Z restaurace s bagely šli přímo naproti do hudebnin.

Luca už obchod kvůli Mannymu zavřel, i když o hodinu dříve, než tvrdila otevírací doba. Když se s Mannym totiž domlouval, myslel si, že den ukončí brigádník, ten mu ale ráno zavolal, že je nemocný a na směnu se nedostaví. 

Takže teď opět odemkl, aby mohli vejít dovnitř, a pak obchod zase zamknul. Měli ho úplně sami pro sebe. 

Natáhl se k vypínačům a postupně rozsvítil všechna světla. Postupně se tak odhalily další a další regály alb, not, nástrojů, příslušenství, úplně jinak poskládané, než jak si to Manny nejspíš pamatoval. Tak rok a půl zpátky udělali s Kitem generální úklid, nakoupili nové regály, přeorganizovali obchod, aby dával větší smysl, zvykli si na nový systém. 

Manny tak vešel do téměř úplně jiného obchodu. Uznale ale písknul. "Hezky. Mám pocit, že si to pamatuju trochu jinak."

"To máš dobrý pocit," přikývl Luca a strčil si ruce do zadních kapes. Kývl k oblouku vedoucímu do druhé části obchodu. "Kytary jsou ale stále tam, jestli chceš kouknout na ně."

Manny uměl více nebo méně na hodně nástrojů, co se ale týkalo jeho profesionální kariéry, co Luca tak zvládl vypozorovat, na pódiu se držel jen kytary a u jedné písně piana.

Takže se ani nedivil, když se Manny pousmál a vydal se právě ke kytarám. Když jeho pohled jako první zabloudil na zeď po jeho levé straně. Kdy se jeho úsměv rozšířil ještě víc, protože ano, ta kytara tam stále byla. Uchechtl se. "Já říkal, že ta cena je přepálená a nikdo nikdy si ji nekoupí," řekl, jeho pohled stále na kytaře.

"Bohužel," prohodil Luca, "tahle už je druhá. Asi dva roky zpátky si ji kdosi koupil, objednali jsme novou."

"Oh." Manny vypadal lehce zklamaně. Možná doufal, že tu stále bude - ta, na kterou tu hrál, když tu byli spolu poprvé, kdy jim Kit zakázal sahat na drahé věci a Luca tak poprvé uviděl jeho slabost pro hudbu. "To nevadí," řekl pak najednou. "Vezmu si ji tak jako tak."

"Cože?!" vyhrkl Luca. 

"Vezmu ji," zopakoval, jako by se nechumelilo. Jako by nestála jako Lucova čtyř měsíční celá výplata. 

"Oh, okay."

Manny se k němu otočil. "Sbalíme ji?"

A Luca se musel uchechtnout. "Takhle to nefunguje."

"Ne?"

"Visí tady dva roky. Musím udělat generálku, zkontrolovat ji, vyměnit struny."

"A jak dlouho to potrvá?"

"No teď ti to rozhodně neudělám," zasmál se krátce. "Trvá to. Můžu ti ji pak poslat... někam."

Manny se kousl do rtu ve znamení přemýšlení, pak lehce přikývl. "Tak jo. Budeš ty práce dělat ty?"

"Máme na to lepšího člověka, takže jen něco-"

"A můžu si vyžádat, abys na ni dělal jen ty?"

Luca překvapeně nakrčil obočí. "Proč?"

Manny lehce našpulil rty, jako by rozmýšlel, co chce říct a co ne. Pak pokrčil rameny. "Nevím, jen jsem docela citlivý na to, kdo manipuluje s mými nástroji."

"Jakože... jak chceš. Ale nejsem v tom nejlepší."

"Mně stačí, když to bude udělaný s láskou," ušklíbl se. 

Luca se uchechtl a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Neuvěřitelnej, fakt."

"To už jsem od tebe párkrát slyšel."

Luca kolem něj prošel ke kytaře, odepnul ji z držáku a sundal. Pak se vrátil k Mannymu a natáhl ruce s kytarou k němu. "Chceš si ji potěžkat aspoň?"

Manny zvedl jeden koutek úst do úsměvu a vzal si ji. Pak se posadil na stoličku kousek od něj, kterou tam měli. "Máš k ní i nějaký pěkný popruh?"

Luca ukázal do rohu místnosti. "Tam nějaký jsou, můžeš se kouknout."

Manny k němu lehce zvedl pohled. "Dones mi nějaký, prosím. Já si ji zatím vyzkouším."

Luca se tedy vydal k popruhům a vybral dva, o kterých si myslel, že jsou nejen nejhezčí a ke kytaře se hodí, ale že by mohly i Mannymu líbit. Tedy alespoň tomu před pěti lety ano. Měl tak nějak pocit, že přesně o tohle mu šlo - aby mu ten popruh vybral Luca. Aby měl něco od něj.

Protože Manny narozdíl od něj až moc rád vzpomínal a narážel na jejich společnou minulost.

Došel zpátky k němu a popruhy mu ukázal. "Tyhle by měly být kompatibilní."

Manny si je chvíli prohlížel. A pak se natáhl po tom levém, červeném. "Tenhle je pěknej. Díky."

Přikývl a druhý odnesl zpátky. Když se opět vracel, promluvil. "Takže ji bereš? Mám jít připravit papíry?"

"To si piš."

Luca sklopil pohled a skryl tak i svůj úsměv. Vypařil se z místnosti jako pára nad hrncem, aby připravil veškeré papíry - kytara o takové ceně si to vyžadovala, stejně tak jako vyjednání požadavků generální kontroly a taky způsobu odeslání kytary. 

Manny se u pokladny objevil asi o pět minut později, zatímco byl Luca zády a tisknul. Uslyšel, jak Manny odložil kytaru na linku. 

"Budu potřebovat vědět, jaký chceš struny. A jestli nějaký příslušenství. Až to všechno udělám, nacením, pošlu ti fakturu. Jakmile zaplatíš, kytaru ti odešlu, jo?"

"Jak to bude nejbezpečnější."

Luca se lehce uchechtl. "Kdyby sis pro ni přijel osobně."

"A kdybys mi ji dovezl?"

Luca se otočil a opřel se o stůl za sebou. "A tím myslíš sakra co?"

Manny pokrčil rameny. "Že by to byla šance, jak bychom se mohli vidět znovu."

"Nemůžu si dovolit jen tak přijet kamkoliv, kde v tuc vhíli budeš. Časově ani finančně."

"Finanční stránky by byla na mně, samozřejmě, že zaplatím dopravu," prohodil Manny pobaveně. 

"Manny... Nemusíš se takhle ohánět penězi," řekl upřímně.

"O to se vůbec nesnažím," odpověděl hned. "Jen jsem tě rád znovu viděl, dneska a včera. A rád bych tě viděl klidně znovu."

Luca na něj kouknul. "Já furt nemám tušení, jestli polovina tvých vět má flirtující podtón."

"No, může, jestli chceš," odpověděl nevinně. Hned na to se ale usmál a kývnul na kytaru. "Chceš teď nějak pomoct?"

Luca se tak trochu vzpamatoval. "Teď chci, abys jen podepsal papír s žádostí o generálku. Platbu pak převodem, okay?"

"Okay," přikývl. "Poznamenáno."

Luca taky přikývl. Připravil mu papíry, posunul je k němu. Když je Manny podepsal svým profesionálním podpisem, založil papíry do složky a krátce se pobavili o tom, jak to celé proběhne, co si Manny přeje a nepřeje. Pak jeho kytaru odnesl dozadu. Docela se těšil, až řekne Kitovi, že ji prodali. 

Když se vrátil, Manny seděl v křeílku, které bylo v obchodě spíše na okrasu. "Víš, já si úplně nedělal srandu s tím, že bys mohl přijet. Čeká mě ještě týden koncertů, pak mám týden volno. Mohli bychom... dohnat to, co jsem ztratili a stále si nestihli říct."

Lucu upřímně lehce píchlo u srdce. "Ale k čemu by to bylo?" zašeptal. "Ty a já jsme stejně někde úplně jinde, Dožene to, co se dělo v našich životech, jen abychom zase ztratili kontakt na kdo ví kolik let."

Manny k němu vzhlédl. "Nemusíme ho znovu ztratit, ne?"

Luca se kousl do rtu. Silně. Protože netušil, co by měl odpovědět, netušil, co chtěl, jestli mu to, co Manny navrhoval, přišlo jako dobrý nápad. 

Manny si stoupl. "Nemluvím tady o vztahu, Luco. Jsme každý už jinde, jak říkáš. Ale vždy jsi byl pro mě dobrým kamarádem a upřímně, chybí mi to."

Luca sklopil pohled. "Uvidím."

"Jasně," špitl hned Manny. "Kdyžtak mi napiš. Číslo mám furt stejný."

Přikývl. A najednou opět nastalo ticho, které nebylo zrovna příjemné, což taky vedlo k tomu, že se rozloučili.

Což taky vedlo k tomu, že ho Manny znovu objal. A Luca se nachytal, jak se na chvíli v tom objetí ztratil, jak si dovolil na chvíli zapomenout jejich minulost a předstírat, že je vše v pořádku.

Pak Manny odjel. Luca pocítil jistou prázdnotu jako tehdy, když odjel, jak si tehdy myslel, napořád. 

|-|

they are my pupíci