Vyšel ze stanice metra a okamžitě si nandal sluneční brýle. Nemůžou to slunce ztlumit. Jeden z důvodů, proč je lepší hlídkovat v noci. Zhluboka se nadechl a otřásl se. Pořád mu z podzemky všechno brnělo. Je to hrozný. Jak to lidi můžou vydržet? Je to jako by mu mravenci běhali po kostech a zakusovali se mu do svalů. Promnul si ruce a stehna. Divně to svědilo. Jednou si to našel na netu, cosi s vyplavováním histaminu po přílišných otřesech. Lidem se to normálně dělo na horských kolech. Ale v podzemce? Zkontroloval mapu na mobilu. Byl kousek od adresy, kterou mu Wade dal.

Zarazil se.

Jak to vlastně má udělat? Proč ho to napadlo až teď? To má být prej chytrý. Vůbec mu nedošlo, že Spider-Man nakupující v obchodě bude podezřelý. Vůbec mu nedošlo, že si může někdo spojit jeho oblečení a Spider-Manův nákup. A bez masky to nejde. Wadeovi by okamžitě došlo, že se už rok baví s prťavým středoškolákem. Sakra, sakra, sakra.

Otevřel zprávu a vyťukal: „Co masky? Jo nebo ne?"

Okamžitě mu přišla odpověď: „v poho. Je to na tobě. Budu mít masku ale nebudou lidi. Neboj :)"

Hned na to mu přišla další: „adresa je od zadního vchodu. Můžeš přijít v i bez xD"

A do třetice mu zabzučel mobil a znovu se objevila ta adresa.

Peter se zhluboka nadechl. Je to na něm. Dobře. Jestli to Wade zařídil, tak by to mělo být v pohodě, ne? Existovala horší úterní odpoledne. Zašel do postranní páchnoucí uličky. Tam snad něco umřelo. Málem se pozvracel. Snažil se dýchat, co nejmíň to šlo. Vlezl za popelnici a v rychlosti se svlékl do obleku, který měl pod oblečením. Nasadil si masku a s úlevou se nadechl čistého a filtrovaného vzduchu. Tohle bude muset panu Starkovi pořádně pochválit. Oblečení i boty jen tak tak narval do batohu, který už byl plný dalších triček a mikin. Batoh si dal na záda a vybavil si, kde přesně byl ten zadní vchod. Pomocí pavučin a požárních schodišť se dostal na střechu nad místem setkání. Wade už tam čekal, přecházel ze strany na stranu a... Telefonoval?

Ale nedržel u ucha telefon. Že by měl v masce sluchátko a mikrofon?

Vystřelil jednu pavučinu přes uličku a na své straně ji uchytil. Zkontroloval její pevnost. Wade dole se pořád hádal. Další pavučinu vystřelil do prostředka napnuté pavučiny. Usmál se a skočil dolů. Zůstal za jednu ruku viset pořád dost vysoko. Chytil se zápěstí, zatnul břišáky a vyšvihl nohy nahoru. Obmotal nohy kolem vlákna a nahmatal spouštěč, se kterým si nedávno na pavučinovači hrál. Jemně ho stiskl a vlákno se začalo odvíjet. Pomalu a neslyšně se spouštěl dolů.

Rád to dělal ručně. Karen poslední dobou vypínal. Oblek měl sice omezené funkce, ale působilo to... správně. Navíc to pak bylo jen on a Wade. Žádné nahrávání, žádný cizí hlas v uchu.

Byl už jen kousek nad Wadem. Natáhl volnou ruku a špičkou prstu se dotkl jeho hlavy.

Wade nadskočil a okamžitě na něj namířil pistoli.

Peter se snažil ignorovat zkroucený žaludek a nával paniky. Zbraně nesnášel. Místo toho na Wadea zamával. „Ahoj."

Wade schoval pistoli. „Spidey?"

„Jo, to je moje jméno."

„Tohle mi už nedělej. Málem jsem tě střelil."

Stáhl si masku k nosu a vyplázl na Wadea jazyk. „Ale jen málem."

Zasmál se. „Achjo, co si s tebou počnu. Pojď dolů."

„Co když se mi tu líbí?"

Wade natáhl ruku a rozhoupal Petera. „Pojď dolů a koupím ti něco pěknýho."

„Uplácíš mě?"

„Funguje to?"

O malý kousek se spustil. Maskované oči se dívaly do maskovaných očí.

„Možná trochu."

Wade polkl tak nahlas, že by to Peter slyšel, i kdyby neměl super sluch.

Pavučina se pod jeho vahou pomalu protahovala. Teď se díval přesně tam, kde by Wade měl pusu.

Zamyšleně se kousl do rtu. Jak se zase obrátí, aniž by při tom vypadal jako nemotorný hlupák, který při tom Wadea ještě nakopne?

Wade se přiškrceně zasmál a o krok ustoupil. „Tak pojď už dolů, jo? Ať tam nevisíš celý den."

„Jasně."

No, Wade o krok ustoupil, takže nakopnutí nehrozí. Zpevnil břicho i zadek a jedním pohybem odmotal nohy a pomalu je spustil dolů. Když už měl nohy namířené skoro k zemi, odjistil vlákno a, snad ladně, dopadl na zem ve svém typickém dřepu. Pak se narovnal, otočil se a usmál se na Wadea. „Takže jdeme?"

Wade mlčel a jen na něj koukal.

Peter by lhal, kdyby řekl, že mu neudělalo radost, že se mu Wade podařilo ohromit. Na venek ale nedal nic znát. „Wade? Ehm... Wade? Jsi v pořádku?"

Wade sebou trhl a potřásl hlavou. „Jo jsem! Jasně, nákupy. Ty budeš moje Julia Roberts a já tvůj Geer. Teda, já platím. Žádné služby navíc." Nuceně se zasmál. „Jo, přesně tak. Takže, jo, jdeme na to." Přešel ke dveřím a zabušil na ně. „Máš nějaké své běžné oblečení? Trika, košile a tak?"

Rychle si stáhl masku dolů. „Jo, vzal jsem si je. Přesně jak jsi chtěl."

„Super." Pozoroval dveře a klepal nohou. „Super, super, super. Super, super, super, super, super, super, sup-"

Dveře se otevřely. Za nimi stála blondýna v kostýmku s velkým vystřihem. „Pane Poole, pane Spider-Mane, už vás očekáváme. Pojďte dál." Ustoupila stranou a oba dva vešli dovnitř.

„Je nám potěšením, že jste si vybrali zrovna naše služby. Ve vašem salónku i převlékacích místnostech samozřejmě nejsou žádná okna ani kamery. Vaší nákupčí budu já, pokud vám to bude vyhovovat. Pokud budete cokoliv potřebovat, obraťte se, prosím, na mě. Salónky jsou také samozřejmě odzvučené, proto prosím využijte tlačítka zvonku na dálkovém ovládání, pokud mě budete chtít přivolat. Pokud budu chtít vejít, obdržíte můj signál a vejdu až poté, co mi vstup potvrdíte. Máte samozřejmě možnost dveře odemknout i zamknout pomocí toho samého ovladače," říkala jim, zatímco je vedla dlouho chodbou a po schodech nahoru. „Občerstvení máte připraveno, pokud budete mít jakýkoliv speciální požadavek, neváhejte mi říct." Podívala se na Petera. „Nejsme si jisti vašimi stravovacími návyky, máme ale i dodavatele hmyzu a drobných savců. Většinou je využívají klienti s dravými mazlíčky."

Peter se zasmál. „Děkuji, velmi si toho vážím. Dnes už jsem ale jedl, drobní hlodavci nebudou třeba."

Wade se rozesmál a nákupčí na zlomek vteřiny na Petera zírala s pootevřenou pusou, pak zamrkala a usmála se. „Jistě. Máte nějakou preferenci ohledně nápoje?"

„Bez kofeinu, prosím. Nějaký čaj? Vodu, neperlivou. Džusy... Piju skoro všechno. Ale nealkoholické, prosím." Kofein byl divný. Byl po něm až moc rozběhlý a všechno pak bylo... ostřejší a bolavější.

Spokojeně přikývla. „Část z toho již naleznete v salónku, zbytek donesu. Pane Poole, něco nového pro vás?"

Wade zavrtěl hlavou. „Nebude třeba, Toni. Určitě tam máte všechno."

Vešli do místnosti, která byla, i přes chybějící okna, neuvěřitelně světlá. Pohovka, křesla, stolek a bar přetékající jídlem na jedné straně a prázdný stojan na druhé. Velké tříkřídlové zrcadlo se stupínkem u stěny uprostřed. A další troje dveře.

Wade sebou praštil na krémovou pohovku a nohy okamžitě položil na dřevěný stolek. Peter si sundal batoh a opatrně ho opřel o jeden roh. Pak si sedl vedle Wadea. Sakra, měl si vyčistit oblek. Určitě je od prachu a špíny. Lehce nadvezdl nohy na bílém chlupatém koberci. Vždyť ještě před chvíli stál v uličce, kde kdo ví kdo dělal kdo ví co!

„Pane Spider-Mane, připravili jsme pro vás oblečení několika velikostí podle informací, které nám pan Pool předal. Ráda bych se vás ale zeptala, zda bychom vás mohli změřit. To by nám zúžilo výběr a usnadnilo hledání. Vše vám také můžeme nechat upravit našimi krejčovými přesně na míru."

Peter poposedl. „Změřit? Šlo by to i přes oblek? Nebo se musím svléct?"

Toni se na něj usmála. „Přes oblek to bohatě stačí. Jde nám o orientační míry a váš oblek je dostatečně těsný."

„Dobře." Postavil se a přešel k ní. „Co mám dělat?"

Odněkud vytáhla krejčovský metr. „Jen klidně stůjte a nechte všechno na mě. Pan Pool mi říkal, že vám jde zejména o kalhoty. Budete chtít i něco jiného?"

Peter zavrtěl hlavou.

„Jen pár kousků na zkompletování, Toni, buď tak hodná," řekl Wade.

„Jistě. Změřím vám pas a délku, mohu?"

Peter přikývl.

„Ruce od těla, prosím."

Poslechl a Tina mu protáhla metr kolem boků. Podívala se na číslo, přikývla a okamžitě metr spustila níž. Utáhla ho, přečetla hodnotu a spustila ho ještě níž, přímo přes zadek. Změřila ho, ustoupila a na kus papíru napsala několik čísel. Pak si klekla a změřila Petera od boku až ke kotníku. Napsala číslo. a podívala se na Petera nahoru.

„Nohy od sebe, prosím."

Poslechl a snažil se jí nezírat do dekoltu. Voněla sladce a kysele. Příšerně kysele. Fuj, citrony nebo něco takovýho. Poslední dobou je nemohl ani cítit. Doslova. Teta May dělala limonádu a Peter musel větrat dva dny, aby ten smrad z bytu dostal. Podíval se místo toho na Wadea, který kýval špičkami bot. Když si všiml, že na něj Peter kouká, ukázal mu zdvižené palce a Peter měl pocit, že se pod maskou usmívá. Snažil se ignorovat ruce, které byly příliš blízko jeho rozkroku a popravdě na vnitřním stehně dost lechtaly. Hlavně, když mu měřila šířku stehna. Zavrtěl se.

„Promiňte, už to bude," řekla mu Tina.

„To nic, jen jsem lechtivý."

Za chviličku si Tina stoupla. Znovu se podívala na čísla na papír, prohlédla si Petera a přikývla. „Půjdu teď pro několik kousků. Máte ještě nějaké přání?"

Peter se místo odpovědi podíval na Wadea. Ten zavrtěl hlavou. „Ne, Toni, máme všechno, uvidíme se za chvilku."

Tina přikývla a s tichým klapnutím dveří odešla.

Wade krátce hvízdl.

Peter se na něj otočil a Wade poplácal pohovku vedle sebe. Přešel k němu a sedl si. „Nech mistra pracovat. Tina je vážně dobrá."

„Chodíš sem často?"

„Podle potřeby. Když potřebuju oblek na nějakou nóbl událost, tady mi ho seženou. Jsou diskrétní. A ani nemrknou, když vidí kousek," mávl si na obličej, „tohohle."

Peter mlaskl. „Ale prosím tě. Víš, že mě tyhle řeči nebaví. Vypadáš dobře i bez masky."

Wade se uchechtl a zavrtěl hlavou. „To říkáš, jen protožes' viděl jen kousek. A nemáš to s čím porovnávat. Ale dost o mě, ukaž, co jsi přinesl."

Popadl batoh a než ho otevřel, objal ho. „Ale nebudeš se smát, že ne?"

Představoval si, že Wade protáčí oči. „Jasně, že ne. Tak co jsi přines'?"

Rozepnul zip a vytáhl nahňácané džíny, mikinu, bundu i boty. Pak začal lovit poskládaná trička s potisky, která nosil ze všeho nejraději. Mikina i bunda, ve kterých přišel, byly jeho nejlepší a vzal si je na předtím na sebe, aby ušetřil v batohu místo.

Chtěl jedno z triček ukázat Wadeovi, ale ten už držel jeho kalhoty.

„Tohle jsou ty kalhoty, kvůli kterým jsi měl intervenci?"

„Jo, asi jo. Mám i další, ale jsou dost podobné."

„Vždyť se do nich vejdeš dvakrát! Viděl jsi tu Bláznivou, zatracenou lásku? Ten chlap vypadal strašně a to byl jen o velikost mimo. Ty jsi tak... o kolik... " podíval se na cedulku. „Tohle jsou aspoň tři velikosti! a ještě ke všemu volný střih!" Roztáhl rifle před sebe a pak je přeložil na půl. „Tohle by tak sedělo. Jedno je jasný..."

„Co?"

„V těhletěch už odsud neodejdeš. Kde je koš? Potřebuju je někam zahodit. Tak jak Ryan Rosling zahodil ty tenisky. To je fakt jak v rom-comu, já svůj život zbožňuju. Jenže Ryan skončil s jeho dcerou..." Ukázal na Petera prstem. „Nemáš dceru, že ne?"

Peter vyprskl smíchy. „To vážně ne. Toho se nemusíš bát."

„To je dobře, nechci od tebe totiž dostat pěstí." Hodil kalhoty za sebe. „Tak ukaž, co teda máš?"

Podal mu první tričko. Černé. Na něm byly namalované dva atomy s nožičkami. První říkal, že ztratil elektron, a druhý se ho ptal, jestli je pozitivní. Vtipné a chytré, tak jak to má rád.

Wade přejel po atomech prstem a uchechtl se.

Další tričko bylo bílé a mělo na sobě pravoúhlý trojúhelník. Vypadalo to jako úloha z testu s jednoduchým zadáním. Najdi x. Dvě strany měly uvedenou délku, třetí strana byla označená x. Místo výpočtu pomocí pythagorovy věty ale bylo x červeně zakroužkované x a u toho byla velká šipka s nápisem Našel jsem ho!.

Wade se zasmál nahlas. „Tohle je hodně dobrý!"

Na černém byl nápis Fyzika je teoretická ale zábava je skutečná. Na dalším modrém byl obrázek smutné mísy salátu, u které bylo napsané Salát, chuť smutku.

Wade se zasmál a tričko pečlivě poskládal. „Ty jsi dost chytrý, co?"

Peter pokrčil rameny. „Možná, trochu." Ukázal mu ruku, na které měl připevněné zásobníky na pavučiny a zařízení pro jejich střelbu. Skoro neslyšně mu řekl: „Tohle jsem vyrobil sám, stejně jako náplně."

Wade se naklonil blíž, aby slyšel.

„Pan Stark mi udělal ten oblek, ale tohle," poklepal na pavučinovače, „to je moje."

Wade pískl. „Páni, ty jsi vážně chytrej. Takže, co vlastně studuješ?"

Peter zamrkal.

„Nebudu tě podle toho hledat a snažit se tě odhalit," ujišťoval ho Wade spěšně. „Jen by mě zajímalo, co tě baví. Fyzika, chemie? Dietářství?" Zvedl tričko se salátem.

Peter se zasmál. „Jo, hlavně mě baví fyzika s chemií. Sestrojování věcí a tak."

V místnosti zazněla zvonkohra a nad dveřmi se rozsvítilo modré světlo.

Intercom zabzučel. „Pane Poole, pane Spider-Mane?"

Wade stiskl tlačítko u ovladače, přiblížil ho ke svým ústům a promluvil do něj: „Ano, Toni?"

„Už mám připravených několik kombinací pro pana Spider-Mana. Smím dál?"

„Jen pojď, Toni."

Toni vešla dovnitř a za sebou táhla dlouhý stojan plný oblečení. Podle toho, co Peter viděl, šlo hlavně o džíny a plátěné kalhoty. Zahlédl ale i nějaké obleky a kožené bundy.

„Kdybyste byl tak hodný, a vyzkoušel si, kolik kusů oblečení uznáte za vhodné. Pokud se vám bude něco líbit, dejte to prosím na tento volný stojan. Pokud budete nespokojeni, zavolejte mě a já udělám vše pro to, abych našla přesně to, co hledáte. Až budete mít vyzkoušené dostatečné množství oblečení, zavolejte mě a dejte mi vědět, jestli chcete víc oblečení určitého typu nebo něco úplně jiného. Máte nějaké dotazy?"

Peter zavrtěl hlavou.

„To bude všechno, Toni. Děkujeme."

Toni tiše odešla a Wade vyskočil na nohy. „Tak se do toho pustíme! Co si chceš zkusit jako první?"

Peter přešel k němu a podíval se na nachystané oblečení. Polkl. Bylo toho tolik... „Ehm, kalhoty?"

„Výborně. To je dobrý nápad."

Dloubl ho loktem do žeber. Teda spíš těsně nad bok. „Nedělej si ze mě legraci."

Wade se zasmál a ukročil stranou. „To bych si nedovolil. Jakou barvu kalhot chceš?"

„Černé?"

„Jaký materiál?"

„Takový ten riflový?"

„Dobře." Sáhl po jednom ramínku a podal mu ho. „Zkus si to."

Peter rozepnul zip a i v obleku se do nich začal soukat. Šlo to dost ztěžka, i když byly kalhoty celkem volné, látky o sebe dost drhly. Nakonec se mu to pomocí vrtění a poskakování povedlo. Zapnul je a ukázal se Wadeovi. „Tak co?"

Wade sebou trhl, pak přikývl a odkašlal si. „Toni si zaslouží velký dýško. Můžeš se v nich hýbat? Určitě jo. Bereme je. Další."

„Počkej, musím se na sebe podívat."

Přešel k zrcadlu a stoupl si na stupínek. Otočil se. Podíval se na sebe z boku. Pak zezadu. Znovu zepředu. Ty kalhoty byly... těsné. A vypadaly zvláštně společně s oblekem Spider-Mana. A byl mu vidět zadek. Hodně. Jako... vypadalo to dobře. Ale nemůže takhle chodit po škole! Udělal dřep a doufal, že ho budou škrtit. Neškrtily.

„Wade, takhle přece nemůžu mezi lidi. Koukni na to!"

„Jen protože to po mně chceš!" Wade naklonil hlavu a dlouze si ho prohlédl. „Už vidím, co je za problém. Jasně, že takhle nemůžeš mezi lidi. Nemáš boty ani bundu."

„Wade!"

„Vypadáš dobře, neboj. A není to moc těsný. Je to... akorát. Hele na, zkus si k tomu tohle svoje triko." Podal mu černé s atomy.

Peter si povzdechl a poslušně si ho oblékl.

Bylo to... divný. Spider-Manova hlava a ruce, tričko šprta Petera a kalhoty nějakého bohatého floutka... Flashe, například.

„Já nevím. Tohle mi nějak nesedí."

Wade si za něj stoupl a koukal na něj do zrcadla. „Co ti na tom nesedí?"

Peter mu nesahal ani po bradu. „Já nevím... nejsem to já."

Wade si povzdechl a dal mu ruce na ramena. „Víš, proč nosím masku? Protože když se na sebe dívám bez ní, skoro se nepoznávám. Ale jen skoro. A to je o dost horší, než se nepoznat vůbec. Ale ty... jsi Spidey. Ale jsi i Peter a teď potřebuješ oblíknout Petera. Spideyho obličej se ti do toho plete. Hele, tamhle za dveřmi je převlíkárna se zrcadlem. Zajdi tam, sundej si masku a koukni se na sebe. Pak mi řekni, jestli to jsi nebo nejsi ty."

Peter si povzdechl a odešel za dveře. Zavřel za sebou. To... bylo hodně místa. S další pohovkou a s dalšími stojany na odkládání věcí. S dalším zrcadlem.

Postavil se před něj a sundal si masku. Držel ji v rukách. Přejel po jednom oku prstem. Zíral na ni dlouho. Nakonec se odhodlal a podíval se na sebe.

Byl to on.

Byl to on ve svým oblíbeným tričku, s rozcuchanými vlasy. Přejel si po stehnu modro-červenou rukou. Natočil se. Stoupl si na špičky. Dal ruce do zadních kapes. Byly... těsné. Ale slušelo mu to.

Jenže takhle by přece po škole chodit neměl, ne? Flash mu nedá pokoj. A MJ se možná usměje. A Wade říkal, že mu to sluší.

Sáhl do kapsy obleku pro mobil a vyfotil se. Při pohledu na fotku se zamračil. Pořád byl vidět červeno-modrý oblek. Rychle sundal triko, stiskl pavouka a látka obleku se uvolnila. Přetáhl ho přes hlavu a dal ho na pohovku. Vyfotil se v odrazu zrcadla znovu.

No... tohle by asi nikomu posílat neměl.

Klepání na dveře.

„Petey? Je všechno v pořádku?"

Dál zíral na fotku bez trička.

Tohle by rozhodně nikomu posílat neměl. Jak to mohl nevidět?

„No... Asi mám problém?"

„Přicvakl ses do zipu? Kruci! Kurva, to mě mrzí, chlape!"

Peter se zasmál. „Ne, je to horší. Sluší mi to. Kurva hodně mi to sluší."

„Cha!" Wade nadšeně bouchl do dveří. „Já ti to říkal! A nemůžu uvěřit, že Spidey sprostě nadává!!! Úplně jsem tě zkazil!!!" hulákal pyšně přes dřevo.

Kousl se do culícího se rtu, navlékl si triko s atomy a pak i masku. I když se mu do ní znovu nechtělo. Tak ji aspoň vyhrnul, aby mohl volně dýchat. Popadl vršek obleku, a otevřel dveře.

„Tak co si mám zkusit dalšího?"

„Úplně cokoliv. Ale říkám ti, tahle kombinace? Vra-žed-ná. Kdybys mi řekl, že jdeš o Halloweenu za sexy šprta na steroidech, uvěřil bych ti. Nosíš brýle?"

Peter zavrtěl hlavou. „Ne, od kousnutí ne. Předtím jsem je potřeboval, ale teď někdy vidím až moc dobře."

„To je dobře. Brýle by už byly mučení. Tak jo," tleskl, „další kalhoty na holení. chceš volnější nebo těsnější. Prosím, řekni že těsnější."
„Wade, to už snad nejde."

„Ale proč ne? Tyhle máš od kolen dolů volné a rovné. I kolem stehen máš dost místa. Nejsou tak těsné jako tvůj oblek."

„Jenže ty nemají stejnou technologii jako oblek."

„Tak si je zkusíš na holou kůži. Normálně je taky nebudeš nosit na obleku, nebo jo?"

Pokrčil rameny. „Možná jo. Nikdy nevíš..."

Wade zatleskal. „Jako Superman! DC je stejně lepší, než Marvel. Myslím, že oni by mě do týmu vzali. Tak jo. Super těsné rušíme, absys v nich mohl clarkokentovat. Zkus si teď tyhle modré, jo? Ty jsou úplně volné ale pořád lepší než ta původní hrůza."

Peter protočil oči a vzal si modré, roztrhané džíny. „Wade, skrz ty díry bude vidět červená."

„Kurva. Máš pravdu. A to asi nezašijeme, co? Tak jo, jiný. Tyhle!"

Ty už byly ucházející. „Dobře. Dej je sem." Přešel ke gauči, rozepnul si poklopec a sundal si černé. Podal je Wadeovi a ten je s pobrukováním pověsil na volný stojan.

Nové kalhoty šli obléknout mnohem líp. V pase byly volnější, ale to vyřeší pásek. Zkusmo si dřepl. Pak vykopnul nohu do vzduchu. Něco se mu u kotníku zalesklo. Aha, špendlík. To mu asi Tina založila. Ale seděli mu. Jo, v těch se dalo hýbat.

Zrovna přemýšlel, jestli nezkusí salto, když Wade výskl při pohledu na bar. „Poslali ti ty tvoje čaje a džusy. Co si dáš?"

„Co teda přinesli?"

Wade zvedal pokličky od konviček. „Tohle... bude... asi bylinkový čaj. Tohle bude... hogo fogo lesní směs? A tohle je..."

V momentě, kdy se vyvalila peprmintová pára, Peter málem vrhnul.

„ ... mátový čaj. "

Utekl do koupelny vedle převlíkárny, strhl si masku a strčil obličej pod proud vody. Studená voda pomalu odplavovala smrad ale pořád se mu navalovalo.

Do prdele, co se to s ním děje?

„Spidey? Jsi v pohodě?" zeptal se ho Wade. „Potřebuješ něco? Neboj, nekoukám, mám zavřený oči, ale můžu ti nějak pomoc?"

Dýchal vzduch z těsné blízkosti studené vody. Bylo to o trochu lepší. „Můžeš tu odpornost dostat pryč?" zeptal se slabě.

„Jasný!"

Slyšel, jak Wade cinká s nádobím, pak jak se baví s Toni a nakonec pouštění klimatizace.

„Vyřízeno! Ještě něco? Chceš něco přinýst?"

„Zázvorový čaj? Většinou mi na žaludek pomáhá."

Ne, zázvorový to ještě zhoršil. Co se kurva děje? Jako jo, dlouho na něj neměl chuť, ale kurva!

„Petey? Je to spíš žaludeční problém nebo pavoučí problém?"

Vyplivl sliny do umyvadla. Bylo mu slabo. „To kdybych věděl."

„Nemůžeš být třeba těhotný? Třeba budeš klást vajíčka nebo tak?"

Nevěřícně se na něj podíval. Wade stál ve dveřích, ruku připlácnutou na očích a tvářil se... bezmocně.

„Ne, Wade, žádná vajíčka klást nebudu a těhotný taky nejsem. jak tě to—" zarazil se a zavrtěl hlavou. „Ne, tohle bude něco jiného. Přineseš mi prosím pomerančový džus? Ten jsem měl k snídani, takže to snad bude v pohodě."

A bylo. Po dvou sklenicích džusu se cítil mnohem líp. Když se vrátil do hlavní místnosti, po mátě ani zázvoru nebylo ani stopy.

Jedna z konviček měla pořád pootevřené víčko. Borůvky, brusinky, jahody a maliny. Ty voněly hezky. Sladce.

Wade mu nalil ze zdobené konvičky do šálku čaj a podal mu ho.

Shrnul si masku přes nos, nadechl se zemité a sladké vůně a opatrně usrkl. Usmál se a přivřel oči. Tohle bylo výborné. „Chceš taky?" zeptal se ho.

Wade pod maskou nakrčil nos a zavrtěl hlavou. „Ne, díky. Já brusinky nerad."

Peter pokrčil rameny a těsně před tím, než znovu usrkl, se na něj lišácky usmál. „Aspoň neubude." Už se vážně cítil líp. Olízl si ret. Tohle bylo výborné.

Wade se naklonil blíž.

Peter se na něj zvědavě podíval. „Co ty máš rád?"

Neodpovídal a Petera by vážně zajímalo, jak se pod maskou tváří. Co se mu honí hlavou?

„Wade? Jaký pití máš rád?"

Wade povyskočil, odběhl ke stojanu a začal vybírat další kalhoty. „Javorový sirup, Petey. Vždycky zvolím javorový sirup!"

Peter se zasmál, sáhl po medu a čaj si ještě osladil. Miloval med. „Chci vůbec vědět, jakou máš týdenní spotřebu?"

„Nechceš! Co říkáš na tyhle kalhoty? Nejsou to džíny, ale pořád bys je mohl nosit s mikinou, bundou, nebo i se sakem!"

Protočil pod maskou oči a znovu se napil. „Nemám sako, Wade."

„Nemáš? Máš to ale štěstí, Toni ti tu jedno, dvě, tři, nechala!"

„Tohle je příl—"

Zavibroval mu mobil.

„Ha! Někdo po Spideym touží!"

Usmál se, zavrtěl hlavou a jednou rukou ukázal Wadeovi prostředníček, zatímco druhou odkládal šálek a sahal pro mobil. Podíval se na číslo volajícího.

„Ajéje. Kdo ti volá Spidey? Špatný zprávy? Bachař?"
Zhluboka se nadechl. „Hůř." Dal si ukazováček před pusu a Wade důležitě přikývl a zapnul si zip na puse než zahodil klíč.

Peter se ještě jednou nadechl, mobil stále vibroval, usmál se, narovnal se a zvedl to.

„Pane Starku!" řekl a doufal, že zní nadšeně. „Zdravím!"

Wade si dal překvapeně, nebo snad zděšeně, ruce na tváře a bylo vidět, že má pod maskou otevřenou pusu.

„Petere! Co děláš?"

„Ehm..." rozhlédl se po nóbl místnosti. „Nakupuju?"

„Dobře. Kde jsi? Pošlu tam Happyho. Zrovna pracuju na něčem, co se ti bude líbit."

Rozešel se a přejel si rukou po hlavě, protože vlasy měl pod tou zatracenou maskou. „Ehm..."

„Co?" Pan Stark zněl zaujatě. „Neříkej, že nemáš na starého chlapa čas."

„No..." kladl jednu nohu před druhou. „Nemohli bychom to nechat jindy? Dneska se mi to moc nehodí."

„Žádnej problém. To já v tvým věku... Vlastně nic, zapomeň na věci, který jsem dělal v tvým věku. Pověz, kdy jsi byl naposledy na hlídce?"

Zastavil se a upravil si masku na nose. „Včera večer."

„Aha, dobře. Co zítra? Mohl bys zítra?"

„Máme schůzku desetiboje a pak budu s tetou May." A večer hlídkuje s Wadem.

Pan Stark byl dlouho ticho. „Je mi to jasný. Jsi hodně vytížený, co?"

„Když se domluvíme dopředu, tak ale čas mít budu," navrhl mu Peter a kladl jednu nohu za druhou. „Když to naplánujeme... Co třeba o víkendu?"

„Vážně teď otevřeme diáře a budeme zjišťovat, kdy má kdo čas?" Zasmál se. „Nechceš přepojit svoji sekretářku s Friday, aby to za nás domluvily?"

Wade to slyšel. Poskakoval a mával a ukazoval na sebe. Sedal si svůdně na bar, telefonoval, posouval si na nose brýle a natáčel si vlasy.

Peter se usmál a ukázal mu palce nahoru. Pak zvážněl. „Když mi dáte vědět víc než nula minut dopředu, tak si to zařídím."

Pan Stark už zněl líp. „Dobře, takže v sobotu. Dávám to do diáře a platí to. Sakra. Tak tam prý je Budapešť. No nic. Budapešť ruším a jsi tam ty. Pověz, s kým tam jsi?"

Polkl. „Proč?"

„Jen tak. Neslyším tvýho nadšenýho kamaráda a podle Friday tam ještě někdo je. A právě mi hlásí, že ti poskočilo srdce, takže na rovinu..." odmlčel se a Peter měl pocit, že se usmívá. „Jak se jmenuje, je hezká? A je chytrá? Protože nejde jen o krásu, já o tom něco vím. Mohl jsi říct rovnou, že jde o rande a přestal bych tě otravovat." Peter se nadechl, aby protestoval, ale pan Stark se jen smál. „Je mi to jasné. Nic neříkej. Uvidíme se v sobotu a užij si to!"

Zavěsil dřív, než Peter stihl cokoliv říct.

Strčil si mobil do obleku.

Wade pískl. „Tak jo. Stark po tobě evidentně touží."

Zajel prsty pod masku a podrbal se za otlačeným uchem. „Jo, vypadá to tak."

„Takže ty a Stark jste... co?"

„Myslím, že se snaží být mým mentorem, nebo tak nějak. Když si vzpomene. Není zrovna komunikační typ."

„Teď ale komunikuje."

„Jo. Najednou. Je to divný."

Wade přešel zpátky k baru a zvedl Peterův šálek. Přičichl k němu, zašklebil se a pak ho podal Peterovým směrem. „Pojď si dát čaj. Zvládneš pít i hlavou vzhůru nebo se vrátíš zpátky ke mně sem dolů?"

Hlavou vzhůru? On došel až na strop? Do prdele, musí si na to dávat bacha. Dřepl si a dlaň položil na omítku. Telefonát pana Starka ho asi rozhodil víc, než čekal. Rozhlédl se. Ale měli tu moc pěkné vysoké stropy. Pevné.

Postavil se, odrazil se nohama, udělal poloviční salto a dopadl na podlahu kousek od Wadea.

Wadovi tváře se pod maskou roztáhly. Asi se usmíval. „Kurva, Spidey, na tohle bych se mohl dívat celý den."

Narovnal se a co nejledabyleji přešel k němu a vzal si čaj. Napil se. Už to bylo skoro studený ale ovoce na jazyku pořádek příjemně hladilo. „Díky."

„Vážně jsi kvůli mě ale nemusel Starka zazdít."

Uchechtl se. „A zazdít kalhotovou intervenci? To by nešlo."