Své dvacáté první narozeniny měl pár dní zpátky. A i když celý den předstíral, že nepůjde na ten koncert, lístek v jeho kapse říkal docela jinou pohádku. 

"Půjdeme s tebou, jestli chceš," navrhl mu Ross. Viv vedle něj jen přikyvovala. 

Podrážděně se na ně podíval. Celý den nebyl v dobré náladě, především kvůli onomu koncertu, na který dostal lístek od strýce k narozeninám. Tedy, on to nebyl jeho strýc, protože Evan nebyl jeho rodičem, ale manželem bratra, nic neměnilo ale fakt, že Evanův starší bratr dával nejhorší dárky na světe. 

Koncert? Znělo to skvěle. Jenže dostal jeden lístek. A jít sám, to se mu opravdu nechtělo. 

"Je to vyprodaný," zamumlal. Samozřejmě, že bylo. Jeho koncerty se vyprodávaly téměř hned. 

"Najdeme někde něco z druhé ruky, sto pro!" navrhla Viv.

"A ještě vás okradou za falešný lístky, ne?"

Ross protočil očima. "Ty máš zas dnes náladu."

A Luca trhl hlavou k němu. "Je to Manny. Jasně, že neskáču tři metry vysoko radostí."

Ross a Viv byli jeho nejlepší kamarádi. Osud měl někdy v záloze zajímavé příběhy, jako třeba ten, že když Luca v šestnácti vtipkoval, že najde dceru doktora Letteriho a naučí ji na skateboardu, ono se to doopravdy stalo, když se jednou objevila ve skateboard parku s chrániči všude po těle a nejistým pohledem. Luca se u ní zastavil a až pak zjistil, kdo to je. 

A Ross? Ross byl její přítel už rok a půl a Luca jim neustále křenil za zadkem.

Protože sám nikoho momentálně neměl. Dalo by se říct. Tedy, alespoň doufal, že to, co jsi začal s tím jedním klukem, který přišel k němu do práce, je stále nezávazné. 

Ross jen mlaskl a nic na jeho odpověď neřekl. Pak se zahleděl do telefonu.

Viv si povzdechla. "Tak ten lístek prostě prodej. Někdo se najde a ty budeš mít peníze. Výhra hned nadvakrát."

"Asi jo," zamumlal. "Bude to tak asi nejchytřejší."

"A taky nejvíce strašpytelský," zamumlal Ross.

"Já tě brzy pod tím stolem kopnu, vážně," odvětil hned Luca.

"Mluvím fakta," ukončil to Ross. 

Povzdechl si a opřel se o stěnu za sebou. Byli v asijské restauraci a čekali na jídlo - byla to taková jejich malá tradice a chodili si takhle někam sednout alespoň dvakrát do měsíce, ať už na snídani, oběd nebo večeři. Jelikož Viv s Rossem studovali a Luca na vysokou nešel, začal po střední pracovat v obchodě, který už teď vyloženě vlastnil Kit, zajistili si, že se tak alespoň někdy uvidí. 

Otevřel pusu, aby zase něco řekl, změnil téma, Ross ho ale přerušil, když se ozvalo cinknutí Apple Pay a on se usmál: "Koupeno."

"Koupeno co?" zeptala se Viv a nakoukla mu přes rameno. 

"Dva lístky na dnešní koncert. Půjdeme s ním."

Lucův pohled ztvrdl. "Ty se vážně nedožiješ zítřka. Vypadám snad, že tam chci tolik jít?"

"Ne, vypadáš nerozhodně. A já teď za tebe rozhodl, nemáš zač."

"A co když ti teď řeknu, že prostě nejdu, hm?"

Ross se podíval na Viv. Pak se uchechtl. "Tak konečně budeme mít rande bez tebe za zadkem."

Lucova noha pod stolem vystřelila téměř automaticky. Ross musel být už ale zvyklý, protože se perfektně vyhnul a jen se zasmál.

Možná to tak nevypadalo, ale Luca ho měl rád. Chvíli to trvalo, ale ano. První týdny nesnášel fakt, že mu krade kamarádku, když ale uviděl, jak je Viv šťastná, jak se k ní hezky chová, polevil. Dal mu šanci. A zatím toho nelitoval. Doufal, že ani nebude, protože byl připravený ho zbít, kamarád nekamarád, kdyby Viv nějak ublížil. 

Takže se ten večer našel u sebe v pokoji před zrcadlem, jak vybírá, jestli si na sebe má vzít spíše džínovou bundu nebo mikinu. A cítil lehkou nervozitu.

"Ta bunda je lepší."

Protočil očima, ale pohled měl stále na sobě v zrcadle, když řekl: "A já si nebudu brát rady od třináctiletý holky."

"Třináct a třičtvrtě," odfrkla si Emma. Jeho... vlastně neteř.

Přitom pro něj byla sestrou. Jejich rodinné nastavení zkrátka bylo specifické, když ho Kit vychovával snad od jeho dvaceti dvou let. Luca v té době ještě chodil do školky. Byl nechtěné, nečekané dítě, kdy si nemohl být ani jistý, že měli s Kitem stejného otce. Přesvědčovali se ale, že měli, bylo to tak jednoduší. 

Takže dlouhou dobu vychovávali Kit s Evanem ho jako vlastní dítě, a ne bratra jednoho z nich. A až mu bylo osm, narodila se Emma, jejich dcera. Takže teoreticky, Luca byl jejím strýcem. Prakticky byli spíše sourozenci s osmiletým rozdílem mezi sebou. 

Otočil se konečně k ní. "No vidíš, co chceš k narozeninám?" zeptal se.

Rozzářily se jí oči. "Tak to ses ptát neměl, počkej tu!"

"Jsem u sebe v pokoji, jasně, že tu počkám," zamumlal, i když už Emma byla pryč. 

U sebe v pokoji. Alespoň ještě na chvíli. Protože když už měl nějaký ten čas stabilní práci, rozhodl se najít si vlastní, jednopokojový byt. A za nedlouho se měl stěhovat.

Emma přiběhla zpátky se svým telefonem a ukázala mu batoh do školy, který prý moc moc chtěla a že ho teď měli všichni a že je naprosto nejhezčí a nejlepší a nejvíc cool. Její slova. I když to trochu přesahovalo jeho nastavený budget na její narozeniny, nakonec vydechl: "Okay, zeptám se Kita s Evanem, jestli ho náhodou už nemají a kdyžtak ti ho koupím."

Ta radost vlastně stála za to. 

Pak tím pádem ale nestíhal. Popadl tedy koženou bundu, když už měl na ni názor alespoň třináctileté sestry lomeno neteře, a seběhl schody dolů. Houkl na kohokoliv, kdo byl zrovna v kuchyni, že mizí a vrátí se pozdě, na chvíli se zastavil u svého skateboardu, ale rozmyslel si to. Ještě by mu ho zabavili. A tak se rozběhl na autobus. 

S Viv a Rossem se setkali před halou. Luca hned znervózněl, když nad vstupem uviděl jeho jméno. "Jdeme?" zeptal se Ross nadšeně. Luca přikývl. Viv se pověsila za Lucův bok, nejspíš jako gesto uklidnění. Ta přece jen situaci chápala o něco víc. 

Naštěstí (nebo naneštěstí, to ještě nevědělú, lístky Viv a Rosse byly platné. Dostali se tak dovnitř haly a Luca hned toho lehce zalitoval, když uviděl to množství... především fanynek. Ocitli se hned u stánku s merchem, kde to vypadalo téměř na souboje o mikiny, které, i Luca musel uznat, vypadaly jako ta nejpohodlnější věc na světe. A na rozdíl od jiných merchů, nekřičely na okolí jméno a obličej umělce. 

Polkl, vydal se hned k baru, kde si objednal minerální vodu. Pak se vydali k pódiu. 

Nepřišli nějak extra brzy, ale ani ne pozdě, takže se Luca nepříjemně zachvěl, když uviděl, že jsou docela blízko prodloužené části pódia. Na druhou stranu, byly to roky, tato hala měla kapacitu dva tisíce lidí a reflektory ho pravděpodobně tak oslepí, že do publika ani pořádně neuvidí. Byl v bezepčí, říkal si. Nevšimne si ho. 

Podíval se na Rosse, přivřel oči, jak přemýšlel, a nakonec mu stejně jedním rychlým pohybem sundal kšiltovku z hlavy a nasadil ji na hlavu sobě. 

"Hej!"

Luca ho jen umlčel pohledem. 

Nevšimne si ho, opakoval si. Nebylo to možné. Změnil se, stejně jako se změnil on. 

Pak koncert začal, dramatická hudba a šílenost světel, která lítala přes celé pódium.

A k jeho překvapení se Manny vynořil přímo před ním na prodloužené části pódia. A tak jak si myslel, že není možné, aby si ho všimnul, k jeho velkému omylu se jejich pohledy setkaly téměř hned. 

Věděl. Manny věděl. A Luca se chtěl propadnout do země. 

|-|

SURPRISE jsme o pár let později 🤭 

a taky viv aaaaa

miluju to. pochválím se.