Ráno to nebyl Mannyho telefon, který se nezastavil, ten ho měl stále vypnutý. Tentokrát urputně vibroval ten Lucův.

Probudil se a převalil se zpátky na svou část postele, protože nějakým záhadným způsobem zůstal celou noc přilepený na Mannym. Natáhl se po svém telefonu, zatímco Manny ze sebe vydal neurčitý zvuk a schoval si hlavu pod peřinu.

Luca se podíval na tu spoušť. Jen aby zjistil, že to jsou Viv a Ross v jejich skupinovém chatu, jak se snaží zjistit, jestli nemá Luca nějaké informace o Mannym, jestli je v pořádku pod nátlakem toho všeho. 

Nastavil si režim nerušit a vyvalil se zpátky na záda. Hlasitě vydechl.

"Co se děje?" zeptal se Manny zpod peřiny.

"Nic," odpověděl upřímně. "Jen kamarádi."

Manny vykoukl ven a otočil se za Lucou. "Ti, se kterými jsi byl na koncertě? Ta holka mi přišla povědomá."

"Viv?" zeptal se a otočil k němu hlavu. "Je to možný. Pamatuješ doktora Letteriho?"

"Kterýho?"

Luca se uchechtl. "Oba. Je to jejich dcera."

"Oh. Jasně. Myslím, že jsem ji jednou nebo dvakrát zahlédl v nemocnici."

Čemuž se Luca nedivil. Tohle duo bylo totiž ve vedení Mannyho operace - Alessandro Letteri ji vedl, Leo Letteri ho měl na starost na pooperačním. Ty dva znal Manny dost dobře.

Nastalo mezi nimi ticho. Pak se Manny opatrně zeptal: "Podíváš se... na internet? Celkově? Co se dějě, prosím?"

Lehce se kousl do rtu, protože nechtěl být tím poslem nějakých případných špatných zpráv, i když ho Manny sám požádal. Přece jen ale vzal mobil opět do ruky.

Než ho ale stihl telefon rozpoznat a odemknout se, znovu ho odložil. "Ne, uděláme si snídani," rozhodl. "A ještě chvíli budeme žít v bublině, že je vše v pořádku."

Manny se jen uchechtl, ale nic nenamítal. Luca se tedy zvedl a přešel jako první k ledničce, kde vzal vajíčka. Moc toho neuměl, to Manny ale věděl. Na vajíčkách toho nešlo zas tolik pokazit. 

Tu a tam se po Mannym kouknul, ten totiž vypadá, že propaluje svůj telefon pohledem a rozmýšlí se, jestli se na něj podívat nebo ne. Když se mu vajíčka dělala, Luca si šel pro ten svůj a jen v rychlosti do chatu, že je Manny momentálně u něj a že jim dá vědět později.

Pak vypnul režim nerušit, jako by snad těm dvou mohl věřit, že nebudou slídit dál a opravdu počkají, až se jim Luca znovu ozve.

Takže když se vrátil do kuchyně, jeho telefon zase začal vibrovat. Protočil očima. Kdo ví, jestli nad telefonem nebo faktem, že se mu pálila vajíčka. 

Manny se na posteli přetočil a vzal Lucův telefon. Jako by se nechumelilo, zadal jeho heslo, které opravdu Luca už několik let neměnil. A pak přečetl: "Ptají se, jak jsem se k tobě dostal, můžu odpovědět?"

"Hej!"

Manny se na něj tázavě podíval. "Je mi naprosto jasný, že psali o mně. V pohodě. Odepíšu jim."

Luca protočil očima, ale zasmál se. "Okay."

Předělal vajíčka na talířky, ukrál k tomu kousek chleba. Sotva zvedl talíře, telefon mu zavibroval znovu. "Co píšou?"

Tři sekundy ticha. Pak: "Nějaký Rory se ptá, kdy může přijít, abyste pokřtili postel v tomhle bytě."

Měl co dělat, aby neshodil oba talíře na zem. Ještě, že nebyl už otočený, protože v tu chvíli jen položil talíře zpátky na linku, zavřel oči a povzdechl si. "Manny-"

"Mám mu taky odepsat? Diktuj."

Otočil se, ale Manny vypadal naprosto seriózně. Bylo to vlastně jistým způsobem děsívé, jako by jeho emoce byly od včerejška utlumeny. Jako by se schválně otupěl, aby situaci lépe zvládal. 

"Rory... Rory je jen kamarád."

"Mně nemusíš nic vysvětlovat," prohodil Manny. Odložil Lucův telefon zpátky na noční stolek.

Luca se na něj tázavě podíval. "Doslova mi teď ležíš v posteli. Myslím, že musím."

"Neležím tady ale z důvodů, které by zrovna tohle vysvětlení potřebovaly," namítl. A taky se začal zvědat. "A jsem na odchodu, takže."

"A jsi naštvaný."

"Nejsem."

"Jsi. Mizíš. Při tom jsem nám udělal snídani. Což mi říká, že chceš před tímhle utéct, což mi dává právo ti vysvětlit, kdo je Rory."

Manny mlaskl. "Kamarád. Však už to vím. Se kterým... křtíš postele."

Protočil očima. "Nic vážnějšího mezi námi není. A taky to mám v plánu ukončit, protože myslím, že on něco víc očekává."

Manny si posbíral své oblečení, které mu přes nos spadlo z opěradla židle. "Okay," prohodil jednoduše. "Vážně mi to nemusíš vysvětlovat. Není mi do toho nic."

Lucu naprosto trhalo na kousky vidět, jak se sebou Manny bojuje, protože jedno věděl s jistotou. Ty city mezi nimi nevymřely. Z Mannyho strany byly možná i silnější vzhledem k tomu, že Luca byl jen jeden z mála lidí, o které se za posledních pár let nespálil. 

A tak měl tak nějak pocit, že Manny musí vědět, že tady o nic nejde. Možná tu potřebu měl i vzhledem k tomu, že ho políbil. Co si teď o něm musel myslet?

Plus, samozřejmě se musel vyrovnávat s tím, co se dělo, a že ještě moc nevěděli, co se dělo. Mannyho hlava musela být momentálně hodně zmatené místo. 

Luca ho sledoval s otázkou v očích. Manny po chvíli frustrovaně vydechl. "Okay, překvapuje mě to. Nic víc. Zjišťuju o tobě stále něco nového a chtě nechtě tě srovnávám s tvým šestnáctiletým já, což je nefér, jasně, že jsi jinej človek. A mám pocit, že Luca pět let zpátky by s někým nebyl jen pro sex."

Lehce se uchechtl. "To máš pravdu. Jen mý vztahy stály za hovno, tak jsem k tomu tak nějak došel. Hádám, dokud nepotkám někoho, kdo mi ukáže jinou cestu."

"Hm." Nic víc ze sebe nejprve nevydal. Pak ještě opatrně pokračoval. "Jen... sebe si nedokážu takhle představit. Tak je to pro mě horší na pochopení."

"Není to pro každýho. Jasný." Opět vzal talíře. A donesl jeden Mannymu přímo do ruky. "Aspoň se najez, než začneš řešit všechny ty sračky. Beztak pak už nebudeš mít chuť."

"Děkuju," zamumlal a hned se i s talířem posadil. Luca si sedl naproti němu. 

Moc nemluvili. Luca si tak trochu nadával v hlaě, že Manny viděl Roryho zprávu, bylo to něco, co před ním nechtěl nikdy vytahovat a rozhodně ne teď. Ale stalo se. A vypadalo to, že Manny se každou chvíli více a více ztrácí ve svých myšlenkách. 

Luca ticho prolomil, především proto, aby prolomil i jeho chod myšlenek, který už došel kdo ví kam. "Hodím tě domů."

"Zavolám si taxíka."

"Já jsem tvůj taxi. Co když řidič bude někdo, kdo na tebe něco práskne?"

Manny si odfrkl. "Nesnáším, když máš pravdu."

Luca se vítězně usmál. A o patnáct minut později tak seděli v autě a jeli směrem k Mannyho babičce domů, zatímco ten se odvážil konečně zapnout svůj telefon. Zhluboka se nadechl a začal se vším prohrabávat. Po chvíli nešťastně zakňučel.

"Co je?"

"Já mám dneska ten rozhovor."

"Rozhovor?"

Přikývl. "Takový... shrnutí turné. Co plánuju teď. A tak. Online."

"Oh? A myslíš, že je to dobrý nápad?"

Manny se na něj podíval. "Téma je pevně daný. Nemělo by se nic stát."

"A věříš jim?"

Manny se odmlčel. "Manažerka říká, že bych do toho měl jít. Nastavila s nimi pravidla."

"A ty chceš do toho jít?"

"Není to tak lehký, Luco. Když jsi pod společností, nemůžeš si jen tak vybírat."

"Jde o tvý soukromý, měl by sis vybírat, sakra."

"Říkám, téma je jasně daný, otázky zrevidovaný. Jelikož jde o živé vysílání, poslali je manažerce dopředu. Takže jde spíš jen o to, jestli se já nesložím jen tak, ha."

Luca si lehce povzdechl. A když dojeli k Mannyho babičce, podélně zaparkoval a motor vypnul. Ignoroval Mannyho zmatený pohled, protože neexistovalo, aby ho ještě na tohle nechal sám, když mu doslova sám řekl, že se možná u toho složí. 

Jen si ten rozhovor poslechne. Nic víc. 

Až na to, že byl nejspíše Sherlock, věděl, co se stane, a nejraději by Mannymu řekl já to sakra říkal. 

|-|

kamarádi, test z makra naprostá katastrofa a asi budu mít tak 2 body ze 30 :DDD yolo

ALE TEĎ MŮŽU KLIDNĚJI PSÁT (až na ty projekty deadliny, haha)