Alžběta seděla před zrcadlem a rozčesávala si své dlouhé vlasy. 

Najednou ji však upoutal plamen svíčky se kterými si jemně a opatrně hrála a přitom se ho snažila svými prsty dotknout.

 Česala se i když nevěděla vlastně ani pro koho.

,,A co na tom záleží," řekla si pro sebe a pokračovala v česání svých dlouhých kadeří.

,,Bessy, máš vlasy jako hedvábí. Jako hedvábí s barvou zlata," vytanula ji na mysl Jindřichova slova, která ji vždycky říkal, když se dotýkal jejich vlasu. 

,,Ach, Jindřichu. Co bych za to dala aby jsi tu se mnou teď byl.... Všechno," řekla si pro sebe Alžběta a smutně si přitom povzdechla, protože to teď možné nebylo. A opět se vrátila k česání.

Najednou však z ničeho nic se před ní v zrcadle objevil obraz a ona polekaně vyjekla...,,Bylo to jako živé, i když to měla jen ve své myslí...Bylo to vidění," znělo Alžbětě v hlase a najednou se obraz před ní ještě rozjasnil.

Byla najednou pokrytá mlhou a kolem ní se rozestřel obraz. Strašný obraz. Takový, který může být jen předzvěstí hrůzy. Protože kolem ní byly její mrtvý přátele a jejich hlavy byly nabodnuté na kůly...A mezi jednou z nich poznala lorda Maroše...dobrého lorda Maroše, který ji vždy pomáhal.

A pak pohlédla před sebe a tam spatřila u velikého špalku klečet muže s rukama od sebe a vedle něho byl muž se sekyrou.

Zaostřila pohled a najednou zbystřila.

,,Ne!" vykřikla, protože ten muž, kterému se právě kat chytal useknout hlavu byl Jindřich.