Název mluví za vše. Jednoduše už mě rozčilují příběhy, kde se někdo má přestěhovat, a dělá z toho konec světa, a pak najednou zjistí, jak hrozně se mu na novém místě líbí... No, myslím, že to znáte. 

Tentokrát nám příběh narušují samotné postavy, ale nehádají se mezi sebou, jak mají ve zvyku, ale rovnou s autorkou. 

Mimochodem, chtěla jsem se zeptat, jestli se vám více líbí ta forma parodií, kde do příběhu někdo vstupuje se svými poznámkami, nebo parodie bez toho. Ptám se, abych věděla, v čem raději pokračovat. Jestli se nepletu, mám teď dvě takové a tři takové, a nevím, co je lepší.

Jmenuju se Lilian Altonová a je mi patnáct. Mám ráda fialovou barvu, psy a zpívám ve sboru. Jednou bych chtěla být slavná zpěvačka, ale zatím musím chodit do školy. Když jsme u toho, studuju gympl a mám dobré známky. Ne samé jedničky, to mají jenom šprti, ale zase nepropadám. Prostě takový průměr.

Vstala jsem z postele a přešla do koupelny. Lekla jsem se toho strašidla, které se na mě dívalo ze zrcadla. Musím se zkulturnit. Oblíkla jsem si černý crop-top a džíny, učesala a vyžehlila si dlouhé blonďaté vlasy a nalíčila se. Nic zvláštního, jen řasenku, linky, stíny, pudr, tvářenku, rtěnku a korektor. Sešla jsem dolů na snídani. U stolu už sedělo mých pět sourozenců. Jo, jsme velká rodina a je to super.

„Ahoj lidi!" řekla jsem vesele.

„Ahojky, ospalče!" odpověděla mamka. „Máme pro tebe novinku!"

Namazala jsem si chleba a sedla si ke stolu. „Jakou?"

„Stěhujeme se!"

„Cože?! Ale já tady mám kamarády a nechci se stěhovat!"

Fakt musím používat tak otřepanou frázi?" zakňučela Lily.

Bez toho by to nebyla správná povídka o stěhování!" odvětila autorka.

„Už jsme ten dům koupili," ozval se taťka. „Přijď dneska ze školy hned domů, ať si stihneš sbalit. Zítra odjíždíme."

„Ale..."

„Je to hezký dům v takovém klidném městečku. Bude se ti tam líbit!" Bezva, takže to bude nějaký zapadákov. Dojedla jsem chleba, popadla aktovku a šla do školy. Na konci ulice na mě čekala Diana. Diana byla moje BFF, znaly jsme se už od školky. Měla jsem hodně kámošů, ale ona byla prostě nej.

„Ahoj," řekla jsem.

„Ahoj," řekla ona.

Nemůžu mít nějakou smysluplnější repliku?" Diana se na autorku podívala psíma očima.

„Ne, nemůžeš," dostalo se jí odpovědi. „Jsi postava z povrchní povídky. Jestli chceš říkat něco chytrého, pak jdi do jiného příběhu."

„Kdybych mohla, šla bych s radostí!"

„Mám příšernou zprávu!" řekla jsem a rozbrečela se.

„Jakou?" zeptala se a objala mě.

„My se stěhujeme!"

„Ne, to nemůžete! Kam!"

„To nevím! Ale je to nějaký zapadákov!"

„Co bez tebe budu dělat?" Rozbrečela se taky.

Diana povytáhla obočí. „Vážně? Ty už ses někdy rozbrečela, protože brečela tvoje kamarádka?"

„To sice ne, ale já jsem autorka, já si o tobě můžu psát, co chci. Musíme zdůraznit, jak hrozně je to smutné, že se stěhuje."

„Ale mně se to nelíbí!"

„Hm, tak to máš smůlu."

„Můžeme si psát zprávy nebo maily," vzlykla jsem.

„Jasně, ale to nebude ono."

„Já vím! Nechápu, jak mi to naši mohli udělat!"

„A kdy se vlastně stěhujete?"

„Už zítra."

„Hm, a nechceš přespat u mě? Uděláme rozlučkovou párty."

„Nemůžu. Mám být hned po škole doma. Musím si sbalit."

„Hm, to je škoda. Tak se s tebou alespoň ráno přijdu rozloučit."

„Tak jo."

„Hele, nesmířila jsem se s tím nějak rychle?" namítla Lily.

„Budeš už zticha? Prostě tě potřebuju dostat do školy, tak sklapni.

Došly jsme do školy. Pozdravila jsem se se svou obrovskou partou přátel, protože jsem pochopitelně jako každá správná Mary Sue hrozně oblíbená.

„Hele, nezasahuj mi do textu!" vyjela autorka na Lilian.

„Ale píšeš o mně!"

„Ještě jednou a smažu tu povídku!"

„Ale to mě vymažeš ze světa!"

„No právě!"

„Ne! Já už...já už budu zticha."

„No proto."

Řekla jsem jim tu hroznou zprávu o stěhování. Všichni z toho byli hrozně smutní. Všichni jsme celý den nedokázali myslet na nic jiného. Nudné hodiny mi splývaly do sebe, a když jsem šla domů, zase jsem se rozbrečela.

„Vážně musíte odjet?" zeptala se mě Diana už asi tak posté.

„Bože, já zním, jako by umírala či co."

„Pro tebe ten zákaz mluvení platí taky, Diano."

„Tak mě klidně smaž. Je to pořád lepší než být v tak příšerné povídce."

Autorka se zarazí, protože ví, že své výhrůžky nemůže vyplnit. „Tak si klidně mluv, ale já ti nebudu odpovídat."

„Říkali, že už ten dům koupili. Bez mého dovolení, chápeš to?"

„Já tě tak lituju, že musíš mít tak hnusné rodiče."

„Jo. Kéž by byli jako ti tvoji."

Diana byla jedináček, takže ji rozmazlovali. Dovolovali ji úplně všechno, dostávala hrozně velké kapesné a já jsem jí to hrozně záviděla. Jasně, někdy mě někam pozvala nebo mi něco koupila, ale stejně jsem chtěla být jako ona.

Nebylo ještě před chvílí těch pět sourozenců super?" namítla Lilian, která pochopila, že jí žádné smazání nehrozí.

„Na to už si žádný čtenář

nepamatuje," odbyla ji autorka.

„Já jo!" ozval se odněkud čtenář.

„A ty tady děláš co?" obořila se na něj autorka. „Vrať se do minulé parodie."

„Tak jo," zabručel čtenář nespokojeně a teleportoval se zpět na koňskou jízdárnu.

Když jsem se vrátila domů, všichni si balili. Usmívali se, takže se asi do nového města těšili. Ach jo, nikdo mě tady nechápal! Chtěla jsem tady zůstat se svou partou, a místo toho budu trčet v nějakém zapadákově! Beztak si tam ani nenajdu kamarády.

Když jsem všechno dobalila, byl večer. Rozhodla jsem se si pustit nějaký film. Všech pět sester a bratrů se chtělo dívat se mnou. Nakonec jsme vybrali nějakou romantickou komedii, protože ty přece baví všechny.

„Hele, a co já?" ozval se jeden z dotčených bratrů. „Já jsem přece kluk! Nemůžeš kluka nechat dívat se na romantickou komedii!"

„Pst! Podporuješ předsudky!" okřikla ho autorka.

„Hele, mně se to taky nelíbí," zavrčela od hlavy k patě černě oděná dívka, nasadila si sluchátka a pustila si na plné pecky metal.

„Páni, ty střílíš i do vlastních řad?" podivila se Lilian. „Nejsi náhodou tak trochu taky metalistka? Přece tě rozčiluje, když si lidi myslí, že takoví lidi nosí jenom černou, nedívají se na normální filmy a..."

„Buďte všichni zticha!" zaječela autorka, strhla černě oděné dívce sluchátka a nasadila si je sama, aby nemusela poslouchat další stížnosti na výběr filmu.

Když film skončil, šla jsem s úplně mizernou náladou spát. Když jsem se ráno probudila, zase jsem se oblíkla, nalíčila, nasnídala a vyšla ven. Čekala mě tam celá moje parta. Se všemi jsem se objala.

„Budeš nám hrozně chybět!" zaúpěl David.

„Vy mě taky!" odpověděla jsem. „Bude bez vás hrozná nuda!"

„Bez tebe taky!"

Mě spíš nudí tahle scéna," odfrkla si Lily.

„Mě taky. Ale čtenář musí vědět, jak přesně se rozloučili!"

„Už musíme jít, Lily!" zavolala mamka a prošla kolem mě s taškou plnou nějakých věcí.

„Tak ahoj," řekla jsem smutně.

„Čau," odpověděli mi všichni.

Nastoupila jsem do auta. Když tam byli všichni, táta šlápl na plyn, a já jsem sledovala, jak se mi můj milovaný domov ztrácí před očima.

„Nás jelo v jednom autě osm?" namítla Lilian.

„Asi máte nějaké rodinné auto, co já vím."

„Tím pádem spíš minibus," zasmála se další ze sester.

„Vždyť ty tam ani nevystupuješ!" okřikla ji autorka. „Nemáš právo mluvit, jsi jenom křoví."

„Díky, ale já mám radši stromy."

„Uáá!"

Hrozně jsem se v autě nudila. Najednou mi zapípal mobil. Podívala jsem se, kdo mi píše. Byla to Diana.

Už se mi po tobě stýská.

Mě taky.

Odepsala jsem a položila mobil. Nikdy si nenajdu žádnou jinou kamarádku!

Cesta byla dlouhá. Dojeli jsme do nějakého hrozně malého města. Doufala jsem, že tady nezastavíme, ale taťka zaparkoval u velkého béžového domu. Byl docela hezký, nebýt té barvy.

„Vždyť je béžový!" řekla jsem. „To je out!"

„Můžeme ho přemalovat," navrhla máma. Ale uvnitř je krásný, bude se ti líbit, uvidíš."

Vylezli jsme z auta a já jsem pomocí svého zabudovaného superčichu na pokoje zamířila do místnosti, kde jsem měla strávit zbytek života.

„Zase, Lily?"

„Co?" odpověděla a nevinně zamrkala dlouhými řasami.

„Zase se mi pleteš do příběhu?" Lilian neodpověděla.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla docela hezká, ale můj starý pokoj byl hezčí. Možná až si tady vylepím plakáty Justina Biebera, přebarvím si stěny na fialovo... ne, můj domov to stejně nikdy nebude. Zase jsem začala brečet. Nechtěla jsem tu být ani minutu. Vyšla jsem ven, abych prozkoumala okolí.

Byla tu přesně taková nuda, jak jsem si myslela. Potkala jsem sice pár lidí, ale nikoho ve svém věku. S kým se tu budu bavit? Došla jsem až do města a sedla si na lavičku na náměstí. Chvilku jsem tam seděla a litovala se. Najednou si ke mně přisedla nějaká holka.

„Čau, vy jste se právě přistěhovali, že?"

„Jak to víš?" zeptala jsem se.

Konečně inteligentní otázka, zajásala Lilian.

„Sakra. Budu se muset polepšit," zamumlala si autorka pro sebe.

„Jsem tvoje sousedka! Budeme kamarádky?"

„Jasně!" odpověděla jsem nadšeně.

Vrátila jsem se domů. Mamka měla pravdu. Když si natřeme ten dům, asi zase nebude tak moc ošklivý. Už jsem si vyzdobila svůj pokoj. S těmi plakáty a fialovými zdmi to nebylo zase tak špatné. Na poličku jsem si dala fotky svých přátel, které jsem měla ve starém městě. Možná to tady nebude zase tak špatné...