Přemýšlel jsem, jak bych dál udržel konverzaci. Měl jsem ještě dvacet minut cesty a hodlal jsem svůj čas naplno využít. Takže jsem nerozvažoval moc dlouho a plácl další otázku, na kterou už jsi určitě musela odpovídat nejméně tisíckrát:

"Mariana... jak ti říkají? Celým jménem?"

Odfrkla sis. Vážně sis odfrkla, dost nahlas. Někteří lidé se na tebe dokonce otočili, ale pochybuji, že s tvým vzhledem jsi na pozornost nebyla zvyklá.
"Fascinuje mne tvá fascinace mým jménem," odpověděla jsi. "Mari, Mája, Marianka," dodala jsi po pár vteřinách.

"A jak ti mám říkat já?"
"Vyber si."

'Marianka. Budeš Marianka,' pomyslel jsem si. To jméno k tobě nádherně nesedělo a ještě trochu víc tě mystifikovalo. Jako bys byla bytost z nebe, anděl, kterého mi samo nebe seslalo, aby mne napravil. Bože, co já si to sakra myslel?!

"Mně můžeš říkat třeba Jendo, jestli chceš," usmál jsem se na tebe.
"Zůstanu u Honzy," uchechtla ses. "Líbí se mi Honza. Myslím, že bych svého syna pojmenovala Honza. Kdybych někdy nějakého měla." Ve tváři se ti objevil smutek. Trochu. Ale potěšen tvým komplimentem jsem si to vlastně uvědomil až zpětně.
"To mě těší. Honzové jsou fajn," pokusil jsem se zavtipkovat. Jen jsi pokrčila rameny.

Víš, nechtěl jsem, abys mi říkala Jendo. Ale přál jsem si, abys mne oslovovala jinak, než mi říkají ostatní. Nevím proč. Možná ze stejného důvodu, proč jsem se do tebe zamiloval - protože jsem měl povrchní přání, přestože jsem to vlastně vůbec nechtěl.

Přál jsem si, abys mě tak oslovovala, přestože jsem nechtěl.

Dává ti to smysl, že?