Od návratu do New Yorku s Pařížského Fashion Weeku utekl necelý měsíc a já už z toho všeho byla na nervy.

Jedinou úlevou byly pro mě chvilky s Justinem, kterých od toho příletu každým dnem ubývalo. Oba dva jsme z toho byli hotoví.

Nejen že jsme každý prožíval doslova peklo v našich prácích, tak i jakmile jsme se někam hnuli, všude za našimi zadky byli novináři, kteří nám nedali chvíli klidu ani v restauracích či v vchodu do našich domů.

V těchto dobách jsme se tedy nemohli dostat jinam, než do práce a z práce zpět domů, kde jsme se zamknuli na tři západy.

Prozatím se to dalo alespoň vydržet. Dnes ale můj pohár trpělivosti přetekl.

Nejen, že jsem se stihla ráno pohádat s Justinem, kvůli fotkám z společného včerejšího koupání v zahradním bazénu, při kterém nás opět někdo vyfotil a poslal na net, ale taky jsem dnes musela stihnout dvě dosti uspěchané focení.

Po druhém focení, třetím kafy a asi tisícím telefonování, byla konečná. Svalila jsem se unaveně na gauči v podkrovním bytě, který zel prázdnotou, protože si Stella zašla s Taylor do kina a Justin měl nějaké zařizování v Kalifornii.

Nahlas jsem si povzdechla a vytáhla telefon. Naprosto automaticky jsem vytočila mě dosti známé číslo.

''Ano?'' Ozvalo se z druhé strany.

''Končím. Beru si minimálně na týden nebo dva volno. Potřebuji vypadnout a je mi jedno, jak důležitá jsou focení v dalším týdnu. Už to nedávám a jestli se co nejdříve nevzpamatuji, tak nejspíš zkolabuji.'' Vyhrkla jsem tak rychle, že jsem se bála, že mi Elise nebude rozumět.

''Dobře... Chceš si o tom promluvit..?'' Zeptala se opatrně a já zaskučela.

Chtělo se mi tak moc ječet. Brečet. Ale dokonce i smát! Bylo to tak absurdní. Byla jsem tak zmagořená, že jsem nedokázala čistě uvažovat.

''Není třeba. Udělej co bude v Tvé moci a opovaž se mi v týdnu zavolat, že se musím vrátit kvůli focení. Pojedu na týden k rodičům.'' Pronesla jsem klidně a aspoň na chvíli v sobě potlačila bombu různých emocí.

''Už teď je to zařízené. Chceš letenku ještě na dnešek?'' Odpověděla mi a já za to byla moc ráda.

''Kdyby to bylo možné.. Byla bych za to moc ráda.'' Povzdechla jsem si a vstala.

''Fájn... Mám to. Teď je půl deváté - letí ti to v půl jedné, což znamená, že by jsi měla být v Budapešti kolem půl deváté ráno. Vyhovuje?'' Zajímala se a já přitakala.

''Dobrá. To bude asi vše.. Jen.. Mám zavolat Barbaře? Nebo to uděláš sama?'' Zajímala se dál a já se pousmála nad její starostlivostí.

''Já jí zavolám. Děkuji za Tvou pomoc. Moc si toho vážím. Dobrou noc.'' Pronesla jsem a vyčkala s vypnutím hovoru na její rozloučení, kterého jsem se ihned dočkala.

Jakmile jsem vypnula náš hovor, vyhledala jsem další můj oblíbený kontakt a napsala rychlou textovku.

Barbara:
Mám toho všeho v NYC pokrk. Jedu na týden domů. Kolem rána mě čekejte. Už se na Vás všechny moc těším. Vaše Barbara xoxo.

SMSka se ihned odeslala, ani jsem nečekala na odpověď a rozklikla další chat.

Barbara:
Kdyby jsi mě hledal, budu na týden v Maďarsku u rodičů. Už to tu nedávám. Zatím pa, Tvá Barbara xoxo.

Zavřela jsem oba chaty, mobil nechala na stolku v obýváku a vydala se do svého pokoje, kde jsem si nestačila ani kloudně uklidit.

Vytáhla jsem příruční kufr, naházela do něj potřebné, trochu už teplejší oblečení a vydala se zpět. Do své kabelky jsem rychle naházela nabíječku, peněženku, klíče, powerbanku a v obýváku se stavila i pro mobil, který jsem ihned odemkla, abych si mohla přečíst dvě příchozí zprávy.

Mamka:
Už se Tě nemůžeme dočkat. Anita s Pandičkou budou nadšené! Budeme Tě čekat. S láskou Tě po cestě opatruje máma a táta.

Pousmála jsem se a rozklikla další zprávu, při které jsem se pro změnu jemně uculila a začervenala.

Justin:
Kéž bych tak mohl být u Tebe, ale ještě teď sedím v tuně papírů a nedokáži se z toho všeho tu vyhrabat. Chybíš mi. Napiš mi, až se vrátíš domů, protože Tě nutně potřebuji. Tvůj líbající Tě Justin.

S mobilem v ruce jsem ještě zamířila do kuchyně a rychle naškrábala vzkaz na nalepovací papírek pro Stellu. Poté jsem už ale na nic nečekala a mířila na letiště s odhodláním vypít další kafe.

...
Jakmile jsem dorazila na mě dosti známé místo, byla jsem obdařena hned několika úsměvy a objetími mých nejbližších, což stálo za těch osm a půl hodiny úmorného letu letadlem, který jsem zvládla přežít bez špetky spánku.

Při vítání mě zpět na nějaký ten čas doma, nesměly chybět i mě dosti známé slzy, které se ihned vypařily, jakmile mě Pandička obdarovala smutným pohledem.

Byla tak maličká, nevinná a zcela bez problémů, že jsem nezvládla jí těmi svými obtěžovat, což mě donutilo se jen lehce usmát při utírání promočených tváří. Nemůže přece vidět tetu zlomenou, chci si zachovat výraz v jejích dětských očíčkách šťastný a bezstarostný.

S ní v náručí jsem se poté stihla i nasnídat a zároveň i usnout u sebe v pokoji. Nevím, kdy jsem usnula, ale vím, že jakmile se tak stalo, Anita malou odnesla, abych měla svůj prostor na klidný spánek, který jsem tak moc potřebovala.

I když jsem se probudila někdy k večeru, uznala jsem, že by nebylo zrovna hezké vejít do obýváku a rušit při nějakém filmu rodiče svými problémy a tak jsem se jen omyla, přestrojila a zase ulehla zpět do postele s jednou větou v mysli. No co, zítra je přeci taky den.

A taky že to byl den. Hned od rána bylo v domě pěkně živo. Netušila jsem, co se to děje, ale radši jsem se ustrojila trochu společensky, aby na mě náhodou někde nevybaflo nějaké překvapení.

I když jsem netušila, že je to vůbec možné, dole na mě opravdu vybaflo překvapení. A to v podobě modrooké blonďaté dlouholeté přítelkyně s lehce nadzdviženým nosem, kterou jsem okamžitě objala.

''Stello..'' Vydechla jsem a ucítila, jak se usmála.

''No ano zlato. Jsem to vážně já. Jakmile jsem zahlédla ten vzkaz na ledničce, věděla jsem, že je něco špatně a tak jsem si včera vše zařídila do posledních detailů a večer nasedla na letadlo, abych tu na Tebe vybafla, hned, jak se vzbudíš.'' Zašklebí se na mě jakmile si mě od sebe odtáhne na dálku jejích dlouhých paží.

Nevzchopila jsem se na nic jiného než na pousmátí a vtažení si jí opět do medvědího objetí.

Vydržela bych v jejím, takovém sesterském objetí, klidně věky, kdyby nás nevyrušila malá Pandička, která na Stellu přímo žárlila. Ona přece taky chtěla obejmout!

Nakonec ten den uběhl překvapivě rychle. Promluvila jsem si s Anitou o samotě a dokonce stihla i procházku s malou Pandičkou po naší malé vesničce blízko Budapešti.

Než jsem to stihla nějak zaznamenat, blížila se rodiná večeře, při které nemohla chybět ani Stella.

Každý s něčím pomáhal. Zatímco taťka v obýváku zabavoval malou Pandičku, já s Stellou prostírala a Anita pomáhala mamce v kuchyni.

''Ke stolu!'' Zvolala mamka z kuchyně a všichni zaujali svá předem určená místa.

Pousmála jsem se na Anitu, která usedla naproti mě a lehce zavzpomínala na staré dobré časy, kdy jsme obě byly malé a netrpělivě sebou ošívaly na těch samých místech co dnes.

Poděkovala jsem mamce, když mi nandala dostatečně velkou porci luxusně vonících lasaní a přebral si od ní svůj talíř.

Všichni jsme počkali na posledního, aby usedl na své místo a až poté s dopřáním dobré chutě jsme se všichni pustili s radostí do jídla.

"Barbara, tak nám něco vyprávěj. Jak se v New Yorku? Co práce? A co Justin?" Začala mamka a mě skoro zaskočilo.

No to si že mě děláte srandu.

Taaaak.. A další kapitola je opět tu i s děnním předstihem!
Skoro už měsíc školy je za námi, takže se ptám.. Jak se Vám líbí a daří ve škole? 😄😊❤️

Kdyby někoho zajímala má odpověď, tak - já svou školu naprosto zbožňuji. Kolektiv je super a učitelé jakbysmet (samozřejmě je pár výjimek).

Navíc jí (škole) s spolužáky říkáme Bradavice, protože tak nejenom vypadá, ale ona i tak působí 😂 Jen škoda, že místo kouzlení probíráme lineární cvičení a místo Dějin kouzelnického světa probíráme Dějiny výtvarné kultury. 😄💙

No nic.. Mějte se hezky, užívejte si plusového volného dne a zase na viděnou příští týden! 😊❤️💓
Vaše Sweeaty_