Autor: Stromenka04
Počet slov: 562

Ležím na matraci a neustále se snažím najít pozici, v které bych usnul nejdříve. Vím, že zítra, vlastně už dneska, budu vstávat v půl šesté a nikoho nebude zajímat, že potřebuji ještě odpočívat a nabrat nové síly.

Ostatní hlasitě oddechují, ale mě na mysli neustále tíží jedna malá, ale přesto ukřičená, vzpomínka, která mi nedá spát. Stále ji vidím před očima, jak se kousek od mé hlavy vznáší a snaží se mě ještě více otrávit.

Dopis, které jsem dostal včera odpoledne od jednoho mladého vojáka, mě dokázal naštvat i znepokojit.

Je to Francouz. Budeš ho potřebovat.

Nemohl se alespoň jedinkrát za život vyjádřit přesněji? Proč přesně ho bude potřebovat? Bylo nejspíše hloupé si myslet, že by se alespoň jednou pokusil vyjádřit srozumitelně.

Nezáleželo ovšem na tom, co si myslel on, protože pokud by na tom záleželo, nikdy by na toto odporné místo nejel.

„Salut. Je m'appelle Paul.“

Snažím se mu vysvětlit, co tady bude přesně dělat. Ze začátku by neměl jít bojovat, ale v této chvíli je to už jedno, stejně všichni zemřeme, jinak to ani dopadnout nemůže.

Francouz se pouze usměje a nechápavě pokrčí rameny, protože nerozumí jedinému slovu, které řeknu. Taky se usměju, i když se ve skutečnosti dobře necítím. Netuším, jak se domluvím s člověkem, který nerozumí mně a já zase nerozumím jemu.

Rozhazuju rukama, abych mu dokázal vysvětlit, že musím jít na hlídku a on na tomto místě musí počkat. Pouze se usmívá, protože stejnak nic jiného nedokáže a začne se rozhlížet kolem sebe.

Mávnu nad tím už poněkolikáté za den rukou a vydám se po úzké bahnité cestě k nedaleké věži.
_____

Paul už je tady s námi měsíc, dlouhé čtyři týdny, a už se tak často neusmívá, vlastně se mu ani nedivím. Nikdo z nás se nedokáže smát, když je každý den stejně smutný a s tíživým nádechem smrti.

Vybudovalo se mezi námi zvláštní přátelství, které nedokážu vysvětlit slovy. On se občas po večerech, když se opije, dokáže široce usmívat a já s ním sedím v objetí na zemi a kouřím cigaretu. V tu chvíli nám nevadí, že rodným jazykům toho druhého nerozumíme, v okamžiku mezi spánkem a bdělostí, nezáleží na tomto zásadním problému.

Včera jsem mu daroval prsten od své mrtvé manželky a on mi mohl dát pouze svůj upřímný úsměv a objetí, protože nic jiného nevlastnil, o všechno přišel. Bylo mi ho líto, ale všichni jsme v této válce o něco přišli, o něco, co nás navždy zlomí a velmi rozesmutní.

S nechutí zabíjím své nepřátelé, neustále nabíjím svojí zbraň, která je se mnou už mnoho let. Připadám si pouze jako robot, který se za chvilku rozbije a nahradí ho silnější a zdravější technika. Připadám si tak unavený a zastaralý časem a všemi těly, která jsem musel zabít, i když budu za pár dní slavit teprve dvacáté druhé narozeniny. Válka dokáže brát lidské sny, naději, kterou člověk nedokáže přes veškerou šeď a slzy, vidět. Jediné, co si přeji je, aby ta hrozná válka už skončila, protože žít v neustálém smutku nemá žádný smysl.

Zahledím se na Paula, který stojím po mém pravém boku. Najednou uslyším hlasitou ránu a mé následné sklonění se k Francouzovi, který si vzal svůj život. Nejspíše už všechnu bolest, které ho neustále obklopuje, nemohl vydržet.

Do očí se mi nahrnou slzy, pevně jeho mrtvé tělo sbírám v dlaních a jsem si jistý, že tato jizva na srdci se nikdy nezacelí.