"Manny, děje se něco?"

Manny se doslova probudil z transu. Luca se vrátil do pokoje z ranní sprchy a snad minutu stál ve dveřích bez toho, aby si ho Manny všimnul, pohnul se. Jen nepřítomně koukal před sebe na Lucovu skříň.

"Uh, oh, ne, proč by?" vyklopil ze sebe nemotorně.

"Jsi mimo," řekl na přímo Luca. "Od včerejška jsi mimo."

Odhodil své pyžamo na židli ke stolu a posadil se na kraj postele, protože Mannymu nevěřil. Obecně samozřejmě jo, ale v tu chvíli opravdu ne. "Co se děje?" zopakoval.

Manny sklopil pohled. "Jen nějaký rodinný trable. Nic víc."

"Jestli chceš o tom mluvit, jsem tady, to snad víš," řekl Luca jemně. Nemohl na něj zas tolik tlačit, jinak by se uzavřel úplně.

Manny ale zavrtěl hlavou. "Asi nechci. Alespoň ne teď. Musím si v hlavě udělat trochu pořádek, jinak bych beztak řekl věci, kterých bych litoval."

Lucu to lehce zamrzelo, ale chápal to. Přikývl, povzbudivě se usmál. "Tak až budeš připravený, okay?"

Manny se mu pokusil úsměv oplatit a taky přikývl. A Luca mu lehnul hlavou do klína, protože nebyl ještě připravený začít se dnem a vsadil se, že Manny ne. Ještě si pět minut spolu, v příjemném tichu, mohli dovolit. 

Pak sešli dolů na snídani, Luca vytáhl z lednice jogurty, pak i pečivo a ještě mu přihodil banán. "Nemáš na výběr, tenhle dům je vyjezený a Evan jede na nákup až dneska."

Manny se lehce uchechtl a vzal banán do ruky. "V pohodě. Taky bych vás nemusel tak vyžírat, že jo."

"Taky u vás jím, pak je to vyrovnaný."

"Jsme ale víc tady," namítl Manny.

"A u vás mám zas královský jídla. To se tady nedočkáš."

"Dobrý ráno."

Do místnosti se vřítil Evan už plně oblečený, obutý, s pracovní taškou v ruce. Manny mu taky odpověděl hned dobré ráno, zatímco Luca ho hned bombardoval otázkou. "Kit už je v práci?"

"Jo," odpověděl stručně a vytáhl si z lednice jeden z jeho kefírů. Pil je opravdu každé ráno. "Vy nejdete dnes do školy?" pozastavil se nad nimi. 

"Já mám ředitelský volno," odpověděl Manny. "Den otevřených dveří."

"A mě odpadá první hodina, jdu na deset," přidal se Luca. Evan si je přeměřil pohledem, jako by jim nevěřil, což se Luca ani nedivil. Už dvakrát šel za školu. Dvakrát to zjistili. 

"Dobře," odpověděl Evan pomalu a podíval se na Mannyho. "Budu vám věřit a doufat, že nám tví rodiče nebudou opět volat."

Oba se uchechtli. To se jim už jednou stalo, když Manny neměl u Lucy spát, oba ale usnuli, Mannyho telefon vybitý. Tenkrát si jeho rodiče našli číslo na Kita přes Google a jejich hudebniny a zděšeně jim volali, jestli je Manny stále u nich. Ještě, že měl Kit svůj osobní telefon jako i pracovní. 

Evan si to začal štrádovat ven, ještě se ale zastavil. "Vyjedu tak za deset minut, nechcete teda nikam někdo vzít?"

Luca začal automaticky odpovídat, že ne, když ho Manny přerušil. "Asi jo? Jestli to nevadí?"

Luca se na něj zmateně podíval. "Jede ti autobus. Za hodinu."

Manny mu věnoval jeden ze svých štěněcích pohledů. "Rodina. Musím... musím něco vyřešit, promiň."

"Fakt si o tom nechceš promluvit?" vydechl Luca. "Nemůžu třeba nějak pomoc, ať už jde o cokoliv?"

"Okay, já mizím," ozval se Evan. "Manny, jestli teda chceš, tak za deset minut v garáži, jo?"

"Budu tam, děkuju," potvrdil Manny. Luca nasucho polkl. "Není jak bys mohl pomoct," vrátils e pak k Lucovi. "Jen... dej mi ještě dnešek. I u nás je to na ostří nože, takže sám jsem z toho zmatený a pravděpodobně nevím všechno. Nechci tě rozrušovat mými problémy, když to nění kompletní."

"Můžeš, Manny," odvětil hned Luca. "Jestli je to něco, co tě trápí, naopak mě rozrušuješ tím, že mi to neříkáš." V tu chvíli Manny už hltal snídani. "Není to něco, co by se týkalo i nás, že ne?"

Manny se zastavil. Odkašlal si, popadl zbytek banánu a rozjezený jogurt posunul k Lucovi. Pak se postavil, obešel kuchyňský ostrůvek k němu a krátce spojil jejich rty. "Řeknu ti všechno, jak se znovu uvidíme, okay?" odpověděl vyhýbavě. Další krátký polibek. "Děkuju za snídani-"

"Ani jsi to nedojedl," namítl Luca.

"Nechci, aby Evan čekal," odpověděl Manny validním argumentem. Deset minut u Evana znamenalo spíš tak pět. 

"Okay a kdy se znovu teda uvidíme? Ještě dneska? Zítra?"

"Dneska asi ne," odpověděl Manny a alespoň v tomhle byl upřímný. "Zítra by to asi šlo. Dám ti vědět."

Zmateně přikývl. Měl pocit, jako by se Mannyho chování otočilo o sto osmdesát stopňů ještě od předvčerejška. Manny se dal k odchodu, Luca ho ještě ale chytil za zápěstí a zastavil. "Řekni mi aspoň, že nejde o nic strašnýho. Ani jednou si mě totiž úplně neuklidnil, jen, že mi to řekneš později."

"Protože ti nechci lhát," zamumlal k jeho překvapení Manny. "Ono to možná strašný bude."

"Manny, sakra-"

"Měl bych jít. Napíšu ti, slibuju. Uvidíme se snad zítra, okay?"

Opravdu ho v tu chvíli nechtěl pustit, jak to ale tak vypadalo, Manny neměl v plánu mu momentálně nic říct. Na jednus tranu to Luca chápal - někdy si člověk potřeboval uspořádat myšlenky před tím, než to začne sdílet dál, a Manny se v tomto většinou vyžíval, na druhou ho ale neuvěřitelně vnitřně štvalo, jak to celé nakousl a přitom mu nedal nic. 

"Okay," souhlasil tedy potichu a pustil ho. Manny se pousmál a vydal se směrem ke garáži. I když Evan nepracoval úplně blízko Mannyho bytu a neměl to cestou, od Evanovy práce to měl Manny jen už deset minut chůze víc na sever. 

Posadil se na barovou stoličku a podíval se na rozjezený jogurt od Mannyho. Povzdechl si. Jeho srdce najednou ztěžklo, protože si nědokázal ani představit, co by se mohlo dít. 

Ale aspoň Manny udělal to, co mu slíbil. Napsal mu. Domluvili se, že se uvidí další den po škole, že ho Luca počká před jeho školou. Půjdeme pak k tobě? napsal mu Luca. Přece jen to měli mnohem blíž.

Uhm, raději bych šel jinam, odepsal Manny. K tobě můžeme? Promiń.

Tak toužil vědět, co se sakra stalo. Jasně, odpověděl ale. 

Na druhý den ve škole se tedy sotva soustředil, protože odpočítával minuty do chvíle, jak bude moct vyjet směrem k Mannyho škole. Ve dvě tedy naskočil na jeho skateboard a co nejrychleji se vydal tam.

Přijel zrovna ve chvíli, kdy Manny opouštěl školu, uviděl ho vycházet z hlavních dveřích. Manny ho neuviděl hned, a tak Lucu píchlo u srdce, jak vypadal... sklesle. Pak se ale jejich pohledy setkaly. Manny se pokusil o úsměv. "Ahoj," řekl, když k němu došel.

"Ahoj," zopakoval Luca, hned ale pohledem hledal odpovědi. "Tak? Co se děje?"

Manny stiskl výrazněji svůj batoh a stáhl rty do úzké linky. "Uhm. Naši se budou rozvádět. Včera... včera mi to potvrdili."

Že mě to nenapadlo, pomyslel si Luca jako první. Tedy, ne, že by viděl v Mannyho rodině nějaké věci, které by tomu nasvědčovaly, problémy s rodinou, to ho mohlo napadnout. "Oh. Jak to?"

"To táta, on... prý mamku podvedl? A ona to zjistila. Takže jsem trochu v šoku, řekl bych. Protože by mě to nikdy ani nenapadlo."

Luca se natáhl po jeho ruce a propletl si s ním prsty. "Víš co, detaily teď nechej být, pojeďme k nám. Stavíme se cestou na něco dobrýho, ne?"

Manny se pousmál. "Bagel?"

"Čteš mi myšlenky."

Manny se natáhla dál mu pusu na tvář. "Děkuju. Snad mi pomůžeš myslet taky na něco jinýho."

"Pokusím se."

Usmál se, vnitřně se ale cítil... nesvůj. Rozvod. Rozvod většinou znamenal, že jeden z rodičů se stěhoval. Co když... co když to byl důvod, proč mu Manny včera řekl, že to strašné možná bude a ani jednou ho neuklidnil, že oni budou v pořádku?

Věděl ale, že má Manny dobrý vztah s oba rodiči a měl už tady školu, kamarády, měl tady ho, určitě se nechtěl znovu stěhovat. Takže ať už tady zůstane jeho máma nebo táta, on zlstane určitě taky, že?

Že?

|-|

VŠECHNY PROJEKTY DONE YIPEEE

mám sice zkoušku v pondělí, ale mezitím už budu si myslím zase normálně psát 🩵