Manny poprvé přišel k nim domů na plánovanou přespávačku.

A Emma si před něj stoupla a tázavě se na něj podívala. "Proč se jmenuješ jako ten mamut z Doby ledové?"

Luca snad nikdy v životě neprotočil viditelněji očima. Došel k Emmě, zacpal ji pusu, začal ji táhnout pryč, čemuž se samozřejmě smála, brala to jako hru. Ještě, že tak. On to úplně jako hru nebral, ale musel odtáhnout Emmu a její nepříjemné otázky pryč. 

Manny ho ale se smíchem zastavil. "Nejmenuju se jako ten mamut," odpověděl pobaveně. "Nebo, jakoby jo, ale já si to jméno vybral, protože se tak jmenoval i můj děda."

"Vybral?" zeptala se zmateně. Pak se podívala na Lucu. "Proč mně vybral jméno táta a nemohla jsem sama""

Luca stáhl rty do úzké linky a podíval se na Mannyho. Rty artikuloval omluvu.

Manny mávnul rukou. "Aspoň jí něco naučím, ne?" řekl nejprve Lucovi, než sklopil opět pohled k Emmě. "Vybral jsem si to jméno, protože jsem se narodil jako Melanie."

Luca nedával na sobě znát jeho překvapení, i když byl. Doteď ani on netušil, jak se Manny jmenoval předtím, neptal se, jen čekal, až mu to Manny jednou řekne, jestli vůbec bude chtít. 

"Melanie je holčičí jméno," namítla Emma. "Mám kamarádku Melanii. Ty nejsi holka."

Manny se usmál a Luca se nachytal, že v reakci na to se usmál taky.

"Trefa do černýho," řekl Emmě, ten lehký úsměv stále na jeho tváři. "Nejsem holka, ale narodil jsem se tak, takže jsem musel udělat pár... úprav, řekněme."

"Takže já si taky můžu změnit jméno?"

Luca si v tu chvíli odfrkl a do konverzace se zapojil. "Co se ti nelíbí na tvém jménu? Vždyť tě má táta doslova vytetovanou, nemůžeš si ho změnit."

Vzhlédla k němu. "Ve třídě máme ještě jednu Emmu a plete se to."

"To není důvod ke změně. Musíš mít dobrý důvod, třeba jako Manny."

Přeměřila si ho pohledem, jako by ještě přemýšlela, jak znovu argumentovat. Pak se ale otočila zpátky k Mannymu. "A tvůj děda se nezlobí, že se jmenuješ jako on?"

Manny se uchechtl. "Můj děda byl dojatý, když jsem mu řekl, že to plánuju. Ale než jsem to stihl udělat, zemřel."

Luca v tu chvíli ucítil neuvěřitelnou vlnu smutku. S otevřenou pusou překvapením se podíval na Mannyho, ten se na něj smutně usmál zpátky. A pak se ze spodního patra ozval Evan: "Emmo, úkoly! Jdeme na to!"

Emma otráveně zakňučela, poslušně se ale vydala do svého pokoje pro tašku s věcmi do školy a znovu kolem nich prošla na cestě dolů. Když jim zmizela z dohledu i doslechu, Luca polkl a konečně tiše promluvil: "To je mi líto."

Manny pokrčil rameny. "Už je to pár let. Když jsem ale začal tak více prosazovat to, že chci změnu pohlaví, podporoval mě nejvíc. Zároveň byl ale nemocnej. Takže když už na tom byl opravdu špatně, řekl jsem mu, že si vezmu jeho jméno."

"Měl i stejné příjmení nebo je z máminy strany?"

Přikývl. "Měl. Oba jsme celým jménem Emanuel Jensen."

"Počkej, Manny není tvý celý jméno?!" 

Uchechtl se. "Ne, je to přezdívka. A i když Emanuel zní strašně, Manny mi už nevadí a navíc, kdybych se od počátku narodil jako kluk, měli pro mě tohle jméno, právě že po dědovi. Zdálo se to... zdálo se to jako jasná volba. A myslím, že pak i rodiče na to nahlíželi o něco shovívavěji. Teď je mým úkolem se proslavit natolik, aby si lidé při tom jménu nevzpomněli na mamuta."

Luca se zasmál. Kývl na něj, ať jde za ním, aby nestáli na chodbě, s konverzací ale ještě neskončil. "Mám teď pocit, jako bys mi toho o sobě v těch dvou minutách řekl víc, než za ten měsíc a týden, co se známe."

"No, k až tak osobním věcem jsme se ještě nedostali," odvětil. "Navíc, moje ideální představa je, že jednou mě budou lidi potkávat a jejich první myšlenka nebude, že je na mně něco špatně. Nebudou vědět mou historii, mou změnu pohlaví, protože vždy jsem byl kluk, jen jsem neměl takové štěstí, abych dostal i klučičí tělo. Kdybys do mě doslova nenarazil v té nemocnici a my se potkali někdy později, pravděpodobně bych se snažil, jak jen to jde, abys o tom vůbec nevěděl."

"I teď ale-"

"Vím, co chceš říct," přerušil ho Manny. "A máš pravdu. I teď mi nedáváš nijak najevo, že by bylo se mnou něco jinak a dost si toho vážím. Proto... proto jsem to asi i jen tak řekl Emmě. Není to tak, že bych se styděl za to, čím jsem si prošel, spíš jen nechci, aby mě to definovalo."

"Alespoň vím, proč Manny," pousmál se Luca. "Nebudu lhát, párkrát mě napadlo proč. Nechtěl jsem být dotěrný, ale ten příběh za tím je krásný."

"Díky," odpověděl Manny a opravdu to vypadalo, že to myslí upřímně. "Děda byl super člověk. Je to skoro pro mě jakoby čest nosit jeho jméno, nebudu lhát."

"Takže jsi mu tostihl říct, ale nestihl už to, jak sis ho oficiálně změnil?"

Manny přikývl a posadil se na okraj Lucovy postele. "Jo. Procesy trvaly o něco víc, protože jsem později zjistil, že když jsem podával žádost, udělali chybu v mém příjmení, to všechno zpomalilo a on zemřel dva dny předtím, než... než jsem byl oficiálně Manny."

Nastalo krátké ticho, kdy se na sebe jen soucitně podívali. Luca nevěděl, co více by mohl říct. Měl možná tak chuť vrátit čas a všechno tohle napravit, aby Manny měl alespoň to, že ho děda viděl s oficiálním novým jménem, jestli i opravdu byl Mannyho největší podporou v tom celém. 

"Každopádně," promuvil zničehonic Manny, "aby nálada nebyla dole, měníme téma. A něco jsem přinesl."

Sklonil se ke svému batohu, zatímco Luca ho jen zmateně sledoval. A k jeho hrůze vytáhl dvě plechovky něčeho. 

"Doufám, že nejsi úplně proti tomu," prohodil Manny a jednu mu začal podávat. "Je to jen cider. Je ale fakt dobrý."

Luca nasucho polkl. A pak zavrtěl hlavou. "Promiň, já nepiju."

"Tak jasný, nemáme věk, tohle je skoro nic-"

"Ne, jakože vůbec. Nemáme... nemáme nejlepší rodinou historii, co se alkoholu týče. A vlastně ani geny," vysvětlil. 

"Oh." Mannyho obličej se hned změnil v pochopení a stáhl ruku. "Promiň. Jasně. Nevěděl jsem."

"Tak jasně, o tomhle jsme taky ještě nemluvili," prohodil Luca a sedl si na židli od jeho stolu. "Jen... Máma měla velký problémy s alkoholem a vlastně i zemřela opilá. Při autonehodě. Můžu být rád, že já jsem v pohodě, protože brácha říkal, že ji občas viděl pít, i když byla se mnou těhotná. Otec, ten s alkoholem prohrával vždy a po mámíně smrti se to ještě zhoršilo, pak se sám upil k smrti. A brácha... Taky měl s tím problémy. Než potkal Evana a tak, neměl nic jinýho na práci. Takže mám kolem sebe dostatečně odstrašujících případů na to, abbych si byl jistý, že alkoholu se nikdy dotknout nechci. Raději."

"To jsem neměl tušení," špitl Manny. "Jasně, řekl jsi mi, že rodiče zemřeli. Netušil jsem, že... tak."

Pokrčil rameny. "Nějak to neberu, byl jsem malý, když se to všechno stalo, nic si nepamatuju. S tátou mám tak jednu vzpomínku. Odjakživa to byli Kit s Evanem, které mám ve vzpomínkách a díky bohu za to. Kit se z toho dostal, už je ani nevím kolik let střízlivý bez kapky alkoholu, nekouří. Evan taky nepije, ale ten tomu nikdy moc neholdoval. Takže vlastně i odmalička, tohle je domácnost naprosto bez alkoholu, nemám tedy naštěstí ani potřebu to zkusit."

Manny tedy schoval obě plechovky zpátky do batohu a když vzhlédl, na tváři měl lehký úsměv. "Hádám teda, že jsme se oba dozvěděli dneska o tom druhém osobnější věci."

"Vskutku," odpověděl Luca lehce sarkasticky a uchechtl se. "Každopádně ty jsi klidně dej, já ti v tom bránit nebudu a aspoň máš pro sebe teď dvě plechovky."

Manny zavrtěl hlavou. "Bezalkoholová domácnost. Budu to dodržovat, jsem tady host."

Luca pobaveně protočil očima. "Okay, jak chceš. Každopádně, teď ta hra..."

Další tři hodiny strávili hraním hry, což byl taky hlavní důvod, proč u nich Manny spal. Když pak šli kolem půlnoci spát, Manny se šel do koupelny převléct a když se vrátil, lehl si do postele vedle Lucy, protože ji měl dostatečně velkou a anafukovat matraci by bylo zbytečné. Dal mu tedy jen druhý polštář a deku.

"Dobrou," prohodil pak Luca a otočil se ke steně do jeho oblíbené pozice. 

"Dobrou," odpověděl Manny. Luca ho pak uslyšel se ještě jednou nadechnout, jako by chtěl něco říct, ale nakonec mlčel. Do pěti minut usnul.

|-|

tak, teď už Manny není jen mamut, už je z něj i motýl Emanuel (fakt jako, měli jste mě před tou bonusovkou varovat, že budete chtít celý příběh, bych mu vybrala lepší jméno)