Cesta jim ubíhala poměrně rychle a už za hodinu byly v půlce své cesty.

Za nějakou chvíli na to však už dorazily do blízkosti jeho sídla a tak mohli jejich koně trochu zpomalit.

,,Vím že tě má Alžběta Jindřichu ráda, viděl jsem jak se na tebe vždycky dívá," řekl lord Maroš který tak na chvíli prolomil ticho.

,,Ano Alžběta mě má ráda a já ji, vždycky jsem jí měl," odpověděl Jindřich a přitom povolil trochu uzdu svého koně.

,,Ale víš že si jí vzít nemůžeš, ona je přeci princezna a ještě k tomu i budoucí královna a královská dcera," dodal lord Maroš a přitom upřel na Jindřicha dlouhý pohled.  

,,Mě na tom nezaleží mám jí rád takovou jaká je a ona mě má taky ráda a nikdy se mě nevzdá," odpověděl Jindřich a dlouhý pohled lordu Marošovi oplatil.

,,Já vím, ale co když si bude muset vzít někoho jiného," řekl lord Maroš a přitom se zatvářil trochu smutně.

,,Tak to bych asi nepřežil, protože jí mám rád celým svým srdcem," dodal k tomu Jindřich a trochu smutně si povzdechl.

Už teď se mu po Alžbětě stískalo a těšil se na to až se k ní zase vrátí, ale co když pak skutečně nebude jeho ženou.

,,Nesmysl," řekl si sám pro sebe a setřásl ty myšlenky z hlavy jako nějaký odporný hmyz.

To nikdy nepřipustí a Alžběta taky ne, vždycky patřily k sobě věděl to a tohle pouto nikdy nikdo a nic nepřekazí. 

,,Protože on si za svou láskou stojí a vždycky stál," řekl si sám pro sebe a pohladil svého koně po hřívě.

Za pár minut na to už byly u sídla lorda Eduarda a projížděli velkou branou k jeho hradu. Sesedly oba ze svých koní a dva sloužící k nim ihned přispěchaly aby se jim postaraly o koně.  

,,Jdeme za lordem Eduardem," řekl lord Maroš když k němu přispěchal další muž a pak už oba s Jindřichem za doprovodu toho muže vešli do hradu kde už je lord Eduard očekával.