Manny mu vše potvrzoval písničku po písničce.

Tahle byla o něm. Tahle taky. Tato? Ta trochu taky.

A pak začala hrát ta, která se stala virální, která pomohl Mannymu k současné slávě snad nejvíce. Ta, o které měl Luca už potvrzeno, že byla o někom jiném. I když si poslední dobou opravdu Mannyho hudbu trochu pouštěl, nevěděla, která to byla. Manny mu to tady ale řekl, sotva začala, a tak začal dávat pozor.

Byla o tom, jak začínal někomu věřit, otevírat se. A ten člověk ho pak srazil na zem. "Tahle není o mně, co?" zeptal se Luca k jejímu konci. Sice už to tak nějak věděl, musel ale využít toho, že byl Manny teď více otevřený.

Zavrtěl hlavou. "Ne."

To bylo vše. Víc toho neřekl.

"A o kom?" zkusil to.

"To je složitý," zamumlal, zatímco byl zády k Lucovi. Třídil mu totiž příbory do šuplíku v kuchyňském koutku.

"Máme ještě tunu krabic na vybalování. Pokud tedy nepospícháš."

Slyšel, jak si povzdechl. Měl v ruce ještě pár pomíchaných lžící a vidliček, když se otočil a opřel se o linku. Luca si pro jednou zase neodpustil obdiv nad tím, jak silněji vypadal. Jak vypadal tak, jak si jako teenager vysnil.

"Tak trochu ty starý strachy furt dokola," řekl. "Začnu někomu věřit, pohoří to na tom, že jsem trans. Vždy je to, že můžeme být kamarádi. Na to jim tak nějak seru."

"Stalo se ti to víckrát?" zeptal se Luca opatrně.

Manny viditelně polkl. A pak se na Lucu podíval naprosto zranitelně. "Tys byl zatím jediný, kdo mě po romantický stránky s tím neposlal někam," řekl potichu. "Vždy je to tohle nebo zjistím, že jim jde jen o peníze. Nic mezi."

"Tak proto jsi mi neodpověděl, když jsem se tě v autě ptal, jestli máš někoho blízkého," konstatoval. "Nevěříš lidem."

"Moc ne," přiznal Manny. "Ale tak, to je asi daň za mou kariéru. Něco za něco, víš?"

Luca si odfrkl. "Neměl by ses s pokojit s něco za něco."

Manny se pousmál. "A, tvoje naštvaně-znějící rady jsou zpátky."

"Ne ale vážně," namítl Luca, uražen jeho poznámkou. "To, že si slavný, by ti nemělo brát možnost mít v životě někoho, komu věříš, přece."

"Nemusíme to ale řešit," odpověděl hned Manny, sotva Luca dořekl věci. "Není to něco, co by mě vyloženě trápilo. Tak nějak jsem přijal tu pravdu."

"Tohle by ale neměla být tvá pravda!" řekl Luca rázně, až překvapil i sám sebe. A taky Mannyho, samozřejmě.

Viditelně polkl. "Jak jsem řekl, nechme to být. Prosím. Jestli se v tom začnu zase vrtat, spadnu zpátky do toho období, které nechci."

Luca se už automaticky zeptal, jaké období, ale Manny by ho momentálně s tak přímou otázkou poslal někam. A tak to zkusil jinak. "Mně stále věříš?" zeptal se. Možná trochu troufale.

Manny zmateně nakrčil obočí. "Jasně, že jo."

"Okay," přikývl. "Možná je to pět let, ale očividně jsi tady nakousl témata, která nemáš s kým sdílet. Můžeme si sednout. Probrat to. Uleví se ti. A třeba... třeba budu vědět, co říct. Nějak ti pomoc."

Manny okamžitě začal vrtět hlavou a zadíval se do země. "Nebudu nic takovýho sypat, když se zítra uvidíme naposled-"

"Neříkal jsi, že bys byl rád, kdybychom kontakt alespoň nějak obnovili?"

"Nechci tě do ničeho nutit jen proto, že máš pocit, že se potřebuju někomu zpovídat."

Luca z něj začal být tak trochu zoufalý, opravdu, což mu přidávalo na frustraci. "Manny, já..." vydechl. "Byl jsem jen zmatený, když sis mě zavolal do backstage. Když ses chtěl normálně sejít. Chvíli mi trvalo, než jsem si uspořádal myšlenky, proto jsem ti možná přišel až moc odtažitý, protože jsem byl. Ale sakra, snad ti naše minulost dokazuje, že mi na tobě záleží."

"Já vím, že ti na mně záleželo," odpověděl Manny s naprosto kamennou tváří, jako by si dokázal hlídat každou emocí. "Ale je to pět let. Už ti nemusí na mně záležet a nemusíš mít potřebu mě zachraňovat. Nejsem tu, protože očekávám tohle. Jsem tu, protože jsi vždy pro mě hodně znamenal, a tak jsem tě chtěl vidět. Párkrát." Při posledním slovu se lehce uchechtl.

Luca se málem nechal ovládnout svou frustrací, nakonec ale udělal něco jiného. Došel ke dveřím od bytu, otočil klíčkem. Ozvalo se cvaknutí zamknutí a klíček vytáhl. Ten si strčil do kapsy od kalhot a otočil se zpátky k Mannymu. "Teď mi přísahej, že jsi opravdu v pohodě a že tě tedy nic netíží. Že by se ti nehodilo s někým si promluvit. A nebo mi upřímně řekni, že o tom akorát nechceš mluvit se mnou, to taky pochopím. Do očí. Jinak se nedostaneš ven. A myslím, že stále dobře poznám, když lžeš."

Manny se nejprve uchechtl a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Můžu na tebe zavolat svou ochranku," řekl pak.

"Oh, ať si zkusí probourat ty dveře."

"Policii?"

"Tohle mi nepřijde jako případ na policii, ale posluž si."

"Necháš se odradit?"

Jen zavrtěl hlavou.

Manny našpulil rty, jako by přemýšlel. Luca mezitím přešel blíže ke kuchyni, kde Manny stále stál.

Pak ale zvedl pohled k Lucovi a podíval se mu zpříma do očí. "Je to težký," přiznal. "Přijdu si sám. A poslední dobou na tebe myslím asi víc, než bych měl, protože ty jsi vždy byl přesně ten člověk, kterého jsem v životě potřeboval. Bylo krutý, když jsem o tebe přišel, pak jsem se s tím ale nějak smířil. A pak přišlo tohle, má kariéra, a je to těžší, než jsem si myslel. Protože fakt mám pocit, že ty jsi poslední člověk, kterému jsem plně věřil. A o to celou dobu jde. Protože mi dává pocit jistého klidu klidně jen fakt, že jsem s tebou v jedný místnosti."

Dobře, až tohle nečekal. Manny ale opravdu uměl být upřímný, když chtěl a tohle nejspíše byla ta chvíle. O kterou si Luca vlastně řekl. Doslova si ji vydupal.

Jemně zavrtěl hlavou. "Takhle to ale přece nejde dál," řekl potichu. "Vždyť tě znám. Nemůžeš být sám."

"Počítá se alkohol?" zasmál se Manny tak trochu zoufale. "Pak sám nejsem."

A to byla ta chvíle, kdy Luca ucítil pro Mannyho slzy. Kdy mu jedna stekla po tváři. Protože tohle ho sakra bolelo slyšet, ho, který se nikdy alkoholu pořádně nedotkl a Manny to dříve táhl s ním.

"Ne, alkohol se sakra nepočítá," zamumlal a došel k němu. Objal ho nejpevněji, co dokázal. Jejich těla do sebe zapadala jako skládačka, stále. Ale najednou mu měl potřebu zkrátka ukázat, že není sám. A že tohle je celé špatně.

Ucítil, jak se Manny po pár sekundách uvolnil, poddal se tomu objetí. Zabořil Lucovi hlavu mezi rameno a krk, nejspíše zavřel oči. "Sakra, já tě tak nemůžu nechat," zašeptal Luca.

"Nejsem tvojí povinností," zamumlal Manny. "A proto jsem ti nic říkat nechtěl."

Luca ho od sebe lehce odtáhl. A pak to celé pokazil.

Protože ho políbil.

Cítit jeho rty na svých po tolika letech bylo něco téměř neuvěřitelného, protože ještě pár dnů zpátky by nikdy ani nedoufal, že se to někdy znovu stane. Ale v tu chvíli ho zkrátka ovládla síla okamžiku, ovládly ho jeho dřímající city pro Mannyho, které, jak to tak vypadalo, si daly jen hodně dlouhou přestávku.

Protože v tu chvíli se všechny probudily.

Zrovna, když se Manny po chvilce spolupracování odtrhl. A Luca hned z jeho pohledu poznal, že přes to všechno šlápnul vedle. Že tohle přehnal.

"M-Měl bych jít," vykoktal Manny a ihned se vydal ke dveřím. Luca v té rychlosti nenacházel slova, dveře od bytu byly ale každopádně ním zamčené a klíček měl stále v kapse. Manny se tedy zoufale u dveří otočil zpátky k němu. "Prosím."

"Manny, já se moc-"

"Jen odemkni. Prosím."

"Můžeme si ještě promluvit? Prosím?"

"Není o čem," rozhodil Manny rukama. "Já... chápu, proč jsi to udělal. Ale z dlouhodobého hlediska tohle bude bolet akorát víc, protože jsme každý v životech úplně jinde. Chápeš?"

Nemotorně pokrčil rameny. "Asi?" vypadlo z něj. "Ale Manny-"

"Odemkni. Prosím."

Zmlknul. Přešel ke dveřím, přičemž si dal Manny pozor, aby byl od něj co nejdál a Luca si v tu chvíli tak moc nadával. Donutil Mannyho se mu otevřít. A pak to tak moc zpackal.

Odemkl. Manny zamumlal poděkování a protáhl se kolem něj pryč. A Luca jen zavřel dveře, zavřel oči, a pomyslel si, že si opravdu připadá jako jeden z těch kokotů, před kterými Mannyho vždy varoval.

|-|

hehehe, pardon :D ale přece jen jim to tak lehký neudělám