Nemohla uvěřit tomu co viděla. A i když už její vidění zmizelo a její tělo se zklidnilo. Tak tlukot svého srdce, které tlouklo zběsile nemohla zastavit.

,,Co to má znamenat?" ptala se sama sebe. A pochopila že její vidění určitě nebylo jen tak náhodné, protože podle všeho hrozilo Jindřichovy nějaké nebezpečí.

Vzala si tedy ze židle svůj plášť a rychle vyběhla ze svého pokoje.

Na cestě po schodech dolů, jí však zastavila Jindřichova matka, která se právě vracela ze svých modliteb v kapli.

,,Kam jdeš Alžběto?" zeptala se, když jí potkala na schodech a nevěřícně na ní hleděla.

,,Já musím do stájí, slyšela jsem jak Bella nervózně řehtá, asi s ní něco není v pořádku," odpověděla Alžběta a pak dál pokračovala po schodech dolů.

,,Nelži mi Alžběto, kam jdeš, tak pozdě večer? Já jsem byla teď venku a žádného koně ve stájích jsem neslyšela. Řekni mi pravdu kam jdeš. Jindřich mi tě tu nechal aby jsi byla v bezpečí a já mu za to ručím. Takže zeptám se tě ještě jednou Alžběto, kam jdeš, tak pozdě večer?" nenechala se odbít lady Margaret a přitom na ní trochu pichlavě pohlédla.

,,Já..." koktala slabým hlasem a přitom svůj pohled stočila dolů.

,,Ty co," snažila se z ní vypáčit lady Margaret, ale Alžběta stála jak přibitá.

,,Podívej se na mě Alžběto a řekni mi to do očí," dodala a přitom jí trochu hrubě chytla za bradu, protože chtěla aby se na ní Alžběta podívala.

,,Řekni mi to kam jdeš.." řekla rázně a přitom jí trochu stiskla čelist.

,,Já musím za Jindřichem," vypáčila ze sebe Alžběta a přitom svůj pohled upírala k zemi.

,,Nepočká to do rána. Co tam teď budeš ve tmě dělat...Já nemůžu riskovat aby se ti tam venku něco stalo," odsekla hrubě a přitom trochu uvolnila své sevření.

,,Ale já musím.. Jindřichovy hrozí nebezpečí!" vykřikla Alžběta a pak se na ní podívala výhružným pohledem.

,,No tak si běž. Ale nemusíš za mým synem běhat jak hárající fena," řekla, když jí pustila její čelist a pak dál pokračovala po schodech nahoru.

,,Ale jestli se ti něco stane, ručit za tebe nebudu. A jestli se něco kvůli tobě přihodí mému synovy, tak už teprve ne. I když jsi královská dcera Alžběto. A můj syn, to všechno dělá jen kvůli tobě, protože si bláhový myslí že tě dokáže ochránit. Ale ty jsi mu dočista popletla hlavu. Udělal by nejlíp kdyby se o tebe nestaral a nechal tě, tam kde jsi byla. Protože jestli na nás král poštve vojáky, tak to bude jen kvůli tobě...kvůli tobě. A jestli můj syn zemře, tak ti to nikdy neodpustím," dodala hořce a pak už Alžběta další slova neposlouchala, protože spěchala do stájí.

,,Bello, pojď trochu se projedeme," řekla, když přišla ke své klisně a pak jí rychle dala sedlo, i ohlávku a vyjela potichu z hradu ven.

Byla ráda že nevzbudila štolbu a že si jejího útěku z hradu nikdo nevšiml.