Autor: CaptainFione
Počet slov: 309

Démon

Jak často jsi u svého dna?
Je tam opravdu taková tma,
nebo je to prázdno, co se zaplnit
snažíš dřív, než tě to pohltí?

Ještě jednou, řekneš si, jen
jedinkrát. Je to jen zlý sen,
z nějž se probudím. To se však
nestává ani ráno, kdy nalézáš se.

Ztrácíš se nám, ztrácíš se sobě,
nestojíš na nohou, ač je máš obě,
ani ruce tě nechtějí poslechnout,
i když mě jimi hladíš.

Je to děsivé, ale je v tom snaha,
abys od krve zbarvená byla nahá
a nešpinila bílou, jež ti slušela
a na níž slunce šilo zlatou nití.

Mám pro to pochopení. Cítíš se sama být,
ačkoli jsme s tebou a ty nechceš pít,
ta chuť tam je, nechce jít pryč,
je tam na dně a čeká, až se k ní připojíš.

Mám strach. Bojím se a starost mám.
Nejsem v tom sama, i když si tak připadám,
bojíme se všichni, kdo to srdce máme
plné vzpomínek na tebe.

Netrap se mým smutkem, prosím,
tebe ve vzpomínkách pořád nosím
a budu i nadále, i kdybys pochybila
a sáhla si na to dno znovu.

Miluju tě. Ctím tě. Jsem ti vděčná, ano,
byla jsem smutná. Jsem. Však ráno
nepřináší jen trápení, ale něco nového,
něco, co smíš zkusit i ty.

Novou šanci, nová játra, srdce i tělo,
to už ti z loterie dávno vypršelo.
Ale nevěš hlavu, zůstaň s námi,
s námi, kdo tě milovali
a milují i dál, i když démon
se snaží tě stáhnout na dno.

Ani tam nejsi sama. Setři své slzy,
nech je kapat do lahve, plná bude brzy,
pak ji postav na stolek a dovnitř růži dej,
zpívej jí, mluv na ni, jako bychom s tebou byli.

Nezapomeň, sama nejsi nikdy. Jen
tma je vždy jako noční můra, jako sen,
jejž nechceš nikdy vidět znovu, to chápu,
ale pomocnou ruku podávám.

Přijmi ji, prosím.