Tomovi?" zeptal se poměrně s klidem.

„Cože?" vyhrkla nechápavě.

„Klidně si s ním užívej," ušklíbl se. „Přiznávám, že jsem žárlil, když jsem vás viděl prvně spolu, ale usoudil jsem, že mi není žádným konkurentem."

„Tom a já jsme jen přátelé. Stejně jako jsme kdysi bývali my dva," odsekla, veškerý její klid pryč. Proč ji musel vždycky tak rozhněvat?

To Draca překvapilo. „Bývali?"

Hnědovláska přikývla. „Ano, bývali, protože přátelé si vzájemně neubližují."

„Copak my si ubližujeme?" nechápal a nepatrně se k ní přiblížil.

Znovu přikývla. „Fakt, že to nevíš, to jen celé zhoršuje. Proč nemůžeme zůstat přáteli, Draco? Víš, vážně jsem o tom teď přemýšlela a ano, máš pravdu, něco mezi námi je. Jenže je to jen fyzické. Byl jsi zrovna po ruce. Stejně tak to mohl být kdokoliv jiný, a jak už jsem řekla, mrzí mě to. Prosím, můžeme být přáteli?"

„To asi nepůjde," zašeptal nebezpečně hlubokým hlasem a než stihla Hermiona nějak zareagovat, polapil její rty těmi svými.

A ona si tak mohla na pomyslný seznam připsat další položku, proč se nenávidět, neboť její tělo na něj zareagovalo téměř ve vteřině. Jako by se snad její tělo postavilo proti ní a vůbec neposlouchalo, co tu nyní celou dobu říkala.

Trochu agresivně ji kousl do spodního rtu a ona se mu bez rozmyslu odevzdala. Bylo to tak špatné. Musela svou mysl nutit přemýšlet, ale jak se zdálo i ta ji zradila, protože si náhle nemohla vzpomenout, proč že to špatné bylo, protože to bylo ve skutečnosti úplně úžasné.

A pak její mysl udělala to, co uměla nejlépe a ukázala jí obrázky z minulého večera. Ukázala jí Blaise.

Se vší silou, co v sobě našla se od něj odtáhla. „Políbila jsem Blaise," vyhrkla.

Konečně něco, co zafungovalo perfektně, protože Draco vymotal ruce z jejích kadeří a o krok ustoupil. Veškerá jeho sebejistota vymizela. Blaise byl soupeř, proti kterému šanci neměl, to už si ujasnil před pár dny. I když - ne, to nemohl udělat. Musel tu myšlenku, co nejrychleji vytěsnit z hlavy, než se zachová jako typický Malfoy a udělá to.

„Tak to ti gratuluji," řekl chladně s kamennou maskou na obličeji.

Hermiona ztěžka polkla. „Není k čemu, ale na tom nezáleží. Měl bys vědět, že ačkoliv mě neskutečně vytáčíš, uvědomuji si, že ten špatný člověk jsem tu ve skutečnosti já. A opravdu doufám, že to hodíme všechno za hlavu. Jsi toho schopný?"

„V tuhle chvíli asi ne, protože bych z tebe nejradši strhal oblečení," ušklíbl se. „Pokud tedy není k čemu gratulovat, měli bychom se vrátit k předchozí činnosti."

„Ne, rozhodně ne," protestovala a rychle o pár kroků ustoupila. „To už to s tebou bude navždy jako s dubem? Stačí říct a já se nebudu namáhat s tebou mluvit a rovnou si půjdu najít nějaký ten strom."

„Kde bys hledala strom tak okouzlující jako jsem já?"

Hermiona zaúpěla, popadla prášek, spěšně vstoupila do krbu a odletaxovala se domů. Draco si povzdechl a šel se posadit zpět na gauč. Trochu ho to štvalo, ale jinak to s ní byla docela zábava. Jednou tu paličatou nebelvírku dostane, protože nebylo možné, aby na něj reagovala tak jak reagovala, i když na něj byla naštvaná a nic z toho nebylo.

Vytáhne zkrátka ještě víc svého šarmu a myšlenku, že o tom Blaisovi poví, pohřbí hluboko ve své mysli. Pokud možno navždy.