Luca otevřel oči. 

A málem heknul hlasitě leknutím, když na sebou uviděl Mannyho.

Chvíli mu totiž trvalo, než se zorientoval, kde je a proč. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je před ním ten první člověk, kterého téměř s jistotou miloval. Jen téměř. Možná, kdyby měli více času...

"Já si nemůžu pomoct, ale tohle mi až moc připomíná naše první pořádný setkání, jak si sletěl z toho skateu, pamatuješ?"

Vydechl. Až v tu chvíli si uvědomil přítomnost dalších lidí, včetně zdravotníka. Jasně, že tu byl i zdravotník. 

Manny mu podal ruku, Luca se s jeho pomocí posadil. Když se ho zdravotník zeptal, jestli je v pořádku, jen přikývl a Manny poděkoval. Zdravotník místnost opustil. 

"Moc lidí, málo vzduchu a vody. Jak tohle můžeš dělat skoro každou noc?" zeptal se jako první. 

Manny se uchechtl. "Na pódiu zas tolik lidí není."

"Zveš mě do kapely?" odvětil Luca.

Podívali se na sebe, usmáli. Bylo to... zvláštní. Když se naposledy viděli mezi čtyřma očima, jejich emoce byly až moc rozhozené. Luca byl naštvaný a zrazený, to si pamatoval. Nemělo ale cenu jakékoliv tyto emoce vytahovat tady teď, skoro o pět let později.

"Chyběl jsi mi," řekl pak Manny. "A rozhodně bych tě tady nečekal."

Luca se konečně vyhrabal na nohy a oprášil se, i když žádnou viditelnou špínu na sobě neměl. "Byl to dárek k narozeninám od strýce."

"Ben? Ben má vkus."

Lucu z nějakého důvodu bodlo u srdce, že si jeho jméno pamatoval. Bodla ho připomínka toho, jak si kdysi byli blízcí i toho, jak Mannyho s Benem seznámil. Viděli se ale přesně jednou a Luca měl vážné podezřění, že když mu kupoval ty lístky, netušil, že jde o toho samého Mannyho. 

"Svůj největší fanoušek, vidím," podotkl Luca.

"Konečně, taky," řekl o něco tišeji. A Luca hned pochopil, že se toho za těmi slovy ukrývá mnohem více. 

Přece jen se potkali po Mannyho operaci, kdy ano, sice měl radost, že ji podstoupil, zároveň to pro něj bylo psychicky docela náročné období, co se jeho vzhledu týkalo. Proces hojení samozřejmě nevypadal perfektně a vždy to na jeho psychiku hrálo hlasitostí tympánů. Takže by se dalo říct, že v té době nebyl svůj největší fanoušek.

Takže slyšet tohle? Lucovi se jistým způsobem ulevilo. 

"Chceš mi říct, že jsi mě nahradil?" zeptal se. Luca totiž vždy byl jeho neustálou podporou a moc dobře si to uvědomoval. 

Manny si odfrkl. "Pff, prosím tě, neznáš jedinou mou písničku. Viděl jsem tě."

A to se musel zkrátk arozesmát. Jeho houpání se do rytmu a mumlání nesmyslných slov, aby vypadal, že něco znal, bylo odhaleno lusknutím prstů. Nejen že neznal jeho písničky, ani v tu chvíli natolik nevnímal, aby z nich něco pořádně pochytil. Až na pár momentů. "First Glimpse," řekl. "To, o čem jsi zpíval, znělo až moc podobně našemu prvnímu setkání, jak jsem do tebe vrazil."

Jen už ten jeho pohled mu dal odpověď. "Nikdy jsem se netajil tím, že většinou píšu ze zkušeností."

Luca se lehce kousl do rtu. "Proto se tvý hudbě vyhýbám," přiznal. "Protože se pak bojím, že to bude... bolet."

"A bolelo?" zeptal se Manny okamžitě. Mannyho sobnost byla... zajímavá. Luca si nikdy nemohl být jistý, jaký Manny na něj promluví. Ten přímočarý? Ten upřímný? Nebo ten vystrašený? Ten energetický? Ten nejistý sám sebou?

Teď vyhrával definitivně ten přímočarý.

"Na našem prvním setkání nebylo nic, co by mělo bolet, ne?" odpověděl vyhýbavě.

"Oh, až na mou celou hruď. Doslova."

Luca se krátce zasmál, než na něj znovu kouknul. "O tom ale nezpíváš. V žádný písničce, vlastně."

Přímočarý Manny přepl do toho váhavého. Očividně se Luca dotknul něčeho hlubšího. "Nezpívám," přiznal. "Protože v momentě, kdy bych otevřeně řekl, že jsem trans, moje hudba už nebude na mně to nejzajímavější. Najednou rozhovory nebudou o mém nejnovějším singlu, najednou budou o mém názoru na práva trans lidí a já nechci znít hnusně, ale to není to, co chci řešit. Nechci, aby to bylo to, co mě definuje. Chápeš?"

Oh, jak on to chápal. Tohle naprosto znělo jako i něco, co by řekl sedmnáctiletý Manny. Chtěl být normání kluk, nechtěl, aby každý vytahoval neustále jeho minulost, nálepku trans. Proto si taky tak moc hlídal, co dával online a pořádně začal být aktivní na sociálních sítích až jako Manny. 

"Chápu," přitakal Luca. "Zní to naprosto jako ty."

Manny zvedl jeden koutek úst do úsměvu. "Já mám vážně pocit, že jsi stále člověk, co mě zná nejlíp. Jak je to vůbec možný."

"Oh, tam nechoďme. Vidíme se po tak dlouhý době, nemusíme vytahovat minulost, ne?"

"Ani to pěkný?"

Nejprve otevřel pusu jen na prázdno, ale zastavil se. Tohle nebyla tak lehká odpověď, jak se zdála. Protože nakonec lehce zavrtěl hlavou. "Nechci vzpomínat," přiznal. "Raději. Chci spíš vědět, jak se máš a jak to, že je z tebe najednou slavnej člověk."

"Chceš shrnout mou Wikipedii?"

"Ty máš Wikipedii? Wow," vydechl. "Můžeš."

"Je to na dýl."

"No, já nejsem tady ten s turné na krku a dalším koncertě pravděpodobně hned zítra. Já mám čas."

"Vlastně," reagoval hned Manny, "v městech, která mi jsou tak nějak bližší, mám trochu víc času. Tady mám hned dva volný dny, což bys věděl, kdyby ses alespoň podíval na ten velkej plakát venku."

"Asi jsem šel jiným vchodem."

"Je tu jen jeden."

"Sakra."

Manny se uchechtl. "Co tím chci říct," porkačoval, "je, že se můžeme sejít třeba zítra. Popovídat si, dohnat, co jsme zmeškali. Ty si o mně možná můžeš přečist něco online, já o tobě moc ne. Ještě, když sis mě vyhodil z Instagramu."

Luca protočil očima. "Rozchod. Musel jsem být ublížený. Neber si to osobně."

"Jako by to šlo-"

"Tam ale nezabíháme, pamatuješ?" varoval ho Luca, aby ho zastavil. 

Trochu uraženě mlaskl. "Okay, každopádně tedy, kde se chceš sejít? Stále nepiješ?"

Zavrtěl hlavou. "Stále čistý. Ty?"

Manny stáhl rty do úzké linky. "Tak co říkáš na ty nejlepší bagely na světě?"

Luca neodpovídal příliš dlouho, protože mu samozřejmě neuteklo, jak mu Manny neodpověděl. Když se potkali, jasně byli mladí, pohybovali se ale kolem lidí s přístupem k alkoholu. A na jakékoliv party byli, na jakékoliv akci, vždy drželi spolu u nealka. Nechtěli pít. Luca věděl, co alkohol udělal s jeho rodiči, jak málem dostal i Kita a nechtěl to riskovat. Manny zase nechtěl, aby v tom byl Luca sám a držel to s ním.

Takže přece jen to bylo jen o něm. I když mu Manny tvrdil, že to nedělal jen kvůli němu. 

Odkašlal si, vzpamatoval se. "Ehm, jo, jasně, bagely. Můžeme. Bude ti stát za zadkem ochranka? Nebo pronajmeš celou restauraci kvůli soukromí?"

Manny se uchechtl. "Tak horký to se mnou ještě není."

"Jen aby."

"Tak třeba v jedenáct? Jako takový oběd?"

"Pokud ti stačí půl hodina mý obědový pauzy? Dopoledne pracuju. Můžu až od čtyř."

"Oh, pracuješ?"

Luca ho zastavil  dalších otázkách, když na něj ukázal prstem. "O tom až zítra. Nevyčerpávej nám témata."

Další uchechtnutí. "Okay, tak o půl pátý? Stíháš?"

"Oh, ani nevíš jak." Bagely měl doslova pár metrů. 

"Budu tedy tam," přitakal Manny.

"Nápodobně."

"Tak zítra," řekl pak. "Těším se. Jsem rád, že jsi dneska přišel, fakt."

A pak přišel k Lucovi a objal ho. Bylo to tolik vjemů najednou - jeho dotek po tolika letech, jeho vůně, která se zdála stále stejná, jeho tělo najednou větší. On definitivně cvičil. Nejspíše měl nějakého soukromého trenéra, samozřejmě, nejspíše měl peníze i na někoho, kdo mu dělal jídelníčky na míru, zatímco on se živil čínskými polívkami, prtoože byl líný si udělat něco pořádného-

"Zítra," přitakal rychle, aby se dostal ze svých myšlenek. A pak se odtáhl jako první. 

"Trefíš ven?"

Luca nakrčil obočí. "Vypadám, že ne?"

"Backstage dokáží být zmatený."

"Zvládnu to. Vážně."

Rozloučili se. Ještě jednou ujistil Mannyho, že nepotřebuje, aby ho někdo vyprovodil. A pak se samozřejmě ztratil v útrobách haly, kdy našel východ snad až po patnácti minutách.

|-|

manny my beloved (uz ted haha)