Autor: TerryMarz
Počet slov: 574
Postavy i svět pochází ze Hry.

„To bych být tebou nedělala,“ ozval se hrubý ženský hlas a přinutil muže, jehož tvář skrývala kápě, se otočit a spočinout tak zrakem na siluetě osvícené billboardem v pozadí. Neviděl ženě do obličeje. Zahlédl pouze její tělo a cop vlající ve větru, který k němu zavál strážcovský pach. 

Zamračil se a udělal krok k okraji střechy. Zvládl by přeskočit několikametrovou průrvu, avšak ta strážkyně by ho jednoduše dohnala na křídlech. Prohlížel si lesk černého oděvu, o němž věděl, že býval povětšinou bílý a černým se stával pouze v noci, kdy tihle rádoby hrdinové často nevylézali. 

Co tady chtěla tahle a proč se snažila být až přehnaně dramatická?

Rázem překonala vzdálenost mezi nimi a stanula mu tváří v tvář. Neodolal a prohlédl si její mladou tvář, v níž rozpoznal krutost. Stažené rty, přivřené oči a lehce svraštělé obočí jej nevyděsilo, ale krása té ženy ho na chviličku vytrhla z přítomnosti. Musel si všimnout ideálních proporcí i krásných duhovek, které lehce zářily fialovou barvou. 

Připravil se k útoku. Vytasil své vlčí drápy a chystal se po ženě skočit, avšak ona se rozesmála: „Myslíš, že mě rozsápeš jako tu holku tam dole, štěňátko? Měl bys být poslušný pejsek a hezky se vzdát.“

„A proč bych to dělal?“ zavrčel a maličko se přikrčil, kdyby chtěl po ženě skočit a zarýt jí drápy do krku. 

Znovu se usmála, tentokrát mnohem krutěji a založila si ruce na hrudi: „Protože tě jinak odprásknu jako starýho čokla.“

Byla si sama sebou tak jistá. Nebála se ho. Věděla, jak se s takovými vořechy vypořádat a kam zasadit ránu. Překvapovalo ji, kolik sebekontroly ten vlk měl, avšak netrvalo to dlouho a on po ní konečně skočil. Vydal jakýsi štěkot a vrhnul se vpřed. Rychle se jeho výpadu a drápům, mířícím na obličej vyhnula a ladným pohybem se dostala dost daleko na to, aby si vytáhla dýku a zaútočila.

Její zbraň se setkala s jeho zpola chlupatou rukou, opatřenou dlouhými zahnutými drápy, a poranila ho. Pach krve ji udeřil rychle do nosu a vzbudil ve vlkovi agresi. Nemohl se proměnit, neboť nebyl úplněk, avšak stále byl dost silný na to, aby si ze zkušené strážkyně, kterou byla, udělal večeři. 

„Pořád můžeš přestat, když se vzdáš přežiješ,“ zalhala, aby ho rozptýlila a mezitím vytáhla křídla, s jejichž pomocí vzlétla a oslepila ho lehkým slunečním světlem, které zároveň dodávalo sílu i její zbrani. 

Vlk zavrčel a odhalil ji svou napůl zvířecí tvář. Žluté oči zajiskřily v přívalu adrenalinu a chlupaté uši zastřihaly, když zaznamenaly zvuk v pozadí. Všimla si jeho reakce a usoudila, že nejspíš brzy přijdou jeho druhové. Vlci nikdy nebyli sami a taková malá znamení mohla jednomu ušetřit krk. Věděla, že musela jednat rychle, proto neváhala a jedním rychlým pohybem vytáhla z pouzdra pistoli a vystřelila. 

Kulka posilněná kouzlem a jeden proti vlkodlakům zasáhla cíl. Trefila ho do ramene. Vlk sebou cukl s zavyl, aby oznámil druhům, kde se nacházel. Vztekle zavrčela a vystřelila znovu a znovu. Poslední rána jej zasáhla přímo do čela a poslala na onen svět. Ani tlumič nemohl ztišit výstřely a ani štěstí nemohlo vzít zpět jeho zavytí. 

Měla před sebou těžkou volbu. Buď tady zůstane a bude bojovat s celou jeho smečkou, která bude pěkně naštvaná, nebo uteče a přijde o své poslední spojení s těmito kriminálníky. Nechtěla ho zabít. Potřebovala informace a pak až jeho smrt. Takhle neměla ani jedno, a ještě jí k tomu na krku visela další hromada vlků. 

Vzdychla. Bude to muset udělat hezky po starém.