"Samozřejmě, že jdeš pozdě."

Luca přicházel ke stolu a hned protočil očima. "Jaký samozřejmě?"

"Přísahám, že až na naše úplně první pořádné setkání, vždy jsi přišel pozdě," odpověděl Manny.

"Není to tak horký," zamumlal Luca uraženě, když se ale zamyslel, opravdu si spíše pamatoval situace, kdy Manny na něj musel čekat. Naštěstí nebyl typ, kterému by to vadilo, vždy míval v mobilu nějakou rozečtenou knihu, kterou si mezitím četl. "Každopádně, už sis objednal?"

"Ne, jen se podespal na ubrousek," odvětil.

Luca vzhlédl s pobaveným výrazem. "Počkej, fakt?"

Přikývl. "Podespal jsem se číšnici na ubrousek, protože včeta byla na koncertě, a pak jí řekl, že počkám ještě na tebe. Přijde za chvíli, tak vybírej," prohodil a šoupl k němu menu.

Luca ho šoupl zpátky doprostřed stolu. "Pět let a u mě se nic nezměnilo. U tebe?"

Manny se usmál. "Taky ne."

A tak si objednali stejné bagely, které si objednávali neustále i tenkrát. Číšnice se téměř červenala, když brala jejich obejdnávky a pokukovala i po Lucovi, takzme by ho opravdu zajímalo, jestli ho včera viděla, když s ním Manny z pódia mluvil. Obrazovky na pódiu ho sice nezabraly, ale třeba stála někde blízko.

Když odešla, Manny se zapřel o stůl. "Tak povídej, přeháněj. Kde teď pracuješ? A jak to, že nestuduješ?"

Studium. Tenkrát, když byli spolu, Luca neustále mluvil o tom, jak se těší na ten vysokoškolský život, jak půjde někam daleko, bude žít na kolejích a konečně zažije něco vetšího. Přitom skončil v práci. Ale byl šťastný. Takže pokrčil rameny. "Čím víc se blížilo vybírání vysoké, tím víc z toho sešlo. Neměl jsem najednou moc chuť studovat dál. Takže jsem se nikam nehlásil, místo toho přes léto po škole nastoupil na nějakou letní byznys školu a teď dělám u Kita. Jak na pokladně, tak spíše v vzadu, nějakou tu logistiku, účetnictví a tak. Rozjel jsem taky e-shop."

Manny se docela rozzářil. "No nekecej, fakt? Já si říkal, že bych si tu z nostalgie koupil nějakou kytaru, to bys mi mohl pomoct?"

Luca vytáhl z kapsy klíče a zacinkal jimi. "Můžeme jít hned po jídle."

"Panebože, já tě miluju."

Šlo vidět, jak rychle toho zalitol a Luca se musel lehce uchechtnout. Tohle bylo nebezpečné slovo, především s jejich minulostí. Naštěstí byli ale přerušeni jejich bagely, které jim donesli, takže Manny rychle prohodil: "Nějak zrychlili."

"Pravděpodobně tě jen nechtěli nechat čekat a přeskoclioi všechny zákazníky před námi, aby ti vyhověli co nejrychleji," odvětil Luca. "Taková celebrita."

"Oh, nech toho," zasmál se.

Luca si v tu chvíli uvědomil, jak mu tohle chybělo, jak mu Manny chyběl. Jak mu chybělo jejich kamarádství, protože sakra, oni si vždycky rozumněli. I teď, s tíhou jejich rozchodu nad nimi. A určitým způsobem mu to přislo jako jáma mezi nimi, na druhou ji ale úspěšně ignorovali.

"Když už mluvíme o celebritách," pokračoval Luca, "jak se to tedy stalo?"

"Síla internetu, nic zajímavého," pokrčil rameny. "Začal jsem dávat na tiktok různé covery, nějaké výzvy, co v tu chvíli přímo letěly. A stačilo pár měsíců a najednou tady jsem. Jedna z mých prvních písniček se stala trochu virální na jeden taneček, to asi hodně pomohlo."

"Byla ta písnička inspirována námi?" zeptal se Luca ze srandy. Opravdu jen vtipkoval, protože si neuvědomil, jaké jiné odpovědi jeho otázka může mít.

"Ne," zavrtěl hlavou Manny. "O někom... jiným."

"Oh."

A v tu chvili nastalo to nejtrapnější ticho jejich přátelství. Luca měl tak trochu chuť si tu písničku hned najít a poslechnout, nechápal to.

Takže zamumlal: "Tohle jsem zabil nejvíce, jak jsem mohl. Panebože."

Manny se ale jen uchechtl a mávl nad tím rukou. "Prosím tě. Oba víme, že máme společnou minulost a že pravděpodobně jsme od té doby byli s někým jiným. Je to pět let. Nemusíme dělat, že se to nestalo. Vlastně, ani to dělat nechci, protože byl jsi se mnou v té fázi života, kdy jsem někoho jako ty potřeboval nejvíc."

Lucu z jeho slov doslova píchlo u srdce, když si zase vzpomněl na jejich krátký vztah. Protože ono to přes to všechno bylo krásné. A jak Manny říkal, taky nechtěl dělat, že se to nestalo, jenže mluvit o tom, vzpomínat na to, to byla už ta složitější část. "Ale stále to nestačilo, hm?" špitl na konec.

"To ne," přitakal Manny, "ale stojím stále za tím, že ty jsi nikdy za nic nemohl. Byl jsem to já. Ve... ve všech směrech, co k rozchodu vedly."

"Já měl ale nepřiměřenou reakci. Není to tak, že by to byla jen tvoje chyba," namítl hned Luca. "Protože věř mi, že jediný, co beru jako důvod našeho rozchodu, je tvůj odjezd. Nic víc."

Manny se lehce pousmál a sklopil pohled. "Děkuju," řekl po chvíli. "I po těch letech to hodně znamená."

Luca našpulil lehce rty. "Říkal jsem ti to i tenkrát, ne, že bys ale poslouchal," zamumlal. Další Mannyho smích. Oh, jak on jejo smích stále miloval.

"Okay, beru to. Teď, když jsme tedy rozbořili trochu ledy, mi řekni, jestli někoho máš."

Jeho pohled se změnil na překvapený. "Vážně? Tohle chceš vědět?"

"To si piš," odpověděl hned Manny.

Uchechtl se. "Ne... Ne oficiálně. A ani nic oficiálního s tímto člověkem neplánuju. Ale tak co já vím, kam mě vítr zavane, že."

Manny nakrčil obočí. "Člověk. To je... obecný."

"Je to kluk, jmenuje se Edgar, je mu čtyřicet a má tři děti a manželku, to chceš vedět?" odvětil hned, až Mannyho sám překvapil. A taky vypadal, že okamžitě mu uvěřil. Luca se musel hlasitě zasmát. "Dělám si srandu. Až na ta tři první slova."

"Už jsem se lekl, že se z tebe stihl stát rozvraceš rodin," vydechl Manny.

"Zatím o tom nevím, ale tak může mě kdykoliv překvapit, že jo," mlaskl jemně. Pak na něj kývl. "Ty?"

Manny se viditelně kousl do rtu, i když si nejpíš myslel, že to na venek vidět není. Dělal to i tehdy, když mu bylo sedmnáct. "Momentálně nikdo."

"A za těch pět let?"

"Tys mi taky neřekl tvou celou historii," namítl.

Klidně řeknu. Tak?"

Lehce protočil očima. "Pár krátkých vztahů. Dva nebo tři."

"Nejsi si jistý?"

"Možná tak tím, jestli ten jeden můžu počítat. Každopádně, ty?"

Luca se zamračil. "Docelas to utnul, ale ok. Já jeden delší, skoro rok. S holkou. A asi půl rok s jedním klukem."

Manny uznale písknul. "Okay, dobrý. Miloval jsi je?"

V tu chvíli šlo vidět, že i Manny byl překvapený z toho, že se zeptal, řekl to nahlas. Luca nakrčil obočí. "Tys mi toho neřekl tolik, abych to já takhle rozebíral," postěžoval si.

"Já nikoho z nich nemiloval," pokrčil rameny nenuceně. "Nebyl... nebyl čas."

"Jak to myslíš?"

"Manny? Můžeme fotku?"

Oba trhli hlavou do boku, kde najednou v stále dostatečné vzdálenosti stála skupinka jednoho kluka a dvou holek. Jedna z nich držela v natáhlé ruce mobil.

Manny se podíval Na Luci, jako by hledal svolení. Luca, aniž by mu odpověděl, se otočil na skupinku a zvedl se. "Vyfotím vás," nabídl.

Nasáčkováli se vedle Mannyho, Luca je několikrát vyfotil, ať mají z čeho vybírat. Když odešli a on se tak vrátil na své místo, Manny vytáhl svůj telefon. "Víš, taky bychom si mohli jednu udělat," řekl a už ruku zvedl na selfie.

Komverzace o láskách už nepokračovala.

|-|

prosím, řekněte mi, že nejsem jediná, kdo prostě nedokaže usnout v nočních busech. tady teda jednu máte:D