Jedno letadlo mu sice letělo hned na druhý den, Luca ale opravdu nekradl, aby si ho mohl dovolit, když poslední dvě volná místa v celém letu byla v první třídě. A tak letěl až tři dny po Mannyho odletu.

Volal s ním každý den. Zněl... sklesle. Smutně. Unaveně. Luca se ani nedivil, zatím jen z povzdálí sledoval, co se dělo, jak se jeho management rozhodl situaci řešit. Oni nebyli ti špatní, to vůbec ne, Luca měl opravdu pocit, že se snažili Mannyho co nejvíce ochránit, ale nemohli ovlivnit bulvár nebo to, co lidé přidávali na internet.

Hned na druhý den po Mannyho příletu zveřejnili oficiální prohlášení, aby zastavili veškeré pomluvy a teorie. Ano, Manny byl trans. Nestyděl se za to. Ale první byl srdcem hudebník a chtěl, aby si ho lidé pamatovali především takhle.

Což samo o sobě vyvolalo vlnu reakcí, dobrých i špatných. Bulvár začal na Mannyho číhat všude možně. Luca každou chvíli viděl fotky, jak se šel třeba jen projít, hned o tom musel vědět celý svět. Na těchto procházkách mu Manny často viděl a vždy úzkostně komentoval, jak je to děsivé. "Jsem si docela jistý, že v tom křáku pár metrů ode mě je schovaný někdo s foťákem," zamumlal.

"Tohle je příšerný, Manny," vydechl Luca. "Jak ti tak mohou narušovat soukromí?"

"Jsem na veřejným prostranství a oni si můžou fotit, co chtějí. Tak to funguje, bohužel." Povzdechl si. "Ale neboj, jak zítra přijedeš, budeš inkognito. Bydlím ve čtvrti, která má jen už vjezd do ulice chráněn závorou. Bulvár možná uvidí přijíždět auto, nebudou už ale tušit, že jedeš ke mně. Sjedete do podzemních garáží a budou mít po ptákách. Někoho pro tebe pošlu, okay?"

"Tohle je zrovna něco, co mě tíží nejmíň," přiznal Luca. "Ale děkuju. Už abych tam byl, fakt."

To dopoledne, kdy jel Luca na letiště, měl Manny ranní rozhovor. Dvě otázky o jeho připravovaném albu, než se konverzace stočila na momentální situaci. Luca měl chuť někoho udupat, opravdu. A Manny, při odpovědích, vypadal, že taky. Šlo ale vidět, že má naučené diplomatické odpovědi, které mu nejspíše nakukal management. Takové, které neurazí ani nenadchnou, což si Luca pomyslel - ještě že tak.

Chvíli po rozhovoru mu přišla od Mannyho zpráva. Přísahám, že s takovou změním téma novýho alba na nenávistný heavy metal, kde budu jen frustrovaně křičet v každý písničce.

Luca se lehce uchechtl, to musel uznat. Nedokázal si představit Mannyho, jak zpívá heavy metal. Jakože, změna je život, ne? odepsal.

Manny mu napsal hned. Viděo jsi to?

Jo. Kokoti. Nemůžu se dočkat, až budu u tebe.

To já taky. Mám pocit, že teď mi pomupže už jen tvoje objetí.

Lucu doslova píchlo u srdce. A byl v tu chvíli neuvěřitelně vděčný, že mu Kit natlukal do hlavy, ať za ním jede hned. Očividně to potřeboval. Jen kdyby ten let netrval s přestupem osm hodin.

Večer jsem tam. Už jen pár hodin.

Upřímně, přijdou mi to jako dny.

Luca začal psát zprávu, nakonec ji ale smazal a raději Mannyho přímo vytočil. Oddechl si, když to zvedl. "Kde jsi teď?" zeptal se ho hned.

"Na záchodech v kabince. Panských. Kde, když jsem sem vcházel, mimochodem, mi sekuriťák před vstupem řekl, že patřím na holčičí."

Luca dlouho nepocítil takovou vlnu vzteku jako v tu chvíli. "Děláš si prdel?"

"Neřeš to, Luco. Takoví lidi se najdou vždycky. Já už to neřeším. Teď mě dodělávají jiný věci."

"Ale ne, že by ti takovýhle věci zrovna pomáhaly," namítl.

"Jsem v pohodě," ujistil ho. "Jen zním dramaticky."

"A proto se schováváš v kabince po tom, co tě grilovali v rozhovoru?"

"Potřeboval jsem na velkou," namítl hned Manny. "Jakože doslova. Měl jsem pocit, zme budu muset utéct uprostřed rozhovoru."

Luca se zasmál a Manny v reakci na to taky. Atmosféra se i přes telefon viditelně uvolnila. A Luca změnil taktiku. "Hele, mysli na to, že dneska budeme už zase usínat vedle sebe. To zní... optimistky. Ne konkrétní počet hodin."

Uslyšel tiché uchechtnutí. "Okay. To zní líp. Tak bezpečný let. Lety teda. Máš dostatek času na přestup?"

"Ano. Neboj. Budu tam."

Málem ale svůj slib porušil, když jeho první let měl zpoždění a on tak musel utíkat celou dobu až na ten druhý, když už ho i hlásili na letišti. Tolik nadávek jako v tu chvíli snad najednou nikdy neřekl, stejně jako to, že tolik neběžel ani nepamatoval. Preferoval vodu a skate před během, při každé příležitosti. 

Ale stihl to. Když dopadl na své místo v letadle, omylem vydechl nahlas: "Za tohle mi zulíbá nohy," zamumlal. Pán vedle něj se zamračil.

Nestihl tak ani Mannymu napsat, že je všechno v pořádku, ale doufal, že to pochopí. Psal by mu spíš, kdyby něco v pořádku nebylo. Kdyby to nestihl, měl by na to času plno. 

Pak konečně doletěl. Vytratil se z letadla jako jeden z prvních, i když vypadal jako ten otravný turista, co si odepínal pás, sotva letadlo dosedlo na zem. Čekal na něj ale někdo z Mannyho týmu a on se cítil blbě, kdyby je měl nechat čekat dlouho. A navíc, taky byl jen desítky minut od něj. 

Přišel si jak ve filmu, když vyšel a nějaký muž držel cedulku s jeho jménem. Potichu pozdravil. Muž se otočil na patě a začal ihned mluvit. "Mé instrukce jsou, abych vás zavezl přímo k němu, to platí. Každopádně jsem byl také informován, že mu není dobře, takže vám teď nejspíše neodpoví, pokud byste ho chtěl informovat. Tak abyste věděl, čeká nás ještě tři čtvrtě hodiny autem."

"Jak mu není dobře?" zamračil se Luca. 

"Detaily nevím. Každopádně je pravděpodobné, že se tam potkáte s jeho manažerkou."

Luca byl lehce zaražený. Manny mu říkal, že má pro den končit v době Lucova příletu s prací a nejspíše dorazí domů jen kousek před ním, takže si něco objednají, udělají si hezký zbytek večera. O manažerce rozhodně řeč nebyla. 

Když sedl do auta, přece jen Mannymu napsal. Že přiletěl, že už sedí v autě, že je na cestě. Jak mu ale řidič sám řekl, opravdu se mu odpovědi nedostalo. 

Hned pochopil proč. 

Zajeli do podzemních garáží. Řidič ho navedl do výtahu, patro a byt už Luca věděl od Mannyho. Stačilo mu jen zazvonit na dveře. 

Což taky udělal. Aby mu otevřela žena, kterou znal zatím jen z fotek. Mannyho manažerce Michele rozhodně nebylo do úsměvu, když se s ním přivítala a pak řekla: "Manny je v koupelně. Zvrací."

Luca byl tak zmatený. "Jak to?"

Najednou se za Michele objevil muž, kterého Luca už taky znal z fotek. Byl to něco jako Mannyho bodyguard. "Ještě tohle jsem našel," řekl a zvedl ruce. V jedné měl dvě lahve vína, v druhé vodku. Vše rozpité. Položil to k botníku. Tam si Luca hned všiml dalších dvou prázdných lahví a nasucho polkl. 

Netušil, kde má Manny koupelnu, Michele ale i tak obešel a vydal se hlouběji do bytu. Už chtěl zvolat Mannyho jméno, když ho uslyšel. Uslyšel, jak zvrací. A vydal se za zvuky.

Bylo mu už jasné, co uvidí. Manny opilý téměř do němoty, přes to ho ten pohled překvapil. Manny téměř ležel u záchodu, hlava nad mísou. A Luca... zamrzl. 

Uviděl najednou svého tátu. Jeho první vzpomínky. A zkrátka se nedokázal hnout. 

Bodyguard se kolem něj protáhl, aby udržel Mannyho v lepší pozici, než v jaké byl. Michele se zastavila u Lucy. "Měl volno kolem oběda," začala vysvětlovat. "Byli jsme v jednom hotelu na focení, nemám tušení, kde vzal ten alkohol tam. Tak jsme ho odvezli sem. Mysleli jsme si, že tu nic nemá, těsně před jeho odletem k tobě jsme mu to tady vyčistili. Mýlili jsme se."

Luca mu chtěl pomoct, opravdu ano. Ale nedokázal to. Do očí se mu nahrnuly slzy, udělal pár kroků zpátky. Nenáviděl alkohol. Tak moc ho nenáviděl, jeho existenci, to, co to dělalo s lidmi, které miloval. Manny mu slíbil, že se ho nedotkne, že se mu bude svěřovat. Věděl, že má dnes přijet. Tak proč se napil?

Takže lakomě odvrátil pohled a začal se procházet po Mannyho bytě, aby to rozdýchal. Pak se zastavil, zavřel oči, zhluboka se nadechl. Začal si v hlavě argumentovat. A pak si prostě nadal, ať není takový posera, když ho Manny potřebuje a vydal se zpátky. 

Mannyho bodyguard už ho stavěl na nohy a Luca se tak nachomýtl vedle nich. Hned ho do nosu praštil zápach alkoholu a měl pocit, že hodí šavli taky. Místo toho si ale přehodil Mannyho druhou paži přes rameno, aby ho dostali ven a nejspíše do postele, a nevymlouval se. 

Až v tu chvíli Manny tak trochu zaznamenal jeho přítomnost. Nebo to možná řekl jen do větru, kdo ví, když z něj vypadlo: "Promiň."

Luca zatnul čelist. "Mlč a raději si vzpomeň si, že máš nohy. Jsi těžkej."

Tohle bylo to poslední, co čekal. A ani trochu se mu to nelíbilo. 

|-|

ou máj, já jsem příšerná, jak mu ubližuju