Luca jako první uviděl Mannyho z okna, jak přicházel k domu. Zastavil se a přes jeho obličej se přehnala emoce, kterou nepoznával. Pak se konečně rozešel k hlavním dveřím.

Přece jen to byl dům, kde měli hodně společných vzpomínek, oba si to nejspíše uvědomovali. Luca popadl teprve druhou krabici (moc se mu ráno nechtělo vstávat) a seběhl s ní schody dolů. Odhodil ji na chodbě a sotva Manny zazvonil, otevřel mu.

"Stěhovací služba Mamut Manny k vašim službám."

Luca protočil pobaveně očima. "Dík. Zrovna začínám nosit krabice z pokoje sem, jestli mi teda pomůžeš."

"Od kdy si to stěhováci nevezmou přímo z pokoje, když už to máš připravený?" zeptal se zmateně.

"Vezmou, když si za to připlatíš," namítl. "Jde vidět, že ses nikdy nestěhoval s firmou tady ve městě. Třískaj z tebe peníze, jak jen to jde a já jim je nedám. Včera jsme s Kitem přestěhovali i stůl a jednu komodu do garáže, ty beru taky."

"Oh. Takže pojedeme na tvůj nový byt a oni to vyhodí jen na ulici?"

"Tak nějak. Vůbec bych je nevyužil, ale ten stůl s komodou do auta nenarvem a pronájem něčeho vlastního většího na odvoz stálo víc, protože bych si to musel pronajmout na celý den, takže..."

"Jasný. Tak jdem na ty krabice."

Pracovali především v tichu. Když šel Luca po schodech nahoru, Manny většinou dolů s krabicí v ruce, a tak moc prostoru pro konverzaci nebylo. Když bylo třičtvrtě na devět, přičemž stěhováci měli přijet v devět, Luca naposledy vešel do svého pokoje, kde Manny stál s poslední krabicí.

"Je to vše?" zeptal se Lucy. "Nemáš ještě někde něco schovaný?"

Zavrtěl hlavou a polkl. Bylo divné takhle vidět jeho pokoj. Jasně, postel zůstávala, skříň, poličky nad místem, kde býval stůl, peřiny, kterí si koupil nové do nového bytu, aby měl v čem spát, když se vrátí sem. Přesto jeho pokoj vypadal naprosto jinak. Cize.

Měl pohled na své posteli, když promluvil. "Vážně nechápu, jak ses mohl tak často stěhovat. Je to... zvláštní."

"Když se stěhuješ často, naučíš se nedělat moc silný vazby s těmi místy. A pak je to lehčí. Tys tu vyrůstal většinu svýho života, jasně, že to cítíš jinak. I když se stěhuješ jen do jiné části města. Taky tam budeš najednou sám, že jo."

Luca se na něj otočil. "Ty teď bydlíš kde? Byt, dům, s někým?"

"Zatím mám jen byt. Sám. Trvalo mi si na to zvyknout. Jakože, na to, že najednou nemáš kolem sebe někoho, s kým se jen tak můžeš dát do řeči a jsi prostě sám. Zabav se. A nebo někoho otravuj přes telefon, protože se potřebuješ vymluvit," uchechtl se.

"Oh, okay," zamumlal. "Myslel jsem si to. Tak jdeme?"

Manny přikývl a s krabicí se vydal pryč. Luca se naposledy rozhlédl po pokoji, aby se ujistil, že nezapomněl něco, bez čeho by nepřežil první noc, a pak místnost zavřel. Byl to opravdu zvláštní pocit.

Stěhováci přijeli o deset minut později. Mezitím seděli venku na schodech, povídali si a na chvíli Lucovi přišlo, že jim je znovu šestnáct a sedmnáct, je devět večer a oni sedí na verandě a povídají si. Občas to dělali.

Když pak konečně přijeli, pomohli naházet krabice dovnitř vozu, protože nejen, že Luca musel zaplatit fixní částku za službu, ono se to odvíjelo i od hodiny. A odmítal platit další navíc kvůli tomu, že stěhováci byli až moc pomalí.

Pak sedli do Evanova auta, které měl ten den na půjčení a jeli za vozem stěhováků. Luca pustil obecně jen rádio, protože nepotřeboval, aby Manny ještě komentoval jeho hudební vkus, když v tom začala jedna písnička a Manny se uchechtl.

"Co je?" zeptal se Luca.

"Ta je moje," řekl prostě Manny. A v tu chvíli se i z rádia ozval jeho hlas.

"Oh."

Bylo zvláštní s ním sedět v jednom autě a při tom poslouchat jeho písničku. Tahle se jmenovala The Real Friend, jak mu obrazovka poradila, a Luca chtě nechtě ten text vnímal. Najednou byla v autě to nejdelší ticho za celou dobu, dokud ho Manny neprolomil.

"Tuhle jsem napsal na základě tebe," řekl zničehonic. "Možná tam nezpívám o ničem konkrétním, ale psal jsem to se vzpomínkou na to, jak jsem se ti začal otevírat o sobě a na tvé reakce a slova. Tys byl ten opravdový kamarád. Takže když už ji tady tak slyšíš, asi nemá cenu to tajit a dělat, že ten text nevnímáme."

Luca nevěděl, co říct. Dohrál poslední refrén, písnička skončila ještě pomalými tóny a textem o tom, jak o svého opravdového kamaráda přišel. To už taky dojeli k jeho novému bytu, a tak zastavil a vypnul motor. Více se ale nehnul a Manny taky ne.

Luca sklopil pohled, přemýšlel o všem, co se stalo od toho koncertu, od toho, co se zase po tak dlouhé době viděli. A Mannyho chování mu dávalo pocit, že je tak nějak... sám. "Můžu mít otázku trochu na tělo?" podíval se na něj v tu chvíli.

"Uhm, záleží?"

Luca se lehce uchechtl, ale hned zase zvážněl. "Máš momentálně někoho, komu opravdu věříš, můžeš se mu svěřit? Nebo jsi úplně sám?"

Šlo vidět, že tuhle otázku nečekal. Přerušil s Lucou oční kontakt, podíval se na stěhováky, pak na hodiny na palubní desce, protože Luca ještě nevyndal klíče ze zapalování. A pak si začal odepínat pás, zatímco řekl: "Máme přesně čtrnáct minut na to to vše vytáhnout z auta, takže pokud nechceš platit další hodinu, dal bych se do pohybu."

Manny vystoupil. A Luca si povzdechl. Najednou se Mannyho slavný život nezdál být tak skvělý.

Vystoupil taky a auto zamknul. Jeden ze dvou stěhováků už otevřel auto, a tak se s Mannym pustili rychle do krabic, zatímco stěhováci sundali z auta komodu a stůl. Doslova je nechali položené tak, aby jim to nezavazelo při odjezdu, a nechali to tam.

Luca jim zaplatil. Manny stál u skříně se stolem a okomentoval to: "Oni se fakt nepředřou ani o centimetr, když ví, že to nechceš zaplatit. Tak posunem to aspoň blíž ke vstupním dveřím?"

Dali se do práce. Stůl byl docela lehký, nebyla to žádná velká kvalita, za to komoda, ta už byla těžší, už jen proto, že ji neměli pořádně za co vzít.

"Tak lepší bude první nanosit nahoru krabice, ne?" navrhl Luca. "Je tu vítah, sice malý, ale můžeme je tam naskládat a poslat je do třetího patra. A je menší pravděpodobnost, že mi někdo ukradne ten stůl, než krabici."

"Oh, se stolem by se jim špatně utíkalo, to bychom si asi všimli, no," uchechtl se. "Okay. Nezahlédl si náhodou, kde máš tu krabici s knihami? Mohli bychom ji použít, aby nám držela dveře výtahu."

Tu si Luca naštěstí pamatoval, protože to on ji zrovna z auta vytahoval, a tak ji vzal a dal ji přesně na to místo, kam Manny navrhl. Pak naskládali půlku krabic do výtahu a poslali ho do patra, zatímco se vydali po schodech.

Tenhle proces netrval tak dlouho, jak si Luca myslel, že bude. Takže za chvíli po schodech táhli i stůl s komodou, protože ani jedno se do výtahu nevlezlo. Byl to velký zmatek a padlo hodně nadávek? Ano. Ale Luca musel usoudit, že jestliže Kit dnes nemohl, byl neuvěřitelně vděčný Mannymu, protože si nedokázal představit, že tohle dělá sám.

Byt byl vybavený postelí, šatní skříní a gaučem, takže první, co Luca udělal, bylo, že se po stěhování komody na postel vyvalil. Manny zase na gauč. Tenhle výkon museli zkrátka rozdýchat.

Manny mu ale slíbil i alespoň částečnou pomoct s vybalováním, a tak se Luca za chvíli zvedl, z batohu vyndal malý reprák, který si tam schválně sbalil, aby ho měl při ruce, a pak pustil písničky. Mannyho písničky.

Ten hned k němu trhl pohledem a nakrčil obočí. "Chci vědět, co všechno je o mně," zdůvodnil to Luca.

Protože chtěl trochu odlehčit atmosféru.

Chtěl trochu odbourat ty stěny, které mezi nimi držel od chvíli, co byl na jeho koncertě.

Chtěl Mannymu ukázat, že není sám. I když si to pravděpodoně myslel. To bylo totiž momentálně důležitější než cokoliv jiného, než jeho zmatení, co se vlastně mezi nimi poslední dny dělo.

|-|

i love them