Luca našel prázdné ísto na parkovišti a ladně do něj zajel. Pak vypnul motor, ale klíče nechal v zapalování. Složil ruce do klína. "Takže už to zvládneš? Fakt nepotřebuješ pomoct?" zeptal se.

"Raději ne," odpověděl Manny. Množství věcí, které ale měl, říkalo něco jiného. Odvážel si totiž od babičky ještě nějaké další věci, které u ní měl, ale chtěl je převézt do jeho nového domova. Měl tedy tašku, malý kufr a samozřejmě i jeho novou kytaru. 

"Okay," přikývl lehce Luca. "Tak mi dej vědět, jak přistaneš. A taky co si na tebe management nachystal. A taky s nimi prober-"

"Nás, já vím," přerušil ho Manny s lehkým úsměvem na tváři. To byla totiž ta jediná hezká část, oni. To jediné, čím si byli v tu chvíli jistí. Manny chtěl na rovinu managementu říct, že někoho má a nehodlá dělat nějaké přehnané tajnosti, stejně jako Luca. Ne, že by s tím šli oficiálně ven a Manny to třeba oznámil na svých sociálních sítích, ale když je někdo uvidí na veřejnosti, tak co? Ať se třeba zblázní.

Až na teď, tedy. Management to ještě nevěděl. A nemusel se to dozvědět z bulvárních článků, jak by psali o tom, že se Manny s někým romanticky loučil na letišti. Proto se loučili už na parkovišti. 

Manny se natáhl přes opěrátka sedadel, jednu ruku položil Lucovi na tvář a přitáhl si ho tak k sobě. Spojil jejich rty v krátký polibek. "Děkuju za odvoz," řekl potichu. "A taky za kytaru. A vlastně i za vztah."

Luca se uchechtl. Nedokázal se úplně uvolnit, protože měl z Mannyho odjezdu smíšené pocity. Bál se, že se vrací do jámy lvové sám. Teď bude muset čelit všemu, co se o něm na internetu objevilo, a jak už ho Luca znal, nesvěří se o tom nikomu. 

Bál se, že ani jemu. Protože jejich komunikace teď bude na chvíli jen přes telefon a to nebyl Mannyho styl. 

Přitáhl si ho k sobě znovu a políbil ho o něco intenzivněji. Byli spolu zpátky doslova jednotky dní a Luca se stejně cítil na prd, že Manny odjížděl. Teď měli být v té počáteční zamilované fázi, ne že po pár dnech odjede pryč na kdo ví jak dlouho. 

"Okay, jdu, ať mi to neuletí," zamumlal pak Manny a odtáhl se. Luca si povzdechl. 

V zadním zrcátku pak sledoval, jak si Manny bere věci z kufru. A sotva ho zavřel, vzpomněl si ještě na jednu věc. Sroloval své okýnko dolů a vykoukl. "A taky mi dej co nejdřív vědět možný datum, kdy se uvidíme, jasný? Když mě ta letenka nebude stát přímo ledvinu, můžu se ti přizpůsobit."

Viděl, jak se Manny uchechtl. Nechal kufr na místě a jen s kytarou na zádech došel ke straně řidiče. "Chceš jako říct, že by ses kvůli mně nevzdal ledviny?" zeptal se a opřel se o okraj okýnka. "Nehoráznost."

"Jen v ohrožení tvého života."

"No, já měl pocit, že ty se právě že bojíš, že mé ledviny budou v ohrožení života."

Lucův úsměv tak trochu zmizel. "Za prvý, alkohol ti poškozuje játra, ne ledviny," podotkl. "A za druhý, ještě jednou si z toho uděláš srandu a přísahám, že tě připoutám k tomuto autu, dokud ti to pitomý letadlo neuletí."

Manny si lehce povzdechl. "Promiň. Ono se to nabízelo."

"Nenabízelo, jen ty neumíš anatomii, tak sis myslel, že se to nabízelo," odvětil o něco tvrději Luca. Pak zavřel oči. Na alkohol byl vždy trochu citlivý o něco víc, než ostatní. Kdyby nehrál svou roli ve smrti obou jeho rodičů, bylo by tomu jinak.

A pak překvapil sám sebe, když nastartoval auto, i když Manny stále stál o něj opřený. 

"Luco..." vydechl. "Vypni ten motor."

"Uletí ti letadlo," zamumlal místo toho, aby udělal to, co po něm, Manny chtěl.

A tak se Manny sám natáhl, motor vypnul a klíče vyndal ze zapalování. Pak otevřel dveře řidiče, popadl Lucu za paži a doslova ho vytáhl na nohy. Luca jen nepřítomně stál, když ho Manny objal. "Promiň," zašeptal. "Přehnal jsem to a omlouvám se."

Luca nejprve nereagoval, proto Manny pokračoval. "Nechtěl jsem ti úmyslně ublížit, nevím, odkud to vyletělo, když jsem vždycky věděl, jak to s alkoholem máš."

Jak to s alkoholem máš. On to nijak neměl. Jeho otec ale ano. Jeho otec v prvních vzpomínkách Lucy, když nechápal, proč se jeho táta motá s flaškou v ruce místo toho, aby si s ním šel hrát. Proč mu nešel pomoct, když spadl a brečel na celé kolo, hodiny, dokud se tam neobjevil Kit. 

Přerývaně se nadechl. "Mám jen o tebe starost, když ses mi přiznal, že občas problémy zapíjíš. A s mou paranoí ohledně alkoholu to není dobrá kombinace."

"Já vím," zamumlal Manny. "A děkuju, že tu starost máš." A pak, řekl tak potichu, že to Luca sotva slyšel: "Miluju tě a nechci ti úmyslně ubližovat."

Luca zavřel oči podruhé. Manny a city. Luca mu tohle řekl už tehdy, Manny místo toho, aby mu to řekl zpátky, na něj hodil bombu. A kvůli té bombě... uběhlo pět let. Luca věděl, že už tehdy Mannyho city k němu byly silné, a tak ho to teď zas tak nepřekvapovalo. Luca na druhou stranu potřeboval více jak těch pár dní, co teď byli spolu, aby se cítil komfortně to říct zpátky.

A protože taky měl své hranice, potřeboval je komunikovat i s člověkem, na kterém mu tolik záleželo. "Jen... nevtipkuj prosím o alkoholu a játrech, když můj otec doslova zemřel na selhání jater kvůli alkoholu. Nedělá... nedělá mi to dobře. Děkuju."

Manny se oddálil a pousmál se. Nevypadalo to, že by si bral nějak osobně to, že mu to Luca zpátky neřekl. "Lepšíme se v komunikaci."

"Jo, to lepšíme," potvrdil a taky se konečně trochu pousmál. A aby taky něco Mannymu dal, znovu spojil jejich rty. 

V jednom měl totiž jistotu - Manny si vezme jeho slova k srdci, zvykne si zase na to, jak to Luca má a bude si odteď dávat pozor, tak tomu bylo vždycky. Pak ho píchl do hrudi. "Takže termín. Dej mi vědět. Chci tě vidět co nejdříve."

"Nápodobně," přitakal Manny. Ukradl si ještě jeden polibek a vrátil Lucovi do dlaně klíče od auta. A pak i rozpojil jejich ruce, vrátil se ke svému kufru a batohu a pak už se vydal směrem k letišti. 

Luca ho sledoval do chvíle, dokud nezalezl dovnitř, i když už sledoval jen mravence v dáli, protože opravdu parkoval trochu mimo. Pak si sedl zpátky do auta a povzdechl si. Jen pomyslel na to, že vlastně neví, kdy se znovu uvidí, a rozesmutnilo ho to. 

Konečně zase nastartoval a vyjel zpátky do města, konkrétně ke Kitovi a Evanovi, aby jim auto vrátil. Když dojel k nim, měl od Mannyho už pár zpráv z letiště, jako stěžování si, že se bojí o svou novou kytaru nebo že nemůže najít kavárnu, kde by nebyla kilometrová řada. 

A nakonec ještě další omluva. Šlo vidět, že ho teď dráždilo svědomí. 

Luca pustil nahrávání hlasovky a řekl: "Jestli se budeš furt omlouvat, přestanu ti ty omluvy věřit. Jsme v pohodě, fakt. Je to vlastně krok dopředu, že si dokážeme zdravě nastavit hranice, ne?"

Manny si to zobrazil hned. A pak poslal hlasovku zpátky. "Myslím, že šestnáctiletý Luca a sedmnáctiletý Manny by byli překvapeni, jak skvěle komunikujeme, huh?"

Tak aby ti to vydrželo, píchl si do něj Luca ve zprávě. 

Udělám, co bude v mých silách 🫡, odepsal Manny.

Akorát že Manny nebyl silný člověk. Alespoň ne, když si myslel, že je sám. 

|-|

setting boundaries is so hot

also, do we smell the drama???