Luca stihl vybalit veškeré krabice hned ten den. Tak moc potřeboval zaměstnat hlavu, aby se neubíjel tím, co se stalo s Mannym.

Do toho ho bombardoval zprávami Rory, jestli je už v novém, jestli se může večer stavit. Luca se s ním neviděl několik dní, protože byl mimo město. Byli tak nějak předběžně domluvení, že se ten večer uvidí. Kolem sedmé hodiny vzal ale mobil, odepsal mu, že mu není dobře a chce být raději sám, a mobil pro jistotu vypnul.

Pustil si film, který nevnímal. A nakonec kupodivu usnul, i když mu to trvalo.

Jeho noc ale vůbec nebyla příjemná. Nový prostor, úzkost z toho, co se stalo - zkrátka měl pocit, že se probouzí každých patnáct minut a přetáčí se. Kolem šesté ráno to tedy definitivně vzdal a i když byl víkend, vylezl z postele. 

Podíval se na telefon. Žádná zpráva od Mannyho, a to byli tak nějak předběžně domluvení, že spolu zajdou na hřbitov, on za svým dědou, Luca za rodiči. A tak nějak měl pocit, že mu nemá právo ohledně toho napsat. 

Mannyho před pěti lety znal ale moc dobře. A tak popadl zapalovač z kuchyně, v samoobsluze dál v ulici, která otevírala hned pak v sedm koupil dvě svíčky, a pěšky se vydal směrem na hřbitov. 

Bylo to asi dvacet minut chůze, potřeboval si ale provětrat hlavu a možná taky uspořádat, co kdyžtak Mannymu řekne. Věřil, že ho tam potká. Manny vždy chodil na hřbitov ráno. 

Co ale nedomyslel bylo, že mohl jít se svou babičkou. Takže když došel k hrobu svých rodičů a podíval se do leva (jejich pomníky nebyly zas tak daleko), uviděl Mannyho, opravdu. A taky jeho babičku. 

Lucu doslova píchlo u srdce, protože ji neviděl od toho, co byl naposledy u ní s Mannym. Najednou byla drobnější, měla hůl, kterou si pomáhala chodit, očividně byla slabší a-

A taky se na něj dívala. 

Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kdo je. A pak, aniž by přerušila oční kontakt, tak hlasitě, že to slyšel i on, řekla: "Hele Manny, není to ten tvůj Luca?"

Tvůj Luca. Tak mu říkala vždy, i tehdy, když byli stále jen kamarádi. 

Manny se překvapeně otočil. A aby tam Luca nestál jen tak jako solný sloup, zamával a pousmál se. Zapálil svíčku na hrobu svých rodičů a na chvíli zavřel oči: "Teď, alespoň pro jednou, stůjte při mně," zamumlal a pak se i s druhou svíčkou vydal z toho mírného kopečku dolů, přesně k Mannymu a jeho babičce. 

Bylo to... zvláštní. Manny zrovna otrhával nějaký plevel kolem náhrobku, a tak najednou předstíral, jak moc zaujatý v tom je. Jeho babička? Ta mezitím Lucu doslova donutila, aby ji objal. 

A tak se dali krátce do řeči. Ptala se ho, co teď dělá, kde je, jak mu je. Tu a tam přihodila poznámku, že jí Manny taky nic neřekne, jako by si myslela, že celých těch pět let byli v kontaktu. Když Luca trochu zmateně odpověděl, že se má dobře, najednou se znovu zeptala, jestli pracuje nebo studuje. 

Zatvářil se zmateně. Trhl pohledem k Mannymu. A jediný pohled mu stačil, aby pochopil. 

Mannyho babička trpěla demencí.

Manny odvrátil pohled a na babičku se usmál. "Hele, co kdyby sis šla na chvíli sednout? Já to tady už dodělám."

Vypadalo to, jako by na tohle čekala, protože sotva to dořekl, vydala se k lavičce pár metrů od nich. Luca zůstal stát, zatímco sledoval její vzdalující se záda. "Nic jsi neřekl," vydechl.

"Nebylo kdy," odpověděl Manny prostě. "Začalo to přibližně těch pet let zpátky, to jsme ale ještě nevěděli. Diagnózu dostala, až když jsme se odstěhovali. A tak... tak si občas myslí, že jsme stále spolu. Někdy je v té době seknutá, někdy ne. Je to vlastně strašně matoucí. Každopádně několikrát jí můžu říct, že jsem... slavný, řekněme, za chvíli to neví. Je to složitý. Ale s jejím věkem se už asi ani nedá čemu divit."

Najednou už Luca i chápal, jak to, že byl Manny tolik času s ním, i když přijel primárně za babičkou. Byl asi na jednu stranu i rád, že může změnit na chvíli myšlenky.

"Ty toho máš opravdu hodně na talíři, huh?" zamumlal pak. "A já ti ještě přidal."

"Nic jsi nepřidal," vydechl Manny. "Reagoval jsem přehnaně. Mohl jsem ti to vysvětlit... více v klidu. Jen chápeš, ne? Nechci... nechci mást své emoce ještě víc. Jsem neuvěřitelně rád, že tě po tolika letech vidím, ale zároveň... pozítří se vracím domů, ty zůstáváš tady a mást se kvůli dvěma dnům-"

"Chápu," přerušil ho Luca. "Chtěl jsem se jen pořádně omluvit. Hádám, že jsem pro jednou zase neuhlídal svý emoce. A ty sis to nezasloužil, ne ještě po tom, po čem ses mi svěřil."

Manny lehce mávnul rukou. "Zas jsem ti toho moc neřekl."

Luca nakrčil obočí. "Ten alkohol?"

"Není to tak hrozný."

"To znamená co?"

Manny se uchechtl. "Oh wow. Ty jsi vážně ukázkový případ toho, jak výchova dokáže ovlivnit člověka. Možná ho nemáš v krvi, ale teď jsi naprostej Evan."

Luca protočil lehce pobaveně očima. "Neodbočuj. Chci se jen ujistit, že jsi v pohodě."

"Jsem," přikývl. "Možná jsem sám, ale vlastně nejsem. Neustále mám kolem sebe lidi, ať už třeba manažerku nebo někoho jinýho. Ta to nenechá zajít daleko, slibuju."

Luca nebyl stoprocentně přesvědčený, ale přikývl. Vypadalo to, že Manny mu toho více stejně nedá. Zároveň ale nebyl úplně připraven se s ním rozloučit, a tak dříve, než si to stihl rozmyslet, z něj vypadlo: "Nechtěl bys ještě vidět jezero, když už jsi tady?"

Kupodivu? Luca nasedl s Mannym a jeho babičkou do auta, tu vysadili doma k sestře, která se o ni starala. A pak opravdu vyjeli směrem k jezeru. 

"Víš," promluvil Manny, když přijížděl na jejich provizorní parkovací místo, "o tomhle tvým jezeru jsem taky složil písničku. Ale na album se nedostala."

"Oh. Proč ne?"

Pokrčil rameny. "Společnosti se tolik nelíbila."

"A můžu ji slyšet?"

"To si piš, že ne."

Možná ho tak trochu nesnášel. 

Vystoupili z auta ven a Luca hned ucítil nehoráznou potřebu se vykoupat. Bylo asi půl deváté ráno, což znamenalo, že voda by nemusela být ještě tak teplá a akorát na koupání. Takže i když neměl oblečení na převlečení, když scházeli k jezeru, už si sundával triko. Slyšel, jak Manny mlaskl. "To jsem si mohl myslet."

Když se ale otočil, málem zakopnul, když uviděl Mannyho a uvědomil si, že on si taky sundává triko. Tohle... tohle bylo poprvé. Opravdu. A nejspíš si zmateného pohledu Lucy moc dobře všiml.

"Co je?" prohodil a přetáhl si triko přes hlavu. "Už se opravdu nemusím bát infekce v ranách po operaci."

Luca se lehce zasmál, přitom byl ale lehce v transu. Tohle by Manny v sedmnácti nikdy neudělal. A chtě nechtě mu spadl pohled na jeho hruď, na ty zahojené jizvy. Manny vždy říkal, že přemýšlel, že by je překryl tetováním, ale neudělal to.

"Nikdo tady není, ne?"

Zavrtěl hlavou. "V tenhle čas definitivně."

Manny nepatrně přikývl. A tak si sundal i kalhoty a za chvíli už pomalu šel hlouběji a hlouběji do vody, zatímco Luca se doslova rozběhl. 

Byla to velká věc i z toho důvodu, že jako slavný Manny o své minulsoti nemluvil. Nechtěl, aby ho definoval fakt, že je trans, a kupodivu i všichni lidé, kteří to o něm věděli, to respektovali a nikdy s tím ven nešli. Co bylo ale Lucovi jasné, byl třeba i fakt, že si Manny musel hlídat, kdy, kde a jak ho lidé vidí. Stačil jediný pohled na jeho hruď a bylo to téměř jasné. 

Na chvíli ale zapomněl na okolní svět, když se tam pár minut jen koupali a bavili se. O tohle se Luca totiž před pěti lety snažil, donutit Mannyho, ať se nestydí si sundat triko a užít si vodu, léto. Užít si čas s ním. 

A teď tady byli, o pět let později. Konečně. 

Málem už to okomentoval, v tu chvíli, kdy se na Mannyho ale podíval, projela jeho obličejem hrůza a najednou se skrčil po krk do vody. "Co je?" zeptal se místo toho zmateně Luca.

"Někdo tam byl," vyhrkl Manny. "Tam za těmi stromy."

Luca se otočil, nikoho ale neviděl. "Jak jako?"

"Někdo s foťákem, Luco. Definitivně tam byl někdo s foťákem."

Luca se otočil zpátky k němu. A když uviděl jeho vystrašený výraz, nedalo mu to a rychlým kraulem se vydal ke břehu. Vyběhl z jezera, vyběhl k autu. A uviděl v dáli na kole rychle ujíždět nějakou osobu s taškou kolem ramen, nejspíše fotoaparátem. 

Zamrazilo v něm. Protože Mannyho nejspíše zrovna vyfotili, jak se koupe v jezeře s jizvami, které neříkaly nic jiného než to, co Manny nechtěl, aby svět věděl. Protože chtěl být světu známý díky své hudbě, ne kvůli tomuto. 

|-|

...dont kill me pls