Alžběta se rozloučila se svou matkou a sourozenci a vydala se tedy na cestu ke dvoru, na její rodný královský hrad ve kterém se narodila.

Vzala si svojí klisnu Bellu kterou vyvedla z malých klášterních stájí a nasedla na ní.

Ještě naposledy zamávala své matce a svým sourozencům na rozloučenou a pak už se konečně po dlouhém loučení rozjela na tolik obávanou cestu domů, protože tam kam jela už její domov bohužel nebyl.

Trochu jí mrzelo že s ní nemohla jet i její o tři roky mladší sestra Cecilie, ale věděla že ona bohužel musí zůstat s matkou protože pozvaní ke královskému dvoru bylo jen pro ní.

Protože její tetě zrovna teď vypadla jedna dvorní dáma která otěhotněla a tak bylo jedno místo v řadách jejich dam volné a i když Alžběta věděla že by to měla brát spíš jako čest to že se může zase opět vrátit ke dvorů.

Tak ona to tak rozhodně nebrala, protože i pro svou matku stejně tak jako pro ni chtěla získat zpátky to co jí skutečně náleží.

I když věděla že cesta k tomu bude určitě trnitá, ale ona jako královská dcera se nehodlá jen tak vzdát. Protože je dcerou nejen svého otce, ale hlavně je dcerou své neústupné matky která jen tak nerada neprohrává.

A právě i tuto vlastnost po ni i Alžběta tak trochu zdědila, protože ani ona nemá v úmyslu prohrát i když to možná bude lití boj, ale ona je schopná pro to obětovat i všechny své prostředky.

Protože korunu svému strýci uzurpátorovy rozhodně jen tak nenechá a vezme si zpátky to co je po právu její a taky dodrží to co jí její matka učila celý její život ,,Nikdy se nevzdat."

A vzdát se rozhodně neměla Alžběta jen tak v plánu.