Zamířila jsem tedy zpátky do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a zalehla do postele.

Několikrát za pár minut jsem se překulila. Ani jedna poloha mi dostatečně nevyhovovala a i když jsem měla hebvábné povlečení a měkoučkou matraci, něco mě někde vždy nepříjemně tlačilo.

Nakonec jsem usoudila, že neusnu. A tak jsem se neochotně vyhrabala z postele a přešla k oknu, které jsem otevřela.

Opřela jsem se o rám a zhluboka se nadechla. Snažila jsem si pročistit a lépe seřadit své myšlenky, aby mi to všechno dávalo smysl, ale nijak se mi to nedařilo.

Stolní hodiny hlásily půl jedné ráno, když jsem za sebou zavřela okno a přešla k posteli.

Nebyla jsem unavená a tak jsem si na ní jen tak sedla a automaticky si do ruky vzala mobil.

Záře mobilu mě na chvíli oslepila, když jsem to však rozmrkala zjistila jsem, že se mi Justin zkoušel znovu dovolat. Asi v půl dvanácté to vzdal.

Obdivovala jsem jeho výdrž a na chvíli se zapřemýšlela, jestli bych mu neměla náhodou zavolat a vyslechnout si ho.

Hned jsem si za to však nafackovala. Jak Ti ho může být líto? On si klidně chodí ven s jinou, bůh ví, co s ní dělá a poté jde za Tebou? Vykašli se na něj! On si nezaslouží Tvou pozornost. Tvrdilo mé horší já.

Co když ale nic hrozného neudělal? Třeba je Selena jen jeho kamarádka a vyšel si s ní jen na přátelskou večeři, zatímco myslel na Tebe? Co když Tě má rád, chce Ti vše vysvětlit a Ty ho ani nepustíš ke slovu a nedáš mu šanci? Pronese na oplátku zase mé lepší já.

Tiše si pro sebe zakleju, svůj mobil odložím a hlavu vložím do dlaní.

Co teď mám sakra dělat? Co si o tom mám myslet? Jak se mám tvářit a chovat? Co bude zítra -tedy.. dnes? Mám mu dát šanci a nechat ho to všechno vysvětlit?

V hlavě se mi začaly rojit otázky, ale odpovědi nikde. Zaklela jsem podruhé a unaveně vstala z postele.

Když nemohu usnout, musím se aspoň unavit, abych zahnala všechny myšlenky a přivedla líbezný spánek. Napadne mě.

A tak zamířím ke skříni, kde si vytáhnu legíny, podprsenku a mikinu.

Vzhledem k tomu, že venku není taková zima, abych byla nabalená, ale ani teplo, abych mohla vyjít ven v tričku, jsem zvolila tento outfit.

Vše jsem si oblékla a své pyžamo hodila na postel. Do kapsy jsem si ještě dala telefon se sluchátky a vyrazila ven do chodby.

Potichu jsem za sebou zavřela dveře a vydala se k výtahu.

Zmáčkla jsem tlačítko na přivolání výtahu a mezitím, co se blížil k našemu patru, jsem si nazula sportovní boty. 

Po chvíli jsem zaslechla cinknutí a dveře od výtahu se otevřely. Naposledy jsem se podívala do chodby, abych zjistila, jestli se Stella náhodou neprobudila. Neprobudila.

A tak jsem zmáčkla poslední tlačítko a jen pozorovala zavírající se dveře.

**
Vycházím z výtahu, na recepci, kde se na mě hned pousměje obsluha.

Mladý brunet s viditelnými kruhy pod očima se s stydlivým výrazem ve tváři radši zašklebí jinam, než aby mi ukázal jeho roztomile zbarvené tváře.

Jen nad tím s úsměvem protočím očima a vydám se k východu.

Studený večerní vánek mě ovane, jakmile vyjdu ven. Trochu se ošiji, i když mi není zima.

Rozhlédnu se po ulici, zatímco si zandavám sluchátka do uší a s prvními tóny písničky vybíhám vstříc ulicím New Yorku.

Po cestě potkávám několik unaveně vypadajících lidí, kterým zrovna skončila směna, nebo na ní pospíchají.

Zahlédnu i pár žen, jak postávají u silnice v minišatech či odvážných kostýmcích a čekají, až jim nějaký nadržený exot zastaví a ony si tím vydělají na živobytí. 

Najednou zalituji, že jsem si s sebou nevzala peněženku. Pak ale zahýbám do klidnější ulice a probíhám cestou, kudy skoro každý běžec v New Yorku proběhne.

Zrovna sleduji poklidnou hladinu Jacqueline Kennedy Onassis Reservoir, když do někoho omylem narazím.

Bezmyšlenkovitě vyjeknu a ztratím rovnováhu. Ten dotyčný však na tom s rovnováhou i opatrností je lépe, než já a stihne mně zachytit dříve, než spadnu na zem.

Roztřeseně se tomu dotyčnému podívám do očí a znovu se polekám, když mi jsou až moc známé.

Hnědé oříšky s rozšířenými zorničkami a ďábelskými jiskřičkami, jako by v té tmě úplně zářily.

Sklopím pohled a podívám se na jeho ruce, které mě drží kolem boků tak něžně, jak je jeho zvykem. Zamračím se a odstoupím.

V sluchátkách mi stále hraje známá melodie, ale nedokáži přijít na to, jak se jmenuje, zatímco přemýšlím nad tím, co dělat.

Oba mlčíme a jen on mne propaluje pohledem a vyčkává, až mu ho oplatím. Takovou radost jsem mu ale udělat nechtěla.

Už už jsem se chtěla dát opět do pohybu, když mou ruku zachytila ta jeho a stáhla mě zpátky k němu.

Svým tělem jsem narazila do toho jeho a přitom tiše vyjekla, jak jsem se lekla.

Je minimálně o hlavu vyšší, takže abych se mu podívala do tváře, musela jsem svou hlavu zvednout a dívat se na něj zespoda.

Jeho hruď lehce narážela do té mé v pravidelném tempu našeho dychání.

V krku se mi udělal velký knedlík a i když jsem měla chuť mu říct nějakou urážku, má mysl vypověděla poslušnost.

Nedokázala jsem nic jiného, než mu koukat do očí a tiše si přehrávat naše osobní chvilky.

On ale tu krásnou ukradenou chvilku zničil...

''Nebralas mi telefon..'' Pronese najednou, protočím očima a konečně dostanu své tělo pod kontrolu.

''Proč?'' Zeptal se a přitom se lehce zamračil.

''No ták! Barbaro mluv se mnou!'' Vyjekl na mě po chvíli, když jsem odvrátila zrak a byla ticho.

''Proč bych s tebou měla mluvit? A vůbec..'' Začala jsem novou větu dřív, než on stačil něco říct.

''Proč bych s tebou měla trávit svůj čas? Jsi jen další chlap z těch několik miliard, který myslí jen sám na sebe a nejraději by seděl na pěti židlích.

Jenže takhle to nejde, Justine. Takhle to nefunguje. Jsem ti hodně podobná, co se týká vztahů.

Taky do něj nerada lezu, ale tak, kurva, když se ti někdo líbí a chceš s ním spát, či chceš, aby ta dotyčná patřila jen tobě, nelez za jinýma!

Co si o tom mám myslet? Že jsem špatná? Že to neumím? Že mě jen a pouze využíváš, aby jsi byl ten hodný kluk pro Tvou novou přítelkyni?   Je mi z tebe zle..'' Dořeknu svojí myšlenku a on úplně oněmní.

Neví, co má říct. A to mi stačí. Kdyby mu na mě záleželo, jistě by bojoval. Ale on to vzdal. A to mě sere.

Než se stačil vzpamatovat, byla jsem pryč. Při mém monologu jsem pochytala spousty energie a teď toho využívám, běžím jako o závod, abych byla co nejdříve doma. V bezpečí. Bez Justina.

Dveře výtahu se rozevřou a já vyjdu ven do společného bytu s Stellou. Opět v něm panuje ten znamý klid ve společnosti ticha, stejně tak, jako když jsem odcházela.

Zapadnu do pokoje, opřu se o dveře a jen cítím, jak se mi motá hlava, z důvodu toho, že ze mě veškerý ten adrenalin a energie odpadne a zbyde jen únava, smutek a špetka naštvanosti na svět.

Než sebou stihnu seknout na zem a ještě před tím se bouchnout o nejbližší skříňku, skočím do postele v tom samém oblečení, ve kterém jsem byla do teď venku a rychle se propadnu do bezesné říše spánku.

Jaký je Váš názor pro tuto kapitolu? 😶 Myslíte, že Barbara Justinovi odpustí? Nebo si najde jiného a jeho bude ignorovat? 😊