Tuto parodii jsem vytvořila, protože už delší dobu tady na Wattpadu i v tištěných knihách hledám dobrý příběh s LGBT tématikou. Pár jsem jich našla a jeden jsem si i sama napsala, ale štve mě, jak valná většina vypadá přesně jako z téhle parodie. Chcete vědět, jak vypadá skutečný lesbický vztah? Pokud se budete řídit podle této parodie, zaručeně ho najdete! Bavte se.

Jmenuju se Katka Nováková a je mi patnáct let. Mám krátké hnědé vlasy ostříhané na ježka, hnědé oči a nosím zásadně klučičí oblečení, nejraději flanelové košile.. Hodně lidí si mě plete s klukem. Bydlím sama, protože mě rodiče nenávidí. I ve škole mě šikanují, bijou mě. Jsem totiž lesbička a používám zásadně tohle slovo, protože lesba je urážlivé a tohle nezní ani trochu úchylně.

Rychle jsem na sebe něco hodila a vyrazila do školy. V autobuse jsem si detailně prohlížela úplně všechny holky. Všechny byly tak hezké a úplně všechny se mi líbily, protože lesbičkám se líbí úplně všechny, na rozdíl od lidí zaměřených na opačné pohlaví. Jedna se mi ale líbila obzvlášť. Nikdy jsem ji tu neviděla, ale byla krásná. Měla blonďaté vlasy dlouhé až po zem a modré oči. Na sobě měla rudé plesové šaty odhalující ramena a na nohách boty na dvaceticentimetrovém podpatku. Co na tom, že šla jenom do školy a že byla zima. Ona je na sobě prostě měla.

Přešla jsem k jejímu místu. Vedle ní seděla nějaká holka, ale když mě viděla, tolik se mě lekla, že rychle odešla. Sedla jsem si vedle své vyvolené. Seděla jsem samozřejmě s rozkročenýma nohama, protože všechny lesby tak sedí. Podívala jsem se na své velké klučičí hodinky, abych zjistila, že jdu zase pozdě. No co, stejně mě i všichni učitelé kvůli mé orientaci nenávidí. Nápadně jsem položila ruce tak, aby viděla můj duhový náramek, který nosí úplně všechny lesby, ale tak, aby neviděla mé jizvy, protože se samozřejmě kvůli své orientaci řežu. Podívala jsem se na její zápěstí.

Do očí mi vnikly slzy. Ona duhový náramek neměla! To znamenalo, že na sto procent není na holky! Moje vyvolená mě nemiluje! Rozbrečela jsem se a bylo mi úplně jedno, že mě vidí a slyší celý autobus. Stejně mě všichni nenáviděli.

„Proč brečíš?" zeptala se mě a naprosto si tak získala mé srdce.

„Protože," fňukla jsem. „Ty mě nemiluješ!"

Objala mě a bylo to moc hezké. „Proč si myslíš, že tě nemiluju, ehm... jak se vlastně jmenuješ?"

„Katka. A ty?"

„Jana."

„Protože nemáš duhový náramek! Fňuk!"

„Ale Kate! Samozřejmě, že tě miluju! Je mi fuk, že se známe asi tak pět sekund, vím, že je to láska na celý život! Nemám duhový náramek, protože mám přítele."

„Ty máš přítele?" zeptala jsem se. Tolik mi to lámalo srdce.

„Jo. Ale samozřejmě ho vůbec nemám ráda a bije mě, týrá mě a je alkoholik a já se s ním chystám rozejít. Neměla jsem na to odvahu, ale když jsem potkala tebe, jsem si úplně jistá, že to udělám. Doteď jsem nevěděla, že jsem na holky, ale stačilo pět sekund" Až teď jsem si všimla, že má kolem zápěstí modřiny a pod okem monokl.

„Ach, Jano, ty jsi taková chudinka! Mně zase rodiče nenávidí a vykopli mě z domu a ve škole mě šikanují!"

„Ach, Katko," odpověděla. „Tolik tě miluju!" Začaly jsme se líbat. Nikdy předtím jsem se nelíbala, ale samozřejmě jsem v tom byla nejlepší.

„Půjdeme do gay baru?" zeptala jsem se, když jsme se dolíbaly.

„Jasně," odpověděla a ani jednu z nás v tu chvíli netrápilo, že jdeme za školu. Vystoupily jsme z jedoucího autobusu a našim superčichem našly onen bar. Sedly jsme si někam do rohu a chvíli se zase líbaly a povídaly si. Nakonec jsme se rozhodly porovnávat naše gaydary, tedy schopnosti rozeznávat lidi patřící do LGBT, protože ty má přece každá lesba.

Ukázala jsem na kluka v protějším roku. „Ten je gay."

Jana přikývla a ukázala na kluka, který vypadal jako holka. „To je transvestita procházející změnou pohlaví."

Přikývla jsem a bylo mi úplně ukradené, že transvestita je úplně něco jiného než transsexuál. „A tamto je lesba," ukázala jsem na holku poblíž nás.

„Není," řekla Jana.

„Ale je. Jsme v gay baru. Úplně všichni do jednoho tu patří do LGBT. A proto právě tady zkoušíme náš gaydar, protože si tak hrozně ověříme, jestli funguje."

„Aha," řekla Jana. Byla jsem ráda, že jsem ji mohla naučit něco nového. „Jdu na záchod," prohlásila.

Mezitím jsem stihla vypít celou láhev vodky. Motala se mi hlava a podlamovala kolena. Najednou jsem uviděla krásnou holku. Ne tak krásnou jako byla Jana, ale můj opilý mozek to vnímal jinak. Přešla jsem k ní.

„Chceš si zatancovat?" vyzvala mě. Přikývla jsem. Co na tom, že jsem se skoro neudržela na nohou. Tančily jsme nejlíp z celého baru.

Alkohol udělal svoje a my jsme se začaly líbat. Vtom jsem uslyšela naštvaný Janin hlas.

„Katko! Jak jsi mi to mohla udělat! Nenávidím tě!" Okamžitě jsem pustila holku, se kterou jsem tančila, přestože jsem ji hluboce milovala. Běžela jsem za Janou.

„Promiň. Byla jsem opilá. Teď už jsem samozřejmě naprosto střízlivá a hrozně moc toho lituju."

„Jak jsi mi to mohla udělat? Jak dlouho jsi mě podváděla?"

Zamyslela jsem se. „Asi tak pět minut."

Zděšeně si přikryla ústa. „Bože, takovou dobu. Hrála jsi, jak mě miluješ, a přitom sis užívala jinde. Nenávidím tě!"

„Jenom jsme se líbaly," namítla jsem.

„Nikdy ti to neodpustím!" zakřičela tak, že se na nás všichni otočili a vběhla zpět do baru. Smutně jsem se ploužila ulicemi a hledala květinářství. Když jsem ho objevila, koupila jsem pugét rudých růží, stejně rudých, jako byly její šaty. Doufala jsem, že mi odpustí.

Vydala jsem se zpátky k baru. Když jsem vešla dovnitř, viděla jsem něco, co mi úplně vyrazilo dech. Jana se s někým líbala! S klukem! A vypadalo to, že ho miluje. Na okamžik jsem se na ni naštvala, ale poté mi došlo, že udělala to samé, co já. Že se mi chtěla jenom pomstít. A během sekundy jsem jí to odpustila.

Přešla jsem k ní a vytrhla ji z náruče toho kluka. Podala jsem jí kytici růží.

„Moje neoblíbenější květina! Jak jsi to věděla?" zeptala se Jana.

„Máš stejně barevné šaty," odpověděla jsem.

„Aha, tak to jo," řekla. „Moc se ti omlouvám!"

„I já tobě. Už to nikdy neudělám!"

„Ani já!" odpověděla a začaly jsme se vášnivě líbat. Celý bar nám začal tleskat, včetně těch, se kterými jsme se podváděly. O pár sekund jsem viděla, jak se ti dva také líbají. Je krásné, jak je naše nevěra svedla dohromady.

„Mám nápad," prohlásila Jana. „Koupíme si společný byt."

„Tak jo," souhlasila jsem. Každá jsme šla do toho svého, rozbily všechna prasátka a z našetřených dvacetikorun si koupily nádherný obrovský byt v centru Prahy. Žily jsme spokojený život s deseti kočkami, protože každá lesba musí mít minimálně deset koček a neexistuje, že by na ně byla alergická nebo je nedejbože neměla ráda.

Jednoho rána jsem se probudila a napadlo mě, že bychom se mohly s Janou vzít. Co na tom, že v České republice nejsou homosexuální sňatky schválené zákonem, já jsem to stejně chtěla udělat. Šla jsem do nejbližšího zlatnictví a koupila jí dvacetičtyřkarátový zlatý prstýnek posetý diamanty.

„Jano," řekla jsem a klekla si před ní na kolena. „Budeš mou ženou?"

„Ano!" odpověděla bez zaváhání. „Ale jen pokud si adoptujeme dítě!"

„Samozřejmě," odpověděla jsem taky bez zaváhání.

O tři dny později se konala svatba. Přišli i mí rodiče a spolužáci, kteří díky naší lásce konečně pochopili, že na homosexualitě není nic špatného.

„Vážená Katko Nováková, berete si zde Janu Mráčkovou za zákonnou manželku?"

„Ano!" vykřikla jsem a všichni začali tleskat.

„Vážená Jano Mráčková, berete si zde Katku Novákovou za zákonnou manželku?"

„Ano!" odpověděla a políbily jsme se. A žily jsme spolu šťastně až do smrti.