Vzdechnu otráveností z mého dnešního věčně přerušovaného spánku. I když usínám s malým Jaxem v náruči, nejsem schopna kloudně zapsat na dvě hodiny.

To už je snad po čtvrté v pár hodinách dnešní poklidné noci, co se probouzím ze svého spánku a jsem z toho už mírně otrávená. Nesnáším takové spaní..

Mývala jsem to dříve často, když mě trápilo noční probouzení se ze snění kvůli obsáhlému pláči kvůli Justinovi.

Ovšem dnes to bylo jiné. Dnes mi jednoduše něco stále chybělo. Jednou jsem spala v nesprávné poloze, podruhé jsem měla neskutečné sucho v puse, potřetí mi byla zima a teď? Teď už se mi zkrátka spát nechtělo.

A tak jsem co nejopatrněji vyplula z postele, abych nevzbudila Jaxe a přešla ke skříni. Vyhledala jsem tam můj oblíbený huňaký svetr, který mi sahá skoro ke kolenům a okamžitě si ho přetáhla přes hlavu.

Začuchám se do jemné vůně mého nového domova a poté se potichu vypařím jak z pokoje, tak i z prvního patra do přízemí.

Dojdu do kuchyně a udělám si horkou čokoládu. S tou poté vyrazím do obýváku před velké okno, kterým je vidět veškerá ta přírodní krása kolem chaty.

Potichu sedím ve tmě pohlceném obýváku zachumlaná do deky na gauči, sleduji potemnělou oblohu venku a přitom usrkuji čokoládu, která mi dělá tak dobře.

Přemýšlím o všem, i o ničem. Docela vtipné že? Jsou to jen takové ty k ničemu myšlenky, které se ihned vypaří, aby se ukázaly další.

Jsem tak zadumaná do své mysli a hleděním někam do tmy, že si nevšimnu člověka stojícího vedle mě.

Leknutím nadskočím a s obavou, že bych vzbudila všechny v domě, ani nezakřičím. Jsme přeci jen v rezidenci, kde není v tuto nekřesťanskou hodinu venku ani živáčka a ještě k tomu v dobře uzavřeným domě, takže bych se i tak neměla čeho bát.

Ovšem neočekávání, že by mohl být vzhůru někdo další, mě právě donutila se leknout osoby zahalené ve tmě.

"Ježiši kriste. Ty to snad děláš naschvál. Chceš aby mě trefilo?" šeptnu lehce naštvaně a on se usměje.

"A chceš, aby trefilo mě? Jdu se takhle pozdě večer podívat po něčem dobrém do lednice a ty tu strašíš ve tmě." zasměje se tiše.

"Zase jdeš vyjídat ledničku? Nech něco i ostatním, ty sobče." udělám si z něj srandu a on se zakření.

"Jsem chlap a mám hlad. Nezastavíš mě, ženská. A navíc.. Sama víš, že potom každému dost vyhládne." zažertuje, ovšem mě to spíše rozesmutní a proto sklopím hlavu k šálku čokolády.

Snažím se ignorovat jeho zkoumavý pohled a nakonec i jeho pohyb k mé osobě.

"Ňu.. Chceš být hladová se mnou?" zašeptá mi do ucha, pod které mi potom věnuje polibek.

Jen tato věc, v mém těle dokázala rozpoutat ohromné teplo. Nemluvě o tom, když se jeho rty začaly pohybovat po mém krku.

"Justine. Myslím, že už by to stačilo." řeknu těžce, i když se sebou vůbec nesouhlasím. Jen ať pokračuje. Miluji jeho rty na mém krku..

"Justine.." pokračuji dále, protože mi začíná docházet, co to vlastně děláme.

"Justine, dost." syknu, když ucítím štípavou bolest na krku a odtrhnu ho od sebe. Vážně mi právě teď chtěl udělat cucáka?

"Zbláznil jsi se?" zamračím se na stojící postavu muže, který si teď sám k sobě vypěstoval můj menší odpor.

"Co se zase děje? Před tím ti to nevadilo." nechápe a tváří se uraženě.

"Prosím?" zvednu obočí v údivu.

"Ty se ještě ptáš, co se děje? Tak já ti to povím. Nahoře v tvém pokoji ti leží přítelkyně, se kterou máš teď vztah a právě jsi se mi svěřil, že jste krátce po milostném hraní," pokračovala bych dále, ale jsem přerušena.

"Milostném hraní? Opravdu? Proč neřekneš rovnou sex?" zašklebí se a tím mě naštve ještě víc.

"Nepřerušuj mě laskavě, protože to i tak nezmění situaci, že tu teď něco zkoušíš na mě. Jsi ty normální? Dochází ti, že vztah je úvazek a slib, který říká, že nebudeš s jinou?" rozčiluje se potichu a samou naštvaností položím hrnek na stůl před sebe a dám se do pohybu.

Potřebuji se uklidnit. A tak se z hluboka nadechnu a při výdechu se mé nohy dají do pohybu směrem k velkému oknu.

Venku už začíná pomalu, ale jistě svítat, což mi napovídá, že už nějakou hodinu je brzké ráno.

Zahledím se do tmy, zatímco se snažím ignorovat osobu, kterou jsem tak moc milovala. No teď si svými pocity nejsem jistá, když mi na mysl přiletí myšlenka, že to samé dělal i v našem (ne)vztahu.

"Jak můžeš být tak sobecký?" pronesu do ticha při pohledu na spící přírodu.

"Musíš se mezi námi rozhodnout Justine, protože takhle neubližuješ jen nám dvoum, ale i lidem, kteří tě milují. A to si nikdo z nás nezaslouží." s prvními slovy se k němu otočím celým tělem a snažím se přijít na to, na co myslí, zatímco pokračuji.

Při posledních slovech se poté vydám zpět k němu, zvednu svůj vlažný hrnek čokolády do svých rukou a odejdu z místnosti, nechávajíc ho utápět se v jeho myšlenkách.

S spokojeným poloúsměvem a hrnkem u rtů, poté vycházím i z domu. Potřebuji čerstvý vzduch. Tohle je husté i na mě.

Moc se omlouvám, že mi vydání další kapitoly trvalo takovou dobu, ale nebudu se vymlouvat.. Okolnosti mi nedovolily se kapitole více věnovat, aby vyšla dříve. Proto si také nejsem jistá, kdy vyjde další, protože okolnosti mají následky a já toho mám plnou hlavu. Nerada bych tedy ovlivnila nějak probíhající děj mými myšlenkami a pocity.
Samozřejmě se budu snažit co nejvíce a nejdříve další kapitolu sesmolit, ale slibovat nic bohužel nebudu 🙏🏻
Berte to jako předběžnou omluvu a děkuji všem za pochopení. ❤️
Vaše Sweeaty_