Dva týdny si jen psali. A pak se konečně viděli. 

Luca nějak netlačil na to, aby se viděli i osobně. Přes zprávy si sice rozuměli perfektně a věděl, že z Mannyho bude dobrý kamarád, taky ale chápal, že tak rozsáhlá operace potřebuje hodně času na zahojení alespoň do takové míry, aby pro něj bylo příjemné strávit půlku dne s někým venku. 

Sešli se u skateboard parku. Protože Manny zkrátka nevěřil, že Luca cokoliv na skateboardu umí, když si na něm zlomil ruku. Proto si myslel, že je nejspíš jen nešikovný začátečník, on si při tom ale zlomil ruku, když zkoušel jeden z triků, který viděl na šampionátu, na který se jel podívat pár týdnů před. 

Když Manny přišel, on už dávno projížděl hřiště. A najednou ho uviděl, jak sedí na tribuně opřen o svá kolena, lehce zamyšlený výraz. Luca dojel na skateu po něj. "Už věříš?" zeptal se jako první. 

"Okay, uznávám. Jsi dobrej," uznal Manny bez dalších řečí kolem. Luca se jen zasmál, vyšvihl si skate do ruky a přeskákal tribunu k Mannymu.

Bylo to na jednu stranu zvláštní. Sice se viděli pořádně poprvé, přesto měl Luca pocit, že ho zná už kdo ví jak dlouho s tím, jak si psali. Takže tak jejich setkání i vzal. Sedl si vedle něj. "Jak je?"

"Ptáš se zdvořilostně nebo pooperačně?"

"Pooperačně," odvětil hned Luca. "Samozřejmě. Nejsem moc na zdvořilostní konverzace."

"Poznamenáno," přikývl Manny a pak sklopil pohled. "Fyzicky? Dobrý. Psychicky? Momentálně tak trochu nesnáším svůj odraz v zrcadle, ale je mi jasný, že zkrátka bude trvat než se jizvy úplně zahojí."

Další věc o Mannym? Byl upřímný. Od samého začátku. Takže i teď neměl problém Lucovi upřímně říct, jak se cítí, i když se viděli pořádně poprvé. 

Luca k němu natočil hlavu. "Jestli ti to pomůže, máš můj neuvěřitelný respekt."

"Za co?"

"Za to... všechno," řekl obecně. Jeho změnu pohlaví až tolik zatím neprobírali, Manny mu jen stručně napsal proces toho, jak se k operaci dostal jako nezletilý. A že měl v tomhle naštěstí podporující rodiče, kteří mu souhlas zákonného zástupce dali. 

Uchechtl se. "Ne, že bych měl moc na výběr, jestliže se chci cítit ve svém těle dobře."

Luca zavřel oči a povzdechl si. "Kámo, jestli budu někdy mluvit sračky, co se tohoto týče, prosím, řekni mi to."

"Neberu to jako sračky," namítl Manny. "Náhodou, od první sekundy, co jsi do mě vrazil, máš lepší reakce, než kdokoliv jiný, takže v klidu. Znáš i někoho jinýho trans?"

Zavrtěl hlavou. "Ale dalo by se říct, že jsem vychován... více otevřeně. Víš, jak jsem ti psal, že mě vychovával bratr? Má manžela. A oba byli pro mě spíš jako tátové."

"Oh, okay, to dává smysl," přitakal Manny. "Dobrá zpráva pro mě, hádám. Je příjemný mít kamaráda, kterému se nemusím neustále vysvětlovat."

Luca se pousmál. Těšilo ho, že ho Manny tak hned nazval kamarádem. I když, s těmi kvanty, kolik si psali, se tomu ani neměl divit. Nikdy ale internetového kamaráda neměl, vlastně ani tolik na psaní nebyl. O to více ho tato celá situace překvapovala. 

"Chceš se naučit na skateu?" zeptal se pak zničehonic. Taky aby změnil téma.

Manny se uchechtl. "Někdy možná. Dokážu si ale představit, jak budu padat, a to by mě doktoři asi zabili."

"A jo," protočil očima Luca. "Proboha, já fakt nepřemýšlím. Tak co chceš dělat?"

"Klidně si ještě pojezdi," kývl směrem k dráze. "Baví mě to sledovat. A stejně musím ještě zavolat tátovi a něco dořešit."

Luca kývnul a postavil se. Na dráze se ještě otočil a zvolal: "A vymysli, co chceš dělat pak!" Než naskočil na skate a rozjel se naproti rampě. 

Tu a tam se Mannyho směerem podíval. Telefonoval, ale většinou se díval na Lucu, jak jezdí a blbne. 

Pak Manny hovor tipnul. Luca se rozjel směrem k němu a po všech těch tricích a rychlo jízdách... tak trochu se mu podlomil kotník, když seskakával před tribunou a spadl na zem.

Hekl. Převalil se na záda a zavřel oči. Ještě, že měl alespoň helmu. A pak ostudou zavřel oči, protože panebože, tohle byl trapas.

Uslyšel, jak někdo seskakuje z tribuny dolů. Když oči zase otevřel, Manny stál nad ním s natáhlou rukou a úšklebkem na tváři. "Víš co, možná bych chtěl skate zkusit, ale vážně začínám pochybovat o tobě jako učiteli."

"To bylo omylem!" Popadl ho za ruku. Manny mu pomohl na nohy, i když to vypadalo, že vynaložená síla ho přece jen bolela. Luca nakrčil obočí. 

"Zapomínám, že mám momentálně trochu limity," zamumlal Manny jako vysvětlení. 

"Máš už stehy aspoň venku?" zeptal se Luca.

Přikývl. "Dva dny zpátky."

"Okay. Takže jsi v pohodě?"

Další uchechtnutí. "Ano, Luco. Nejsem z cukru."

"No promiň, že mám starost!" 

"Jsi takový normálně? Tolik starostlivý?

"Brácha má dceru, která je o osm let mladší a byla mi vždy jak sestra. A myslím, že na ni jsem si určitým způsobem starostlivost vybudoval," přiznal. 

"Já jsem o rok starší jak ty," namítl.

Luca po něm střelil pohledem a zamračil se. "A co. Chceš se ohánět věkem?"

"Možná, když se mi to bude hodit," pokrčil rameny. Měl z Lucy v tu chvíli naprostou srandu. 

Luca už chtěl do něj se smíchem strčit, pak si ale opět uvědomil, že byl Manny po operaci, a tak jen sklopil ruce a zanadával si. Opět to tak byl Manny, kdo se smál

"Oh, jak já začínám litovat, že jsem ti kdy napsal," utrousil.

Manny mu dal ruku kolem ramen a vyvolal na něj tlak, aby se dal do chůze. "Ale prosím tě," odpověděl. "Jsi nadšenej. A já už vím, co podnikneme dál."

"Co?"

"Mám hlad. Takže ti ukážu ty nejlepší bagely v tomto celým městě, není to totiž moc daleko."

"Okay, ale taky mám jedno dokonalý bagel místo. Kde je to tvoje?"

"Uvidíš."

Celou cestu si povídali o všem možném, co jim zrovna přišlo na mysl, a ani chvíli nebylo trapné ticho. Luca si v půlce cesty hodil skate pod nohy a pomalu popojížděl. Byl tak mnohem vyšší jak Manny, protože už i bez skateu měl proti němu skoro deset centimetrů k dobru. 

Přešli z parku do centra. A Luca hned věděl, dle výběru Mannyho cesty, že opravdu mají na mysli stejné magel místo. Uchechtl se, když zabočili do ulice, kde se restaurace nacházela. "Víš, proč to tady mám rád?" zeptal se Luca.

"Duh, protože mají nejlepší bagely?"

Protočil očima. "To taky, samozřejmě. Ale tamhle," ukázal na obchod do kříže přes ulici naproti bagelům, "má můj bratr obchod s hudebninami."

Manny se zastavil. "Děláš si srandu?"

Luca zastavil skate o něco později a otočil se. "Vypadaám tak? Proč?"

"Tenhle Kit je tvůj bratr?!"

"Znáš ho?"

"Tak nějak? Jakože, tohle jsou jediný pořádný hudebniny ve městě, jasně, že chodím sem." Zasmál se. "Ty vole, to jsem nečekal. Občas s ním... polemizuju. O hudbě. Někdy mi i vyprávěl, jak hrál v kapele."

"To si děláš srandu, že brácha tě znal dříve jak já," vydechl Luca. "A počkej, ty děláš hudbu?"

Manny se uchechtl. "Mám pocit, že jsme si přece jen nepsali poslední dva týdny každý den."

"No, rozebírali jsme kraviny. Pamatuju si, jak si rozebíral to, proč ananas nepatří na pizzu, rozhodně si nepamatuju, že bys zmiňoval něco o hudbě."

Manny se na chvíli zamyslel a pak stáhl rty do úzké linky. "Okay, možná ve mně rezonuje téma ananasu na pizze víc než mý koníčky."

Luca se uchechtl a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Dneska tam Kit není, ale někdy tam můžem zajít spolu. Trochu ho rozhodit."

"Ty na něco hraješ?"

"Klavír, kytara. Trochu. Jen, co mě brácha naučil."

"Oh, teď jsi vytáhl kompletně nový téma. Jdem na tem bagel."

Manny ho obešel a téměř rozrazil dveře restaurace, které následně Lucovi podržel. Objednali si jídlo a pití a pak potvrdili, že opravdu měli co rozebírat. Seděli tam totiž tři hodiny, i když to Lucovi přišla jako jedna.

|-|

okay, už chápeme názvy kapitol? :D ty delší jsou minulost, ty bez ničeho přítomnost. jen pro upřesnění. BUDE TO SUPEEEEER