Ráno je probudilo vydatné ťukání na dveře. 

Luca se převalil na záda a proklel všechny svaté. Že by přece jen měl nějakou otravnou sousedku, které vadilo i to, že si do jedné do rána pouštěli televizi?

Posadil se a promnul si oči. Manny hlasitě zívl a taky se přetočil na záda. "Kdo to je?"

"Nemám tušení," zamumlal. Odhodil od sebe peřinu a postavil se. Na cestě ke dveřím si prohrábnul vlasy, aby neměl na hlavě hnízdo, a odemkl.

Jen, aby mu do bytu vpadli Viv s Rossem. "Přísahám, že ty máš ten mobil úplně na prd, proč taky někdy neodpovíš? Potřebuju od tebe půjčit tu knihu, dneska odlétáme a- Oh."

Zastavila se před kuchyňským koutkem, její pohled na Mannym, který už v posteli alespoň pod peřinou seděl. 

"Zdravím," prohodil.

Viv viditelně polkla. "Uhm, ahoj? Já jsem-"

"Viv, já vím," přerušil ji Manny. "Tví tátové o mě pečovali pár let zpátky v nemocnici, párkrát jsem tě viděl. Já jsem Manny."

"Já vím," řekla Viv. "Byla jsem doslova na tvým koncertě."

Manny se uchechtl. "To taky samozřejmě vím. Ale tak, přišlo by mi divný se nepředstavit zpátky."

Ross so protáhl kolem Lucy taky a postavil se vedle Viv. Pak se na Lucu podíval. "Co dělá ten Manny u tebe v posteli?"

Luca zavřel dveře a pár roků popošel, aby taky na Mannyho viděl, především, aby neřekl něco, co by Manny nechtěl. Jejich konverzace probíhala očima. 

"Je ráno," řekl Manny najednou. "A v posteli se spí. Takže jsem tu spal a teď jsem se probudil."

Ross protočil očima a lehce mlaskl. "Jasně, ale co děláš vůbec tady?"

"Nepřišli jste pro knížku?" zeptal se najednou Luca ve snaze změnit téma. Ale jako by ho nikdo neslyšel. 

"Dáváš moc těžký otázky," promluvil Manny na Rosse. Pak se podíval na Lucu. "Protože... ještě nevíme, co pořádně z toho faktu, že jsem tady, bude. Jen, že to zkusíme."

"O můj bože," zamumlala Viv. Luca a Manny se na sebe lehce usmáli. 

"Oh, okay, půjdeme na dvojitý rande?" zeptal se hned Ross. 

Luca protočil očima, ale zasmál se. Protože tohle byla dobrá reakce - nepitvali se v tom, neměli blbé otázky ani poznámky, zkrátka to vzali. Což i pro Mannyho nejspíše znamenalo oddechnutí. 

"Jen..." ozval se Manny, "nebudu vás muset žádat o podepsání dohody o mlčenlivosti, že ne?"

Viv se lehce uchechtla, než naznačila, jak si zamyká pusu. "Tajemství je s náma v bezpečí. Vlastně všechny." Pak se otočila na Lucu. "Teď, ta kniha?"

Než Luca odvrátil pohled od Mannyho, uviděl ho, jak se ještě více usmál. Pak se vydal ke své provizorní knihovničce a vytáhl knihu, kterou si chtěla Viv půjčit na jejich prodloužený víkend s Rossem. Ross se mezitím dal do plynulé konverzace s Mannym, především teda o hudbě, protože sám hrál na kytaru.Luca se krátce pobavil s Viv o knize. A pak se potutelně pousmála.

"Nic jsi neřekl."

Lehce se kousl do rtu. "Neřekl, no. Na tohle nemám výmluvu."

"Dokdy je tady?"

"Do zítra. Vrací se do toho chaosu."

"A ty za ním pak pojedeš? Nebo on za tebou zase někdy? Jak to plánujete?"

Vydechl. "To ještě sami nemáme tušení."

Viv se ale povzbudivě pousmála. "To zvládnete. Jde vidět, že ti na něm stále zaleží."

"Neuvěřitelně," zamumlal. "A trochu se bojím toho, jak odjede."

"Proč?"

"Vzhledem k tomu všechnu," zašeptal, "se bojím, že bude chtít utápět stres v alkoholu. Naznačil mi, že to občas dělá, i když tvrdí, že to není tak horký. Já ale nevím. A štve mě, že nebudu u něj, abych viděl realitu."

"Hej, koho pomlouváte?" ozval se najednou Manny. Muselo být nápadné, jak ztišili hlasy. 

"Tebe, samozřejmě," otočil se na něj krátce Luca, než ještě rychle Viv zašeptal: "Ale musím mu věřit. O tom vztahy na dálku jsou, ne? O důvěře."

"Já ti nevím, to ty tady na to budeš expert. Můj vztah na dálku není," odfrkla si. A víc toho říct nemohla, protože ji začal táhnout Ross ke dveřím se slovy, že s takovou jim uletí akorát tak letadlo. Luca se uchechtl, vyprovodil je, rozloučil se s nimi. A jen doufal, že jehoknížka ten výlet přežije. 

Když za nimi zavřel dveře, Manny už zase ležel, tentokrát ale s mobilem v ruce. "Internet stále hádá, kdo jsi. Myslím jako, kdo mi přerušil ten rozhovor. Já ti nevím, zdá se mi to docela očividný, když jsem doslova na tom koncertě řekl, že jsme spolu byli, a teď jsem tady, což lidé díky fotkám z jezera taky ví. A tam jsi byl taky se mnou. Proboha."

"Neví, že jsi stále tady," namítl Luca. "Beztak si myslí, že jsi už dávno zpátky a řešíš s managementem krizovku."

"A já se při tom vyhýbám zodpovědnostem."

Luca se uchechtl, vlezl zpátky do postele, lehl si hlavou na Mannyho hruď a ojal ho. Manny, telefon stále v jedné ruce, ho začal hladit ve vlasech tou druhou. 

"Manny?" ozval se po chvíli.

"Hm?"

"Slíbíš mi, že se nedotkneš alkoholu pro případ, že bys potřeboval rozptýlení od toho všeho?"

Cítil, jak Manny jemně ztuhl. Luca k němu otočil hlavu, opřel si bradu o jeho hruď. "Chci tím jen říct, že mi můžeš kdykoliv zavolat a rozptýlit se raději konverzací se mnou. Prosím."

"Není to tak strašný, Luco, fakt, přísahám," odpověděl Manny po chvíli ticha. 

"To neznamená, že teprve může být," namítl. "Vždy to začíná nevinně a pak se to zvrtne. Vím příběhy svých rodičů, Kita. Je to jak přes kopírák, ani o tom nevíš. A teď tě čeká pracovně náročný období. Já jen..." vydechl. "Bojím se o tebe. A že nebudu moct být při tobě tak, jak jsem byl doteď."

Jedna věc o Mannym? Luca nikdy nemohl při konfrontaci vědět, jak zareaguje. Byly to dva scénáře - buď by se v tuhle chvíli usmál, řekl, že si toho váží, že mu to slibuje. Ten ale nenastal, nastal ten druhý.

Nastal vystrašený Manny. "Nepotřebuju, abys mě hlídal na každém kroku," zamumlal a hned se začal soukat ven z pod Lucy. Ten ho nechal, jen aby mu dal prostor, protože to bylo něco, co by on chtěl v tu chvíli být na jeho místě. Neřekl tu větu naštvaně, opravdu spíše vystrašeně.

"Víš, že to tak nemyslím," odvětil Luca. Sledoval, jak si Manny stoupá, jak obchází postel. Oba věděli jedno - kdyby to šlo, samozřejmě, že by Manny uvítal, aby v tom byl Luca s ním a ne několik tisíc kilometrů daleko. Ale ta neschopnost s tím něco udělat byla to, co způsobovalo teď jeho reakci. "Pomáhá ti o věcěch mluvit. A sám si mi řekl, že nemáš s kým. Ale teď už jsem tady."

"To neznamená, že jsem alkoholik."

"To jsem taky neřekl."

Manny se k němu otočil zády a začal se převlékat. Luca vydechl. "Manny, co děláš? Jdeš pryč?"

Ten akorát vypadá, že se pere s trikem, ke kterému nemůže najít díry na obě ruce, aby si ho převrátil, protože ho nechal tak, jak si ho včera svlékl. Pak naštvaně trikem práskl o zem, schoval obličej do dlaní a nadechl se. Pomalu. "Promiň," zamumlal. "Tohle byla naprosto mimo reakce."

"Myslím, že už ti trochu pracují nervy kvůli zítřku," řekl upřímně Luca. "Což je ale pochopitelný."

Pomalu se zvedl z postele taky. Došel zezadu k Mannymu, objal ho a vtiskl mu polibek zezadu na rameno. Jen... jen mu chtěl ukázat, že je tu pro něj. 

Manny se viditelně uvolnil. "Slibuju," řekl pak. "Zavolám ti, kdyby něco. Pokud nebudeš mít pozdě."

"Volej kdykoliv."

"Končím často kolem půl noci, po půl noci, to jsou ty časy, kdy jsem konečně sám. Ty budeš mít kolik... tři ráno? Čtyři?"

"A tím chceš říct co?" odpověděl Luca. "Volej kdykoliv. Fakt."

"Hele, zpomal," zamračil se Manny lehce. "Já si teprve musím ještě zvyknout na to, že najednou někoho mám."

Luca se zasmál a pustil ho. Přešel do kuchyně, aby jim opět nachystal něco k snídani. "Teď buď upřímnej. Čekal jsi, že přijdu na ten koncert?"

"Doufal jsem v to, ale netroufl jsem si říct, jestli jo nebo ne," přiznal. "A když už, čekal jsem, že budeš sedět někde v poslední řadě, kam ani kvůli reflektorům moc nevidím. A tím pádem ani tebe."

"Tak ještě, že mi strýc koupil lístek na stání."

"Tak ještě, že ti koupil lístke na stání," zopakoval Manny s lehkým úsměvem na rtech. 

|-|

bahaha nezapomněla jsem na vás a na ně, jen jsme měli do dneška projekt. do neděle máme další. a já odlétam, jujky

takže tenhle týden to nebude asi žádná sláva celkově, ty kapitoly 🥹