Luca vjel do ulice o deset minut později, než měl. Hned uviděl Mannyho před restaurací s bagely, jak kouká do telefonu a nejspíš mu naštvaně píše zprávy, kde je. Luca se naposledy odrazil od země, vytáhl z kapsy telefon. Zrovna mu jedna zpráva od něj přišla plná naštvaných smajlíků. Jen se uchechtl a dojel k němu. 

"Sorry," vyhrkl. "Musel jsem vzít Emmu na kroužek."

"Takže taky přišla pozdě?" zeptal se Manny. 

"Tak nějak."

Manny protočil očima. Pak si s ním ale plácl na přivítanou a Luca si vzal skate do ruky. "Tak jdeme?"

Přikývl.  Jejich cesta doopravdy trvala ale jen pár sekund, protože šli hned do obchodu naproti. Šli do obchodu, kde pracoval jeho bratr, který očividně Mannyho už trochu znal. 

Vešli dovnitř, Luca jako první. Kit byl u pokladny a jeho hlava trhla nahoru, když uslyšel zvuk dveří, hned se ale nakrčil obočí, když uviděl Lucu. "Neříkej, že zas potřebuješ peníze," řekl jako první. 

Luca se zamračil. "Můžeš mě neztrapňovat?"

Kit se na chvíli zatvářil zmateně, dokud se za ním nezjevil Manny. Jeho pohled tedy tikl k němu a Luca se dal do řeči. "Brácha, tohle je-"

"Manny. Však já vím," řekl, aniž by se na Lucu podíval. "Dlouho ses tu nezastavil," pokračoval už směrem k Mannymu s takovým milým obličejem, který Luca snad na něm vůči němu nikdy neviděl. "Všechno v pohodě?"

"Tak nějak," přikývl Manny. "Díky za optání."

Kit přikývl a pak dal opět trochu pozornosti Lucovi. "Teď, jak se tohle stalo?" řekl a ukázal na ně oba. "Vy se znáte?"

"Celý jeden měsíc," odpověděl Luca a podíval se na Mannyho. Čekal na povolení. Protože si mohli klidně vymyslet celou lež, jak se potkali, pokud by Manny nechtěl říct pravdu, což by mohlo vést k vysvětlování, proč tam byl. Manny ale jen přikývl a vlastně, než Luca stihl pokračovat, sám Kitovi řekl: "V nemocnici jsme se potkali."

"Luca? V nemocnici?" zatvářil se Kit zmateně. "To tam chodíš očumovat sestřičky nebo co?"

Oh, jak on ho zabije. Zvedl ruku, kterou měl zlomenou. "Sádra, Kite. Byl jsem ji sundat sám, jak mi to Evan domluvil s doktorem Letterim, pamatuješ?"

"Ah. No jo," zamumlal. A pak se sám sobě lehce zasmál. "Co vás sem přivádí teda?"

Luca ale jen pokrčil rameny. "Nic konkrétního. Zjistili jsme, že Manny sem chodí, ty, můj bratr, tady pracuješ, a tak jsem si říkal, že by bylo fajn vás takhle seznámit, zatímco si Manny bude moct ošahat jakejkoliv nástroj, protože má teď mou protekci."

Kit v tu chvíli vypadal lehce nakrktnutě, pak ale lehce mlaskl. "Okay, můžete šahat na cokoliv, co nemá čtyřčíselnou a víc cenovku."

Luca si odfrkl. "Uvědomuješ si, kolik stojí takové piano? Na to taky jdeme."

"Piano jsem prodal včera," namítl Kit. "Takže jsou tady jen elektrický. A to se do cenovky s jedním taky vlezete."

"To bude stát pěkně za hovno."

Kit se falešně usmál. "Tak rozbij prasátko a kup si něco pořádnějšího."

"V prasátku nic nemám."

"No právě."

Protočil očima. "Okay, tak nová dohoda. Já nešáhnu na nic a Mannyho budget se zvýší i na čtyřčíselný cenovky."

Kit s odpovědí naprosto neváhal. "Ideální. Protože jemu věřím víc jak tobě."

Luca si odfrkl. "Nesnáším tě, fakt."

S těmito slovy se otočil (k pobavenému Mannyhu) a vydal se do zadní části obchodu, kde právě byly klavíry a piana, ale taky třeba kytary. Jak mu Manny říkal, tyto dva nástroje znal nejlépe, takže předpokládal, že i to si chce pořádně zkusit. 

Strávili tam snad hodinu a půl. Občas se u nich objevil nějaký zákazník nebo je Kit okřikl, že jsou až moc hlasití, nehleděli ale ani na jeho pravdilo, že Luca nemůže na nic šáhnout a Manny má cenové omezení. 

A tak tam za chvíli Manny seděl s nejdražší kytarou v celém obchodě a obdivně ji sledoval.

"Víš co? Doufám, že si někdy v životě najdu někoho, kdo na mě bude koukat jako ty na tuhle kytaru, vážně," prohodil zničehonic Luca. Manny zmateně vzhlédl, jako by naprosto přestal vnímat svět a najednou byl překvapený, že je s ním někdo v místnosti. Pak se krátce zasmál.

"No, já doufám, že někdy najdu někoho, kdo mi tuhle kytaru zaplatí, protože z té ceny se mi chce zvracet."

Luca pokrčil rameny. "Můžeme ji ukrást."

"To by bylo tak nenápadný."

"Přece by bratr majitele nebyl podezřelý notak."

"Akorát, že bys byl můj první  podezřelý," usylšel najednou Kita. Byl na cestě k nim.

Manny lehce vytřeštil oči, stoupl si s kytarou v ruce a začal hledat místo, kam ji nejrychleji odložit, protože její původní místo v držáku na stěně to rozhodně nebylo. Luca se jen kousl do rtu, aby se nerozesmál nahlas, pohled na Mannyho byl ale přímo komický. 

Kit se najednou objevil za rohem a Manny stál najednou v pozoru s kytarou za zády. Kit nakrčil obočí. Jeho pohled spadl k Mannyho nohám, kde šlo jasně vidět, že má kytaru. Pak se podíval na prázdný držák na stěně a řekl: "Náhodou, dobrý vkus."

Luca se trochu uvolnil, Manny se ale jen nervózně pousmál. "Není naštvanej," přeložil Kitovu poznámku Mannymu a ten se taky konečně uvolnil. 

"Díky bohu," zamumlal. "Když jsem ji uviděl, musel jsem ji vyzkoušet, pardon."

A tak se stal Luca svědkem několikahodinové (tak mu to alespoň připadalo) konverzace mezi jeho bratrem a Mannym o kytarách, především té v Mannyho klíně, zatímco tam jen seděl na mobilu a dával jim ten prostor, ať se vypovídají. Když uslyšeli dveře, zvedl se se slovy, že se koukne, kdo to je a kdyžtak zavolá Kita, když bude potřeba. 

Ale nebyl. Protože když vešel do hlavní části obchodu, u dveří stál Evan a ťukal si na hodinky. "Dneska zavíračka není, nebo?"

Podíval se na hodiny na stěně. Obchod měl zavřít před dvaceti minutami, Evan někdy takhle Kita vyzvedával jako přímo dnes, což i znamenalo, že pak měli jet pro Emmu do kroužku. Naprosto v něm hrklo. "Emma?"

"Vytuhlá v autě. Takže být vámi, pohl bych si."

Luca nevěřícně zavrtěl hlavou. "Nevíš, že děti a zvířata se nemají zavírat v autech?"

Evan nakrčil obočí. "Venku je pod nulou, Luco."

Pokrčil rameny. "Jen se ujišťuju, že to víš."

Pak se ze zadu vyhrnuli Kit s Mannym. Kitova první reakce na to, jak čas utekl, taky byla o Emmě, ale Evan mu vysvětlil, že když neodpovídal na hovory, usoudil, že má v práci něco naléhavého, tak ji první vyzvedl. Pak Evanův pohled spadl na Mannyho.

"Manny," vysvětlil Luca. "Kamarád. Můj. Alespoň to jsem si doteď myslel," zamumlal uraženě. "Manny, Evan. Ten jedinej člověk v tomto světě, který na mém bratrovi viděl kdo ví co."

"Promiň, že jsem ten zajímavější bratr," prohodil Kit na cestě k pokladně, aby ji uzavřel a zamknul.

"Je ti přes třicet," odvětil Luca. "Ty rozhodně nejsi ten zajímavější."

"No..." ozval se Manny

Všechny pohledy se otočili na něj. Kitův pobavený, Evanův překvapený a Lucův... nevěřícný.

"Važ slova," ukázal na něj prstem.

"Chtěl jsem jen říct, že je čas se vydat domů," odpověděl nevinně Manny.

"Nějak ti nevěřím."

"To je dobře," odvětil. A to bylo poprvé od jeho operace, co se ho Luca odvážil praštit. Do ruky. Jemně. Stále se bál. Ale podle Mannyho smíchu usoudil, že nijak ho to nebolelo. 

"Naše přátelství po měsící ukončeno, gratuluji. Tohle je rekord," zamumlal Luca a popadl svůj skate u dveří. Manny ho jen pobaveně následoval ven po tom, co se s Evanem a Kitem v rychlosti rozloučil.

Luca už hodil skate na chodník připraven se rozjet, Manny ho ale ještě za zápěstí zastavil, což způsobilo, že skate se pomalu vydal na cestu sám. 

"Doufám, že je ti jasný, že jsem si dělal srandu," prohodil Manny. 

Luca nejprve koukl na jejich ruce. Manny ho tak urychleně pustil. "No, doufám, že ty víš, že jsem si dělal srandu," odvětil.

Manny vydechl. "Víš, že jsem si nebyl jistej? vypadal jsi fakt naštvaně. A odjíždí ti skate."

"No, rád si hraju na drama queen," vysvětlil a Manny se uchechtl. "A teď, jestli dovolíš, odjíždí mi prostředek domů."

Manny kývl hlavou na znamení, ať jde. "Napíšem si."

Luca přikývl. Pak se otočil, doběhl svůj skate a skočil na něj. Když se naposledy otočil, Manny stále stál před obchodem a koukal na něj. A to bylo poprvé, co si Luca pomyslel, že byl Manny zrátká krásný. Co si řekl, že mu jeho delší hnědé rozcuchané vlasy neuvěřitelně sluší. 

Poprvé, co málem narazil při jízdě do lampy, protože se zkrátka až moc ztratil v myšlenkách o Mannym, o tom, jak ho od obchodu sledoval odjíždět. A rozhodně to nebylo naposledy. 

|-|

víte co, já miluju jak mě napadá, co psát do kapitol úplně random a za pochodu, a pak to i tak do sebe někdy tak hezky zapadá, že si přijdu jak genius (aka těšims e na dalši kapitolu)