Noční New York. Pro pěšího v některých částech města boj o přežití v divočině plné šelem a parazitů. Pro lidi v prosklených apartmánech vysoko mezi mraky jen pouhé mraveniště plné světel.

Pro Petera to bylo úl. Úl, který společně pracoval a fungoval na základě tajného tance.

Jedna zavřená prádelna rozhodí tři čtvrtě v okolí. Nervozita stoupne a Peter stráví několik týdnů s nastraženýma ušima, aby měl jistotu, že pomůže každému, kdo zabloudí do špatné uličky.

Jeden nový otevřený stánek s hamburgery. Jedna rekonstrukce. Jeden semafor. Jeden zpožděný autobus. Jedna odstávka vody. Jeden útok záporáka. Jeden taxikář, kterému se narodilo dítě. Jedna prostitutka, která získala stálého klienta. Jedno dítě, které se ztratí. Jedna kočka na stromě. Jeden poslíček na kole.

A jeden hrdina.

Ne. Jsou dva.

Wade vedle něj seděl na římse a houpal nohama. Upíjel něco přeplácaného s javorovým sirup a jablky. Měl neskutečnou radost, že na to dostal sypání ve tvaru červených javorových listů a žlutých hvězdiček.

Peter tohle miloval. Někomu to možná přišlo dětinské ale podle něj to bylo skutečné. Když má někdo radost z drobnosti, proč by ji nemohl projevit? A Peter měl radost, když Wade měl radost.

Napil se ovocného čaje a spokojeně si povzdechl.

Život byl dobrý.

„Mám pěnu na nose?" zeptal se Wade. Masku měl vyrolovanou jako čepici.

Peter se tiše zasmál. „Proč bys měl mít pěnu na nose?"

„Protože na mě koukáš a usmíváš se."

„Jsem šťastný. Proč bych se neusmíval?"

„Oh..." Najednou byl Wadeův kelímek tou nejzajímavější věcí na světě. Nehlasně pohyboval rty a potřásal nebo vrtěl hlavou.

„Co říkají?" zeptal se ho jemně Peter.

Wadeova hlava se stáhla mezi ramena. Přejížděl prstem po vzoru na kelímku. Neměl rukavice. „Chtějí... Obě chtějí to samý."

To Petera zaujalo. Odložil za sebe svůj čaj. „Oni chtějí to samý?"

„Jo. Chtějí. Každá trochu jinak. Teda, hodně jinak, ale chtějí to obě."

Peter mu položil ruku na předloktí a stiskl. „A co chceš ty, Wade?"

Wade polkl a podíval se na špinavě oranžové nebe. Zhluboka se nadechl. „Já to chci taky."

Znovu ho stiskl, aby věděl, že má jeho podporu. „A můžeš mi říct, co chceš? Jestli to chce Bílá, tak to není tak špatný, ne?"

„Já nevím, Petey... Já nevím."

Peter stiskl rty. Bolelo ho vidět Wadea tak zničeného. Co to může být? Co když Wadea už New York nudí? Co když chce pryč a neví, jak mu to říct?

Wade se na něj podíval, odložil kelímek a natáhl k němu ruku.

Přejel mu palcem od koutku úst k uchu, jako by maloval úsměv. Měl nahřáté bříško prstu.

Poslušně se usmál a Wade ruku zase stáhl.

„Petey..."

Myslel na to, aby mu koutky zase neklesly.

„Petey... Já... Na něco se tě zeptám, jo? A neboj. Stačí půl slova a už se tě nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nezeptám znovu, jo? A vážně nechci, aby to pak bylo divný nebo nepříjemný mezi námi, takže mě klidně pošli do háje, a jestli mě už nikdy nebudeš chtít vidět, úplně to pochopím. Bílá říká, že to bude v pohodě a že mě nebudeš nenávidět, a Žlutá říká, že jsem posera a že jestli už nic neudělám, tak bych měl spolknout kulku z vystřelný pistole. Jenže já vážně nevím, jestli se tě můžu zeptat nebo ne, protože jsi pro mě strašně důležitej člověk a nechci o tebe přijít a už mě prosím tě zastav, protože vím, že melu, ale nemůžu zastavit a rozhodně to vůb—"

„Hej, hej, klid. Zastavuju tě, jo? Wade, slibuju, že ať se mě zeptáš na cokoliv, nebudu tě nenávidět. Vždycky si o tom můžeme promluvit a můžeš mi vysvětlit své důvody. Potřebuješ někoho zabít? Potřebuješ s tím pomoc? Kdo to je a co udělal?"

Wade na něj zůstal zírat s otevřenou pusou.

Peter protočil oči. Byl si skoro jistý, že to po něm Wade nechce ale taky si byl stoprocentně jistý, že kdyby chtěl, bude pro to mít kurva dobrý důvod. Peter není svatý. Ví, že vězení někdy nestačí. Ví, že ne všichni si zaslouží pěti stou šanci. A Wadea to rozhodně probralo.

„Rozbili jsme Spideyho," zašeptal zděšeně Wade.

Dobře, možná neprobralo. Chytil ho za ruku a propletl jejich prsty. „Žádné rozbití, neboj. Nemám chuť nikoho odživovat. Vážně. Na co ses mě teda chtěl zeptat?"

Wade zase zavrtěl hlavou.

Přejížděl mu palcem po zjizvené kůži. „No tak..."

Zhluboka se nadechl a ztěžka vydechl. Jako by měl na ramenech váhu celého vesmíru a dvou paralelních k tomu. Zavřel oči a stiskl Peterovi ruku tak silně, že by to obyčejnému člověku možná i zlomilo prsty.

Peter pochyboval, že by si to Wade uvědomoval.

„Já... rád bych se tě zeptal, jestli... Petey... Můžu tě někdy vzít na rande?"

Vždycky ho jako kluka zajímalo, jaké to je, když se zastaví čas. Pak se to povedlo. A byl to ten nejhorší pocit v jeho životě. Držel strýčka a prosil ho, aby s ním zůstal, aby vydržel. A ten jeho pohled těsně předtím, než odešel... tehdy se pro Petera zastavil čas poprvé.

Podruhé to bylo jiné. Stál na letišti a jeho dětští hrdinové po sobě házeli auta. A Peter si uvědomil, že nemá nejmenší tušení, proč se děje, co se děje. A že je v háji. Neměl tam co dělat.

Potřetí... Potřetí ho někdo, koho skoro definitivně určitě miluje pozval na rande. A byl to ten nejlepší pocit v jeho životě.

„Moc rád, Wade, moc rád."

Wade otevřel jedno oko. „Vážně?"

Uchechtl se. „Vážně. Kdo se na to chtěl zeptat? Ty? Bílá? Žlutá?"

„Bílá."

To si Peter myslel. Bílá byl z nich ten největší slušňák. Kazišuk jeden. „A co chtěla Žlutá?"

Wade zavrtěl hlavou. „Někde ve světě ještě nebylo před desátou večer, takže to říct nemůžu."

Zasmál se. „A ty? Na co ses chtěl zeptat ty?"

„Jestli ti můžu dát pusu."

Bingo. Bílá je vážně kazišuk. „Můžeš."

„Můžu?"

„Můžeš."

„Vážně? Můžu?"

„Můžeš."

„Ale jsi si jistý? Mo—"

Peter toho měl tak akorát dost.

Vyšvihl se nahoru. V kleče na římse chytil Wadea za ramena a políbil ho.

POLÍBIL WADEA!

Odtáhl se.

Byla to jen rychlá, krátká pusa, ale cítil jeho rty na svých. Stačilo to na to, aby věděl, že chce víc. Ale zatím to stačilo. Zatím. Protože tohle bylo správné. Alespoň mu to ten velký hřejivý pocit na hrudi říkal.

S Wadem se na sebe šklebili jako dva blázni. Medvědí ruce ho držely kolem pasu. Peter byl přesně tam, kde měl být. Položil Wadeovi čelo na čelo a jen si užíval jejich blízkost. Wade neuvěřitelně voněl. Olízl si rty. Wade neuvěřitelně chutnal.

„Petey?"

„Jo?"

„Může ti já dát pusu?"

Usmál se. „Můžeš."