,,Vydrž to Bess, vydrž," opakoval Jindřich stále tato slova, když jeho kůň jel rychlím tryskem a když on svíral v náručí zraněnou Alžbětu, která už opět zase zavírala své krásné a nádherné oči. 

,,Vydrž, Alžběto, ty to zvládneš," utěšoval ji a přitom hladil její hebkou a hedvábnou tvář.

,,Neboj se, už tam budeme..Jeď, jeď!" pokřikl na svého koně a popohnal ho patami k ještě větší rychlosti. ,,Hlavně zůstaň se mnou ano, nikam mi neodcházej," řekl tichým hlasem a jeho prsty se dotkly její tváře.

,,Ale Jindřichu, kam bych chodila," odpověděla mu slabě a přitom se snažila otevřít oči, jenže její víčka, která se ji stále víc a víc klížila ji to nedovolila.

Jindřich se zasmál jejím slovům, jenže pak ho opět polil studený pot, když uviděl jak její tvář náhle rychle bledne. Popohnal tedy svého koně ještě víc, takže za chvíli už se před nimi tyčily hradní věže z panství lorda Eduarda.

,,Otevřete, bránu!" vykřikl Jindřich, když se blížil k bráně a dva sluhové, kteří ho poznaly ihned bránu otevřeli.

,,Pane, Eduarde. Pan Jindřich se vrátil!" křikl jeden z oněch sluhů a v tu chvíli se hned na to objevil na nádvoří svého sídlo jeho vlastní pán. 

Jindřich vjel  dovnitř a přitom volal o pomoc.  

,,Prosím, pomoc, pomocte mi!" vykřikl a když zastavil svého koně, tak opatrně Alžbětu nesl v náručí do hradu. ,,Jindřichu, co se stalo?" zeptal se ho lord Eduard, jenže v tu chvíli se objevila u něj jeho dcera.

,,Jindřichu!" vykřikla Beatric radostně a rychle k němu utíkala, aby ho mohla obejmout, jenže jakmile uviděla že nese v náručí cizí ženu, tak se zarazila a zůstala tedy stát v blízkosti svého otce.