Luca došel domů naprosto ubrečený.

Už ani nevěděl, z kterého důvodu přesně - jestli kvůli té křivdě, co cítil, nebo kvůli tomu, jak tam Mannyho nechal a cítil se provinile.

Nehorázně se to v něm pralo, protože byl na Mannyho naštvaný. Věděl, že se bude stěhovat pryč od začátku a přesto mu to zatajil. Přesto ho nechal se do něj zamilovat, aby to bolelo o to víc. Vždy se snažil, aby si říkali všechno, byl to i způsob, kterým byl vychován, především díky Evanovi. Mannymu se i tak podařilo utajit něco tak velkého.

Ale bylo mu ho i líto, jelikož poslední dobou měl toho na talíři hodně - jedno stěhování, operace, sžití se s novým tělem a jizvami, pak rozvod rodičů a ve finále další stěhování. Asi chápal, že Luca byl jeho útěk od reality. Přes to ale nad tím nedokázal jen mávnout rukou.

Bylo to ale jedno, ne? Za tři týdny bude vyloženě na jiném kontinentu. Je jedno, jestli to mezi nimi skončí teď nebo za tři týdny. I kdyby tohle nějak vyřešili, vztah na dálku nebyl možný. Byli stále jen teenageři bez vlastních příjmů a rozhodně si nemohli dovolit za sebou lítat přes oceán.

Přitáhl si nohy k sobě, schoval hlavu, zavřel oči. Vydechl.

A ozvalo se ťukání na jeho dveře. "Večeře, Luco."

Evan. Nešel ale dovnitř, zkrátka ho jen upozornil a nejspíš se hned vydal zase dolů. Zůstal tedy sedět, protože v takovém stavu nemohl před rodinu jít. Bude jim to muset vysvětlit, jen si nebyl jistý, jestli to zvládne už teď bez toho, aby do toho zbytečně nepletl emoce a nedal jim zkreslený obrázek.

Jenže jeho bratr s manželem samozřejmě nenechali jen tak to, že se beze slova neukázal. A tak za chvíli uslyšel druhé ťukání, tentokrát Kit. "Luco, jdeš?"

"Nemám hlad," odpověděl, ale jeho hlas ho tak trochu zradil. Chvíli se nic nedělo a Kit nejspíše přemýšlel, jestli se mu momentálně chce nebo ne zjišťovat, co se zase děje s jeho pubertálním bratrem. Nakonec ale dveře od pokoje otevřel.

"Co se stalo?" zeptal se prostě.

"Nic," odvětil Luca.

Slyšel, jak si Kit povzdechl a když zvedl pohled, zrovna i protočil očima. "No tak, nemám nervy na tohle pubertální chození kolem horký kaše. Vymáčkni se, protože jde vidět, že se něco děje a já mám hlad."

Luca si odfrkl. "Jdi jíst. Stejně ti nic neřeknu."

"Co se s Mannym stalo?"

Luca nakrčil obočí.

"Co je? Musí to být on. Byli jste teď spolu. Přišel jsi bez něj a bulíš. Nepotřebuju být génius, abych na to přišel."

"Jsi otravnej."

"To bych se hádal, kdo z nás je ten víc otravnej. Ty jsi teenager, máš automaticky body navíc."

"A ty jsi táta. To jsou taky body navíc."

Kit se uchechtl a nevěřícně zavrtěl hlavou. Lucovi ale ani v tu chvíli do smíchu nebylo. Takže si povzdechl, sklopil pohled a začal si hrát s vlastními prsty. "Myslím... Asi je konec. Já a Manny."

"Oh?"

Letmo se na něj podíval a viděl, že zeovna tohle Kit asi nečekal. Luca se mu ani divit nemohl. Byli s Mannym jak je jeden a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měli rozejít.

"Nebo jako," vydechl zoufale, "naštvaně jsem utekl a nic jsme nedořešili, ale stěhuje se. Věděl to od začátku našeho přátelství a nikdy mi nic neřekl, až do dnes. A stěhuje se za tři týdny."

"Kam?"

"Do Německa."

Kit uznale písknul. "To je dál, než jsem čekal."

"Mi povídej," zamumlal sklesle.

"Takže jsi na něj naštvaný, protože...?"

"Protože mi o tom neřekl dřív," odpověděl Luca bez váhání. "Protože jsme se dali dohromady, i když to celou dobu věděl, nechal mě se do něj zamilovat, takže o to víc to teď akorát bolí a cítím se zkrátka... zneužitě. Protože mi to odůvodnil tak, že jsem zkrátk abyl to jediný dobrý v jeho životě a nechtěl ztratit tu naději, že bychom mohli být... něco víc."

"Okay, chápu, že jsi na něj naštvaný, že ti to neřekl dřív, to je docela na prd, ale vážně si myslíš, brácha, že by ses do něj nezamiloval tak jako tak? Že bys prostě odmítl vztah na základě tohoto a tvoje city by ho odmítly taky?"

Naštvaně našpulil pusu. Manny byl... úžasný člověk. TO věděl i před tím, než se do něj zamiloval, proto se do něj zamiloval. Pravděpodobně by se do něj zamiloval, i kdyby byli jen kamarádi, a to by taky bolelo. "To neříkám," řekl pomalu. "Ale kdybychom byli jen kamarádi... myslím, že by to nebylo tak rychlý. Přece jen bych k němu neměl přístup tak, jak teď."

"Myslíš sex a tak?"

Luca vytřeštil oči a plácl ho po paži. "Nemyslím! My ne- Hele, nebudu s tebou rozebírat sex."

"Jsme tvůj brácha, s kým jiným?" ušklíbl se.

"Ale jsi... takovej brácha otec. To je jiný," odvrátil uraženě pohled. "A vůbec, do tohoto ti nic není. SNažím se ti tady emotivně vybrečet, že ztrácím nejen přítele, ale nejlepšho kamaráda taky, a ty myslíš jen na sex."

Kit si odfrkl. "Ne furt. Ale často."

"Fuj. Stačí, že vás oba někdy slyším. Nepotřebuju detaily."

"Svůj sexuální života jsem ani rozebírat nechtěl," mlaskl Kit. "A ten tvůj taky ne. Jen jsem chtěl naznačit, jestli... intimnost, jestli je tohle příjemnější, je to, co si myslíš, že ti pomohlo v tom se do něj rychleji zamilovat."

Luca si povzdechl a přikývl. "Stoprocentně," zamumlal. "Myslím, že bez toho by to bylo pomalejší. A že... že by třeba odjel, než bych toho cítil tolik, co teď."

"City jsou svině, co?" prohodil Kit. "Jo, byl jsem na tom úplně stejně, když jsem začal zjišťovat, že nějaký mám. Že je máme přece jen v genech."

Luca opět sklopil pohled. "Jsem na něj naštvaný, zároveň bych dal ale cokoliv za to, abych byl momentálně s ním. Cítím se naprosto zrazeně a stejně přemýšlím nad tím, co asi právě dělá on."

"Tohle bude znít jako strašný klišé, ještě z mých úst, ale myslím, že jsi právě řekl definici lásky bez toho, abys to slovo použil," podotkl Kit. 

Luca zakňučel, schoval si hlavu pod peřinu a lehnul si. Jeho oči začaly opět opouštět tiché slzy. Napravil by to. Napravil by to, kdyby to mělo cenu, ale když se stejně stěhoval Manny přes oceán? K čemu jim to bude? Třeba to tak bylo lepší. Třeba, když zůstanou v tomto momentu naštvání a nemluvení, bude jeho odjezd zkrátka... lehčí. Třeba-

"Zkus mu tedy zavolat," řekl najednou Kit.

Luca si odkryl hlavu. Stejně se potřeboval nadechnout. "Nebude lehčí, když se zkrátka rozhádáme? Když stejně odjede?" popsal mu své myšlenky.

Kit se na něj tázavě podíval. "A myslíš si, že by zrovna tebe nesežrala vina, že jste to ukončili takhle, místo toho, abyste si to alespoň vyříkali?"

"Zníš jak Evan," zamumlal Luca.

"Taky je to můj manžel už dobrých pár let. Poděpíše se to na tobě," odvětil Kit. "Že jsi dospělej poznáš až v tu chvíli, když si uvědomíš, že Evan má vždycky pravdu."

Luca se konečně alespoň krátce zasmál. Takhle Kit zněl jak ten největší podpantoflák, i když to tak vůbec nebylo. Chtěl zkrátka Lucu rozesmát.

"Okay. Zkusím mu zavolat," řekl nakonec Luca. "Domluvit se, kdy se můžeme sejít a... aspoň to urovnat. I když je konec nejspíše jasnej."

"Aspoň tě tvý svědomí nesežere. Budeš ještě rád, uvidíš," ujistil ho Kit.

"Okay, ale vypadni, protože poslouchat mě při tom nebudeš. Neříkal jsi, že máš hlad?"

Kit protočil očima. "No jo, už jdu. Jestli to dopadně špatně, pošlu za tebou Evana. Má kapacita soucitu se pro dnešek vyčerpala."

"Chudák Emma, až bude mít problémy s kluky."

"To bude Evanova parketa. Ten měl problémů se mnou dost, je na to expert."

Luca se zasmál podruhý. To už se ale Kit opravdu vydal pryč a tak se natáhl pro svůj telefon. Ještě chvíli váhal s prstem nad Mannyho jménem, nakonec si v hlavě odpočítal od tří do jedné, a vytočil ho. Vydechl a telefon přiložil k uchu. 

Tak dlouho vytáčel jeho číslo, až mu hlas operátora řekl, že volané číslo hovor nepřijímá. Povzdechl si a přešel na jejich chat, aby mu napsal zprávu, ale tam teprve zaváhal.

A pak obrazovku telefonu vypnul a odhodil ho. On projevil zájem o konfrontaci. Teď byla řada na Mannym. 

Který mu ale nikdy nenapsal ani nezavolal. Jen v den jeho odvězdu nechal v jejich schránce dopis. 

|-|

pubertální luca a manny by se měli učit od těch dospělých, co se komunikace týče.