Manny si pro kytaru přišel hned první celý den zpátky ve městě. 

Zrovna když přišel, Luca byl zalezlý vzadu a hledal fakturu, která mu do archivu chyběla, což narušovalo číselnou řadu. První, koho tedy Manny potkal, byl Kit. Ten až pak nakoukl dozadu. "Manny je tady."

Práskl se všemi papíry a povzdechl si. Pak se otočil ke kytaře v jejím pevném obalu a vzal ji. 

Když vyšel z jejich skromné kanceláře, Manny měl zrovna pohled na zbrusu nové tiskárně. S Kitem ji nainstalovali ani ne dvacet čtyři hodin zpátky. "Tak vidím, že stará a šikovná tiskárna byla nahrazena docela rychle," prohodil. 

Luca položil kytaru na pul a začal ji otevírat. "Možná zas tak šikovná nebyla," uznal.

"A ta nálepka Mannyho z Doby ledové je na ni schválně, co?"

Uchechtl se a na tiskárnu se podíval. A na asi osmi centimetrovou samolepku mamuta taky. "Slíbil jsem ti, že ji ve jménu tebe pokřtím, a svůj slib jsem dodržel."

Manny se zasmál a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Každopádně, chovám se nevychovaně. Ahoj."

Lucou naprosto hrklo. Tato slova si přesně pamatoval, jak mu Manny řekl i tehdy, co se poprvé viděli po jejich první puse a nevěděli úplně, na čem jsou. A když k němu trhl pohledem, nedokázal vůbec říct, jestli si to Manny uvědomoval.

"A-ahoj," vykoktal nemotorně a zanadával si. Muselo jít poznat, že ho ta slova rozhodila.

Kit ale neváhal, jen protočil očima a přitáhl si kytaru i s obalem k sobě. "Každopádně, vy bývalý hrdličky," prohodil a Luca měl pocit, že ho nakope. Mohl tušit, že Kit nějaké podobné poznámky mít bude, občas mu vážně chyběl filtr. "Tady je ta kytara. Luca provedl kompletní kontrolu, máš nový struny..."

Moc nevnímal, jak Mannymu vysvětloval, co všechno zkontrolovali, upravili, vylepšili. Manny si totiž i nakonec vyžádal gravírování v podobě data koncertu ve městě, aby na měl památku nejen na něj, ale i na to, že si zde kytaru koupil. 

"Tak a to je asi všechno, je tvoje," ukončil svou profesionální řeč Kit. "A teď, jak se sakra vůbec máš?"

Luca začal dávat pozor. Manny se pousmál. "Vytíženě, ale skvěle, musím uznat. A taky myslím, že se mi pomalu ale jistě daří přeprat to, aby si lidé představili jako první toho mamuta."

"No to teda," přikývl Kit. "Slyšel jsem něco málo z tvý tvorby, jak si to Luca poslední dobou pouštěl-"

"Nepouštěl jsem si nic," skočil do toho rychle s naprostou hrůzou.

"Ale pouštěl."

"To bylo rádio!"

"Ty si nikdy nepouštíš rádio."

Luca mu věnoval vražedný pohled. Měl chuť možná tak zalézt zpátky do kanceláře a zamknout se na tři západy.

"Každopádně," pokračoval Kit, "něco jsem slyšel. A je to dobrý."

Luca si to pouštěl, samozřejmě. A byla to další věc, kvůli které byl momentálně tak trochu mimo, protože ano, Mannyho největší hity znal trochu už předtím, poprvé ale pořádně slyšel vedlejší písničky z jeho prvního alba. A měl pocit, že klidně půlka mohla být pochopena, jako by byla o nich dvou. 

First Glimpse znělo jak jejich první setkání v nemocnici. Good Times jako jejich první setkání mimo nemocnici. The Guitar bylo definitivně o tom, jak poprvé uviděl tu kytaru, kterou si teď odnášel, u nich v obchodě. Kde byli spolu. A mohl by pokračovat.

Nechal Kita a Mannyho, ať si trochu popovídají, přece jen si vždy rozuměli. Mezitím vzal hromádku alb, která nově dorazila, a došel k regálům s alby, aby je abecedně seřadil. 

Zrovna když dodělával druhou várku, Manny se objevil v uličce vedle něj. "Mám to brát, že se mi vyhýbáš?"

Luca se uchechtl. "Ne. Jen jsem vám chtěl dát prostor, ať zase můžete básnit o hudbě. Proč si furt myslíš, že se ti chci vyhýbat?"

Manny pokrčil rameny. "Mám pocit, že nechceš vytahovat minulost, nechceš si nic připomínat a tím pádem mě nejlépe ani vidět."

"Tak to není," zamumlal Luca a položil poslední album, co držel, na své místo.

"Takže bys souhlasil. kdybych se tě teď zeptal, jestli se nechceš přidat při návštěvě hřbitova?"

Luca nakrčil obočí. V minulosti párkrát spolu na hřbitově byli - Manny za jeho dědou, Luca za svými rodiči. Vždy to bylo o něco lepší, než když tam chodil sám. "Spíš by mě zajímalo," odpověděl, "proč tak naléháš na tom se se mnou vidět."

Transparentní Manny přišel na scénu. Když chtěl, zkrátka vytasil pravdu s takovým sebevědomím, že Lucu rozhodil. Stejně jako v tu chvíli. "No, myslím, že vzhledem k naší minulosti je jasný, že mi nejsi ukradenej. Takže když už jsem tady, rád bych tě zase pořádně viděl a tak."

"Takže se chceš vidět na hřbitově," konstatoval.

"Můžeme dát sraz před ním, ať to není tak depresivní."

Uchechtl se. "A kdy máš v plánu tam jít?"

"Zítra?"

"To nemůžu. Stěhuju se."

"Stěhuješ se?" zeptal se překvapeně.

"Z pokojíčku do vlastního," odpověděl. "Konečně."

"Oh. A potřebuješ pomoct?"

Luca se zasmál. "Ty jo. Ty jsi v tomhle fakt dobrej."

Manny střihl obočím, ale nijak víc to nekomentoval. "Vážně, chceš pomoct? Můžu se na chvíli stavit."

Luca ho málem odbyl, ani nevěděl proč. Pak si ale uvědomil, kolik má krabic a usoudil, že možná by se pomoc hodila. ROzhodně se mu nechtělo vybalovat třeba vybavení do kuchyně, které si syslil už delší dobu, co věděl, že se bude stěhovat, a něco málo i ukradl Kitovi s Evanem. Otevřel pusu. A v tu chvíli se v uličce objevil i Kit.

"Nezbývá ti nic než souhlasit, protože právě mi napsal Harris, že je nemocnej a zítra nepřijde. Musím ho vykrýt, tak ti nepomůžu."

"Zase?!" vyjekl Luca. "Harris je nemocnej furt."

"Napsal jsem mu, že chci tentokrát potvrzení. Uvidíme, jak si s tím poradí," pokrčil rameny Kit a koukl na Mannyho. "Budeš hodnej, když mu pomlžeš. Díky."

"Nerozhoduj za mě," zabručel Luca.

"Rozhoduju, protože když ho odmítneš, budeš po celým dni zničenej. Může ti pomoct." A s těmito slovy odešel. A taky s lehkým úšklebkem na tváři. O co všem šlo?

Manny ho jen pobaveně sledoval. "Takže v kolik?"

"V devět přijedou stěhováci," zamumlal. "Díky."

"Tak se vidíme hned zítra. Na hřbitov můžeme pozítří." Začal odcházet.

Luca ho ale ještě zastavil ."Neříkal jsi, že jsi přijel navštívit babičku? Zatím mi to přijde, že js přijel navštívit spíš mě."

"Kdoví, třeba jo," pokrčil rameny s tím pitomým úšklebkem a vydal se k pultu. Luca ho z dálky sledoval, jak si bere kytaru, loučí se s Kitem a a stáhl rty do úzké linky. Manny byl slavný. A stejně mu bude zítra pomáhat se stěhováním, jako by se nechumelilo. Jako by tři dny zpátky nehrál arénu pro sedm tisíc lidí. 

Stál ještě na tom samém místě, když se Kit na něj podíval. "To vždy byl takhle... flirtující?"

"Ne," odpověděl ihned. "Nabral hezky sebevědomí."

"Tak jako... dobře pro něj," prohodil Kit. "Je to to, co si zasloužil."

Měl pravdu a Luca to věděl. Manny před pěti lety takové sebevědomí neměl. Netušil ale, že ho to bude tolik uvádět do rozpaků. 

Kit se viditelně kousl do rtu, jako by se nechtěl viditelně smát, než řekl: "Oh, on tě má v hrsti, brácha. I po tolika letech."

"Nemá," utrousil hned. "Jsem... normální."

"Normální," zopakoval.

"Ano, normální."

"Protože to je tak normální věc říct, když se doslova červenáš."

"Nečervenám! Nech toho," zabručel a vydal se směrem do kanceláře. Kit se jen hlasitě, hlasitě smál. 

|-|

oh, milujeme cesty vlakem

tu máte druhou pro případ, že mě zítra rozbije první návštěva psycholožky haha:DDD