Druhý den ráno jsme všechny tři vstávaly celkem dost brzy abychom vše v klidu stíhaly. Včerejší den byl opravdu moc náročný, protože vzhledem k tomu, že holky nebydlí ve stejném bytě jako já, ale každá zvlášť, musely jsme všechny tři objet dvoje byty a tam zabít minimálně dvě hodiny balením věcí pro jednu z nás.

Nakonec jsme všechny naše věci převezly ke mě a nechaly je v autě, abychom se s nimi další den nemusely opět tahat. Udělaly jsme si společně nějakou tu obědo-večeři v jednom a nakonec se odebraly do svých pokojů celé zničené.

Dnes ráno tomu nebylo jinak. Budík nás probudil přesně na sedmou ranní a nám nezbývalo nic jiného, než se připravit na několika hodinovou cestu mým autem do hor, kde se nacházela naše rodinná chata.

V poklidu jsme si daly snídani při různém tom štěbetání a na další hodinu a půl zamířily do svých pokojů aby jsme se kompletně připravily.

Zatímco mým pokojem proudila energetická hudba, stála jsem bez hnutí v koupelně u zrcadla a věnovala se jemnému makeupu.

Na posteli jsem měla připravený můj cestovní outfit v podobě klasických černých skinny džín, obyčejného bílého trička, volnou bordó mikinou s kapucí a nakonec boty Puma Fenty v té samé barvě.

Když hodiny ukazovaly třičtvrtě na deset dopoledne, společně s holkami jsem vycházela z mého nového bytu a ještě naposledy se ohlédla, jestli jsem něco nezapomněla. Když jsem se usvědčila že ne, zavřela jsem za sebou dveře, zamkla na dva západy a vydala se za holkami, které na mně čekaly už ve výtahu.

O hodinu později jsme stejně jako minulý rok zastavily u domu mých rodičů, kde jsme si společně i se Stellinými rodiči dali chvilku pauzy u šálků kafí a talířem sušenek. Poté jsme všichni opět nastoupili do tří aut a vyrazili na cestu dlouhou hodinu a půl.

Tato dlouhá cesta byla však překvapivě veselá a nabytá energií, která z nás vyzařovala, když jsme se na plné kolo nějakou tu dobu společně smály a poté i zpívaly naše oblíbené písničky, které celou cestu vyřvávaly z rádia.

Má veselá nálada však opadla, jakmile jsem zahnula na soukromí pozemek mých rodičů a zaparkovala vedle mě dosti známého auta. Za zatmavenými skly jsem zaznamenala pohyb a než jsem stihla nějak zareagovat, holky už byly venku a vítaly se s dalšími hosty.

Zabrzdila jsem auto, vypnula navigaci a vzala si klíčky do ruky společně s menší kabelkou a telefonem.

Vyšla jsem ven a při zavření dveří auto rovnou zamkla a automaticky nechala otevřít kufr. Než jsem se stihla nějak vzpamatovat a lépe upravit, zaslechla jsem dětské hlasy a poté jen zaznamenala malé ručičky obmotané kolem mého pasu.

"Barbaroo!!" ječela Jazmyn s Jaxonem vesele a to mi vykouzlilo široký úsměv na tváři.

Ihned jsem se sehnula a objala je velkým objetím.

"Barbaroo, tak moc jsi nám chyběla." poznamená Jazmyn v objetí a slzy mě zaštípají v očích.

"Jo a kde jsi vůbec takovou dobu byla? Čekali jsme tě." přidá se k ní Jaxon a lehce se ode mě odtáhne, aby mi viděl do očí.

"Jaxy-." zamračí se na něj Jazz, ale nechá ho mluvit dále.

"Justin žíkal, že se spolu nebavíte, protože tě zlobil a ty jsi se na něj naštvala." zabručí Jax a já na něj smutně pohlédnu.

"Teď mě tu ale máte, zlatíčka moje." pousměji se na ně a každému z nich vlepím jemnou pusu na čela.

"Barbaro." zaslechnu známý jemný hlas, který mě donutí zvednout oči a zaměřit se na osobu, která se ke mě vždy chovala jako k vlastní dceři.

"Pattie." věnuji i jí jemný úsměv, avšak lehce smutný.

"Ráda tě vidím." věnuje mi laskavý úsměv a já se postavím.

"I já tebe. Vypadáš dobře." promluvím na ní a ihned příjmu její objetí.

"Hele, neber nám ji! Teď byla naše!" zabručí Jaxon a tím nás všechny rozesměje a zároveň přivede pozornost všech ostatních.

"Jeremy." pousměji se na může, který je otcem obarveného pitomce, kterému patří část mého srdce.

"Barbaro, sluší ti to." pochválí mě a bez otálení mě vtáhne do příjemného objetí.

Objetí mu rychle obětuji, jak ke mě šeptne pár slov. "Přijede za tři dny, jestli tu nebudeš chtít být máš možnost."

Pomalu se od něj odtáhnu a pousměji se.

"To je dobré, děkuji. Myslím si ale, že utíkání bylo víc než dost." Pousměji se a on přikývne.

Chci se rozejít k mému kufru, že kterého si už holky vybírají své značkové kufry, když mě zastaví jeho hlas.

"Vím moc dobře co udělal a jaký je to idiot. U nás máš ale za každé situace dveře otevřené, ať už se mezi vámi stane cokoliv, navždy tě budeme brát jakou svou dceru." promluví jen tak a já se šokovaně otočím k němu čelem.

Tentokrát tam ale není sám. Po jeho boku stojí Pattie, která jakmile zaznamená můj pohled, přikývne, aby jejich slovům dodala na důrazu.

"Tak fajn. Dost kecání a šupem s kufry do chaty! Čeká nás ještě nějaká cesta!" zvolá radostně taťka a tím upře na sebe veškerou pozornost.

Ihned se vydám ke kufru, kde už zůstala jen má zavazadla a povzdechnu si. Minule mi pomohl Justin, jak to ale zvládnu teď?

Ále noták. Nemysli stále na něj. Jsi dospělá a silná ženská. Jistě to zvládneš. Zvolá na mě energeticky mé podvědomí.

Popadnu své dva velké kufry a s vydáním dosti sil je vytáhnu z kufru a položím na zem. Jedním zmáčknutím nechám kufr zavřít a druhým zamknout celé auto.

Až poté se vydám na několika metrový boj v podobě kamínkové cesty - příroda versus já s těžkými kufry 1:0.

Jakmile dojdu k domu, jsem udýchaná jako po jakémkoliv cvičení. Po chvíli mi dojde, že mě čekají ještě ty otravné točivé schody a nezbývá mi nic jiného než zaskučet.

"Trochu pohybu do toho umírání Barbaro. Jakmile dovezeš své kufry do pokoje, přijď zpět dolů, pojede na vynikající večeři dolu do města." mrkne na mě taťka v chodbě a já se jen zašklebím.

Chce mě motivovat na jídlo, protože moc dobře ví, jak ho miluji. Obzvlášť sladké.. Mhmm.. Barbaro! Nemysli na jídlo a jdi!

"Ukaž to sem. Pomůžu ti ty šmudlo jeden. " ozve se za mnou pobavený hlas mého milovaného rytíře.

Ihned tíha v rukách pomine a já jen sleduji mužskou postavu s mými dvoumi kufry, jak hladce vychází schody.

"No já tě prostě miluju." zaculím se na něj a pověsím se mu kolem krku jako malé dítě.

"I já tebe, zlatíčko moje." opětuje mi zaculení. Tímto činem by každému navnadil myšlenku na to, že jsme si opravdu podobní jako vejce vejci.

Protože stejně jako já, i můj otec má ledově modré oči, lehce snědší pleť, stejně barevné čokoládové vlasy a nakonec, má i stejný tvar nosu.

Vždycky jsem proto v dětství slýchala, že jsem spíše podobná svému otci než matce.

Nevadilo mi to, protože táta byl a je pro mě vždy má nejoblíbenější osoba na světě.

Jakmile jsem se od taťky odtáhla, on už mizel na schodech směrem dolů, zatímco já zamířila se svými kufry do svého pokoje.

Vybrala jsem si ten samý jako minule. Nechala jsem stát kufry u skříně a vydala se zpět dolů, kde už byli všichni.

"Můžeme vyrazit." pousměji se na ostatní a ti přikývnou.

Všichni vyrazíme ven z chaty a posloucháme mého taťku, který že sebe vydává rozkazy.

Já společně s Stellou a Alexis jsem si sedla do auta k taťkovi a mamce, zatímco ostatní jeli v těch svých.

Ve třech autech jsme nakonec vyjeli z prostorného rodinného pozemku směrem k malému městu poblíž.

Netrvalo to moc dlouho - asi půl hodinky cesty - když jsme zastavili na parkovišti naproti restauraci, kde jsme měli strávit zbytek dne.

Společně jsme všichni vystoupili, chvíli počkali na ostatní a nakonec se celá banda jedenácti lidí vydala do útulně vypadající místní restaurace.

Ihned jak jsme vešli, jsem se tu cítila pohodlně a skoro jako doma. Drobné dekorace vyrobené ze dřeva tomu dodávaly jakýsi zajímavý nádech zimního pohodlí.

A vzduch tu voněl po čerstvě udělaném svařáku a nějakém sladkém dezertu. I když byly Vánoce už dávno pryč, stále tu přebývaly v jemných dekoracích.

Společně s ostatními jsem se usadila k obrovskému stolu a usmála se na milou obsluhu, která mi pomohla s kabátem.

A jak už jsem říkala, v této restauraci jsme vydrželi sedět do zavíračky. Přesněji do devíti večer.