"Já přísahám, že ty jsi ten nejblbější bratr, kterého jsem mohl schytat."

Tohle a něco podobného si Kit, Lucův starší bratr, mumlal pod vousy celou cestu do nemocnice. Tedy, pod vousy jen obrazně. Kit chodil neustále kompletně oholený a když si jednou nechal narůst knír na Movember, jeho manžel si z něj dělal takovou srandu, že už to nikdy neudělal. 

Luca se jen uchechtl. Kdyby promluvil, pravděpodobně by se už opravdu rozbrečel, protože jeho ruka byla definitivně zlomená a mu se přece definitivně nechtělo brečet. Bylo mu šestnáct. To už nemohl brečet nad něčím takovým.

Musel jet s Kitem. Byl nezletilý a Kit ho měl už od malička ve své péči, protože jeho máma zemřela, když mu nebyl ani rok, a jeho otec byl nejprve neschopný se o něj postarat a až pak zemřel taky. 

Takže měl jen Kita. Nikdy mu ale nepřišlo, že strádal. 

Kit se na něj krátce podíval. "Kámo, klidně to pusť. Je mi jasný, že se rozbrečíš, sotva na tebe doktor šáhne."

Luca se zamračil. Stále nic neříkal, stále měl pocit, že mluvení mi probouralo jeho tvrdost. A i když věděl, že zrovna Kit byl člověk, který se musel tou těžkou cestou naučit, že je v pořádku, aby kluci brečeli, přece jen byli bratři a on měl teď pocit, že to nemůže. 

Zaparkovali na parkovišti. Kit si jako první povzdechl. "Promiň, že jsem na tebe tak vyjel," řekl zničehonic. "Víš ale, jak ten tvůj pitomej skateboard nesnáším. Přesně kvůli tomuhle."

V tu chvíli se konečně odhodlal mluvit. "Je to kus dřeva, nemůže za nic. Akorát to ukazuje, že se mám ještě co učit."

Kit mlaskl a protočil očima. "Oh, jak já tě nesnáším. Ti ten skateboard podpálím ve spánku."

"Tak přemluvím Evana, ať mi koupí novej," pokrčil rameny. "Je lehko ovlivnitelnej."

Kit k němu trhl naposledy pohledem. "Někdy nesnáším, jak dobře spolu vycházíte."

"Ty nesnášíš hodně věcí."

Konečně vystoupili a vydali se do nemocnice. Luca alespoň vpustil slzy do očí, protože už tu bolest opravdu přestával zvládat. Jediná slza ale jeho oči neopustila. Zatím. 

Samozřejmě ho jako první poslali na rentgen. Se žádankou se tedy vydali z ambulance pediatrie na druhou stranu nemocnice, kde rentgen měli, aby i tam čekali dalších patnáct minut. "Peněz to stojí a ještě to tak trvá," neodpustil si Kit poznámku, když patnáctá minuta odbila. A hned na to Lucu zavolala sestřička. 

Byla to zlomenina, samozřejmě. Dostal sádru, která ale naštěstí končila před loktem, takže mohl rukou docela v klidu hýbat. I když to ze začátku bolelo jako čert tak jako tak. 

Takže si měsíc pobyl se sádrou a aby ho jeho bratr opravdu nezabil, alepoň ty čtyři týdny na skateboard nešáhl, i když všem bylo jasné, že sotva mu sádru sundají, bude opět jezdit všude, kam jen bude moct.

Takže když se vydal na sundání sádry, hned si s sebou skateboard už vzal. 

Evan, Kitův manžel, měl své známosti a to samozřejmě i v nemocnici. Ani jeden tedy s ním nemuseli jít a na sundání si došel tedy dvacátého čtvrtého května sám. Zatímco mu doktor sádru sundával, komentoval jeho skateboard slovy, že tohle je přesně důvod, proč nechce, aby jeho dcera jeden měla, i když ho už několik měsíců chtěla.

"Můžu ji naučit," pokrčil rameny Luca, když mu sádru sundal.

Doktor nakrčil obočí. "Aby dopadla taky takhle?"

"Já jsem dobrý," namítl uraženě. "Někdy se to prostě stane."

"A proto jsem klidnější, že ho zatím ani nemá."

Luca si odfrkl. "Jak se jmenuje? Tohle město není tak velký, třeba ji potkám sám a naučím."

"Oh, tak to vůbec. Tady jsme hotovi, můžeš jít. Pozdravuj Evana," zamumlal najednou doktor a začal ho popohánět z lehátka pryč. 

Luca poslušně šel, ve dveřích se ale ještě otočil. "Děkuju," řekl, protože přece jen byl dobře vychovaný. To se v něm ukázala Evanova výchova. A hned na to ta Kitova: "Ale víte, jméno Letteri v tomhle státě dokonce není tak častý. A myslím, že najít ji bude jednoduchý."

Nerozhodil ho. Jen se uchechtl. "Ty jsi vážně jedna krev s Kitem, co?"

Luca se pousmál. "Samozřejmě si dělám srandu. Mějte se!"

Otočil se, okamžitě ztracen v myšlenkách o tom, že by bylo vlastně romantické učit nějakou holku na skateboard. Nedával tak vůbec pozor, jestli po chodbě zrovna někdo nejde a tak se ani nemohl vůbec divit tomu, když najednou do někoho narazil. 

Naštěstí ale levým bokem. Tím pravým by tomu někomu dal nejspíše skateboardem přímo do břicha. 

Naprázdno otevřel pusu a trhl sebou. Uslyšel heknutí. A pak uviděl, že ten, do koho vrazil, měl na sobě nemocniční úbor, takže byl nejspíše hospitalizovaný, a že mu možná dal tak trochu loktem do břicha, když už ne skateboardem. 

"Panebože, já se tak moc omlouvám!"

Byl to kluk tak jeho věku. Do očí mu ale Luca vyloženě neviděl, protože to už se držel za břicho trochu víc v šoku, než by Luca od jejich střetu čekal. Vždyť to přece jen nebyla taková rána, přece-

"Oh, Manny, jsi v pořádku?"

Luca vzhlédl. Za klukem, za Mannym, se objevila sestřička. Luca jí věnoval jeden pořádný zmatený pohled. "Já se omluvám, nechtěl jsem-"

"V pohodě," vydechl konečně Manny. "Byla to nehoda." To už říkal spíše sestře. 

Za Lucou se objevil doktor Letteri, aby se podíval, co se děje. A Manny byl tady asi oblíbeným pacientem, protože i ten ho poznal. "A jéje. Pojď sem, kouknem, jestli se nestalo něco vážnějšího."

Luca nasucho polkl. "Co se děje?"

Doktor Letteri se podíval na Mannyho a ten jen nepatrně přikývl. Pak se podíval na Lucu. "Tady Manny je docela čerstvě po operaci hrudi. Jen zkontrolujeme, že vaše srážka nezpůsobila nic vážnějšího."

"Oh."

Manny šel do ordinace, dveře se zavřely a Luca... nohy ho zkrátka nějak neposlouchaly. A když už se do chůze daly, jen ho dovedly na židli u stěny před ambulancí. 

Najednou čekal na to, až Manny, tento pro něj cizí člověk, vyjde, a on se ujistí, že je v pořádku. Protože by nedokázal odejít s vědomí, že mu něco udělal a odešel. 

Když se dveře otevřely, vyšel jako první doktor Letteri a hned se zastavil, když uviděl Lucu sedícího na židli. "Oh, ty čekáš?"

Postavil se. "Jen se chci ujistit, že jsem mu nic neudělal."

"Je v pohodě," pousmál se. "Jen si mu možná trochu přidal na bolesti, nic, co by nespravily léky, které si má stejně za půl hodiny vzít."

Nepatrně přikývl, doopravdy mu ale spadl kámen ze srdce. Doktor ho poplácal po rameni a lehce se uchechtl. "To najednou tvá troufalost vypršela, co?"

Sám se krátce zasmál. "Karma mi to okamžitě vrátila."

"Jdi domů, Luco. Manny bude v pohodě."

S těmito slovy se vydal dál. A Luca i tak zůstal stát. Nečekal totiž dlouho, než Manny vyšel i se sestrou ven. Chodil pomalu a vypadal vyčerpaně, opravdu musel mít třeba jen dva dny od operace. Na sucho polkl. "Já se chtěl ještě jednou omluvit," promluvil.

Manny překvapeně vzhlédl. "Oh? Ne, v pohodě, vážně. Nic mi není."

"Nevypadáš tak."

"Odřízli mi prsa. Jasně, že nejsem úplně v pohodě," odvětil zpátky. 

A tak jejich nerozlučné přátelství začalo, tím si byl Luca jistý. I když v tu chvíli byla jejich konverzace krátká, nedokázal odolat a musel si zkrátka najít Mannyho na Instagramu, což se mu taky povedlo. A jelikož měl skvělý důvod mu taky napsat, využil toho. 

Už je to lepší?

Manny mu odepsal asi o dvacet minut později. Ne, přetrhal jsi mi všechny stehy a já teď tady pomalu ale jistě vykrvácím s výhledem na prasátko Pepu.

Luca se uchechtl. Prasátko Pepu?

Dětský oddělení. Jasně, že tu mají prasátka na stěnách, jako by snad počítali s tím, že budou hospitalizovat jen děti do deseti let. Každopádně zdravím, vidím, že jsi v sociálních sítích docela zdatný, když jsi mě našel jen tak podle křestního jména.

A až v tu chvíli mu Manny povolil sledování jeho soukromého profilu. Měl přesně devět příspěvků, které postupně projel, protože samozřejmě. Jeho Instragram byl ale relativně nový a nejstarší příspěvek nebyl ani rok starý. 

Pak se ale vrátil ke zprávám. Zdravíčko, odepsal. Teď vážně. Jsi v pohodě?

Jsem, odepsal hned. Díky za starost. 

Tu noc si psali až do jedné do rána. 

|-|

AHHHH JÁ MÁM TOLIK VĚCÍ, CO CHCI ŘÍCT

muhehehe, little Leo cameo, já musela, pardon. ALE PROPOJUJÍ SE NÁM TÍM SVĚTY 

to zaprvý, za druhý, další kapitola bude zas něco úplně jiného. a názvy kapitol budou tady... takové promyšlenější a budou mít význam, hehe 🤓 já se těším

a za třetí, vím, že jsem psala u love talk, že si dám vydávám-artlovera-pauzu ale... artlover poslán na zkušení tisk a píše to minmálně osm dnů, takže co bych jako dělala ještě tenhle týden, kdy jsem celý doma??? so, here you go, lidičky. 

A SNAD SE VÁM TO BUDE LÍBIT