Luca si hlasitě odkašlal. Seděl u oběda i s Emmou, Kitem a Evanem, což mu přišlo jako ideální čas na to jim novinku říct. Týden stačil, ne?

"Manny dneska přijde," řekl.

Kit ani nevzhlédl od jídla. "Tak jako včera? předvčerem? Proč to najednou oznamuješ?"

Evan do Kita šťouchl. A když se Luca na něj podíval, jejich pohledy se setkaly, bylo mu jasné, že Evan ví, co řekne dalšího.

"Co je?" ohradil se Kit.

"Poslouchej ho," odvětil Evan. Emma jen všechny zmateně pozorovala.

Luca ale nespouštěl oči z Evana. "Jak to víš?"

"Co ví?" ozval se Kit.

Evan se pousmál. "Možná jsem něco viděl."

"Co viděl, sakra? O čem mluvíte?" Kit. Vždy naprosto mimo Kit.

Luca pobaveně protočil očima. "Někoho jsem si našel," řekl pak pomalu, nejistě.

A Kitovi se konečně rozsvítila nad hlavou žárovka. "Oh. Manny."

Řekl to takovým stylem, že si už Luca pomyslel, že mu to vadí. Ne, že by na to stejně nějak brál ohledy, stále si opakoval, že Kit je jen jeho bratr, nepotřeboval jeho svolení (i když taky v jeho životě splňoval všechny atributy rodiče). )

"Víc na to neřekneš?" zeptal se Luca.

A v tu chvíli Emma rozlila sklnici s vodou sobě do klína. "O-ou," vypadlo z ní.

Luca si povzdechl. To vážně v tomhle domě nemohl být klid ani ve chvíli, když se snažil sdělit něco důležitého? Kit si nepatrně povzdechl. Evan se hned zvedl se slovy, že tohle bude potřeba utřít, a i když Emma byla perfektně schopná toho se převléct sama, odvedl ji do pokoje, aby se převlékla do suchého.

Až pak pochopil proč. Zůstali s Kitem u stolu sami. 

"Proč mám pocit, že mi máš v plánu dát přednášku?"

"Protože mám," odvětil hned Kit, odložil příbor a opřel se o opěradlo židle. 

"Můžu jen hned na začátek podotknout, že jsi jen můj bratr a teoreticky tě nemusím poslouchat?"

Kit se uchechtl a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Ale prakticky jo, protože stále jsem tvůj zákonný zástupce," odpálil zpátky. "Ale jestli si myslíš, že ti budu kecat do randění, to jsi na omylu, tam i já mám svou hranici, dělej si co chceš pro mě za mě."

"Tak o čem mi chceš přednášet?" nakrčil tázavě obočí.

"O Mannym," odpověděl hned. "Protože tě znám. Ty jsi tak trochu střela. Manny je citlivý kluk. A jen se chci ujistit, že tohle kombo pro něj dopadne bezpečně, nic víc."

Luca protočil očima. "Hele, nevíš, jak jsme si s Mannym blízcí. Vím, že je citlivý, svěřuje se mi a myslím, že reaguju adekvátně-"

"Manny se svěřuje i mně."

"Cože?"

Kit nepatrně pokrčil rameny. "Začalo to, že si do obchodu chodil povídat o hudbě. A někdy naše konverzace zaplují hlouběji. Myslím, že mi opravdu věří."

Luca zpozorněl a narovnal se. "O čem s tebou mluví?"

Kit si odfrkl. "Nebudu ti říkat konkrétní věci, tohle ti neříkám proto, abych zlomil jeho důvěru. Jen chci na tebe apelovat, aby ses nenechal jen tak unést emocemi. Byl s ním trpělivej. Manny má svý démony. Pomoz mu, ale netlač na něj, protože mám z něj pocit, že to by se akorát vylekal a vše by dopadlo hůř. Vím, že se už pár měsíců znáte, ale vztahy jsou zkrátka jiný. Tak se kroť, protože dokážeš být někdy až příliš. Ale ne, že by mi do toho něco bylo...." zamumlal nakonec.

Luca se nejprve lehce uchechtl. Kit nedával emoce najevo. A tahle starost... vlastně mu to přišlo krásné. "Díky," řekl jednoduše. "Fakt jo. Nečekal bych to od tebe."

Kit po něm vrhl pohledem. "Nech toho nebo tě vyměním za Mannyho. Stejně ho mám raději."

"Jasně, že máš."

Manny přišel o pár hodin později a hned jak Luca otevřel dveře, uviděl, že je nervózní. "Řekl jsi jim to?" zeptal se jako první.

Luca přikývl. "Říkal jsem ti, že neřeknou ani ň."

Manny vešel dovnitř a Luca za ním zavřel dveře. "Fakt ani ň?"

Neměl mu v plánu říkat o tom, co mu řekl Kit, alespoň ne hned mezi dveřmi, a tak zavrtěl hlavou. "Oh, brácha jen řekl, že tě má raději jak mě. Už jsi v klidu?"

Manny se lehce pousmál. A Luca ho popadl za ruku a začal táhnout do patra, než si jich někdo všimne. Nepotřeboval, aby byli ještě nějak zdržováni zdvořilostními konverzacemi, ve kterých byl především Evan expert. Kit byl zase nebezpečný v tom, že by začal mluvit o něčem, co by Mannyho upřímně zaujalo. 

"Jsou doma?" ozval se Manny za ním. "Neměl bych je alespoň pozdravit?"

"Pak si zajdem vzít něco n azub, uvidíš je," odvětil Luca a otevřel dveře svého pokoje. A hned, jak je zase zavřel, Mannyho pevně objal. Nic víc.

Manny zmateně nereagoval. "Uhm. Děje se něco?"

Luca zavrtěl hlavou. A držel ho ještě chvíli. Uklidňoval tak své emoce, protože Kit měl v jednom pravdu, uměl být jako střela. A dávalo perfektní smyslu, že by se mohl Manny vyděsit. 

"Můžu mít dotaz?" zeptal se pak.

"Ah, přece jen se něco děje," odpověděl Manny. "Bude to zlý? Mám se připravit k útěku."

"A právě proto jsem tě zatáhl až sem," kývl hlavou Luca. "Nebude to zlý. Jen... neřekl jsem ti vše, co mi Kit řekl. Zmínil se, že se mu občas chodíš svěřovat do obchodu."

"Oh." Manny vypadal, že zpozorněl. Což nebylo dobré znamení, teď ho Luca potřeboval klidného. Chytil ho za ruku.

"Naprosto nic mi neřekl, v tom mu můžeš věřit. Jen jsem si říkal... víš, že teď mi můžeš říkat naprosto cokoliv, že? Že jestli jsi měl nějaký důvod, proč mi nějaký věci neříct, teď už můžeš veškerý ty zábrany zbořit. Já ti nijak neublížím, nijak nezněužiju to, co bys mi řekl-"

"Já vím," přerušil ho Manny. "Jestli ti Kit nic neřekl, tak nevíš, že mu zas neříkám tak jiný věci jak tobě. Já... ani nevím, proč jsem to začal dělat. Asi že je příjemný se svěřit dospělýmu, který si taky prošel těžkými časy? Nemůžu jít úplně za rodiči. Sice mě podporují, ale jsou ten typ, kterým kdybych řekl, že jsem se nejistý tím, jak vypadám, zeptali by se mě, jestli jsem snad nechci zpátky na holku."

"To mi nepřijde moc podporující," nakrčil obočí Luca.

"Jsou podporující, fakt," pousmál se. "Musel bys je slyšet. Řeknou to tím stylem, že mají o mě starost a klidně by mi i zaplatili další operaci. Tam to ale končí. Neumí... neumí se na mě napojit úplně emocionálně, chápeš?"

Luca se uchechtl. "A Kit jo?"

"To by ses divil."

Luca... Luca se ani nedivil. Ano, Kit měl problémy s projevováním emocí, ale za ty roky nad nimi získal docela dobrou kontrolu. Když bylo potřeba, přepnul, vždy tam pro Lucu byl, když ho potřeboval. Jen mu to pak nikdo nemohl připomínat, aby se nepropadl stydlivostí pod zem. 

Dokázal si představit Kita a Mannyho, jak spolu sedí v kanceláři obchodu, aby měli soukromí, a jak mu Kit pomáhá. Lucovi taky vždy pomohl. Dělal, co mohl, aby v něm udupal vliv alkoholických rodičů a dál Lucovi přece jen to nejlepší možné zázemí. 

Sklopil pohled. "Řekni mi, jestli na tebe budu někdy... příliš. Občas to umím. Však víš. Prostě mě pošli někam."

Další z Mannyho úsměvů. A když už se drželi za ruce, Manny si ho k sobě přitáhl a spojil jejich rty v jeden dlouhý polibek. "Nepošlu tě někam. Ani nevíš, jak jsem rád za to, jaký jsi. Někoho, jako jsi ty, jsem v životě přesně potřeboval."

Lucův koutek úst vystřelil nahoru. "Okay. Takže si říkáme všechno?"

Manny přikývl. "Říkáme si všechno. To víš, ještě si musím zvyknout, že mám přítele."

V tu chvíli mu Manny lhal, to ale Luca neměl tušení. Protože už v tu chvíli věděl něco, co by možná i zachránilo jejich vztah, kdyby mu to řekl už tehdy. 

|-|

aaaaa moje aktivita šla z kopce, pardon! cestování, škola, práce, nestíhám:D