,,Nebojte ještě nic není ztraceno," řekl po chvíli lord Maroš a Alžběta která ho teď chvíli nevnímala se konečně zase probrala.

,,Myslíte lorde Maroši?," zeptala se a přitom na něj upřela svůj dlouhý pohled.

,,Myslím má dráha, protože ještě rozhodně nic ztraceného není a jak se říká naděje umírá vždy poslední a vy ještě máte naději to mi věřte," odpověděl lord Maroš smířlivým tonem i když o tom co bude dál si nebyl tak úplně jistý, protože tím si teď skutečně nebyl jistý nikdo.

Ba ani dokonce Alžběta, která nevěděla jestli má skutečně ještě šanci na to aby splnila otcův slib.

Ale jak říkal lord Maroš naděje umírá poslední, i když tím si Alžběta nebyla vůbec jistá. Protože netušila jestli má ještě vůbec nějakou naději.

,,Lorde Maroši vzpomínáte si na to co vám vždy říkal můj otec," řekla po chvíli Alžběta a přitom mu věnovala svůj úsměv.

,,Ale jistě že si na to vzpomínám princezno Alžběto a dokonce ještě velmi dobře," odpověděl lord Maroš na její slova a přitom na své tváři vykouzlil úsměv.

Váš otec mi vždy říkával že jsme jak dva bratři, protože se na mě muže vždy spolehnout. Protože já ho nikdy nezklamu a taky jsem ho nezklamal, na to máte moje slovo. Pak ještě rád říkal že padne až tehdy pokud mu v jeho srdci nezbude žádné čest, protože on byl z těch mužu který se vždy nikdy nevzdal a vy princezno Alžběto vy jste celá po něm protože vy se taky nikdy nevzdáte.

,,Vím to, protože umíte jednat přesně tak jako váš otec," řekl lord Maroš svá slova a přitom se Alžbětě podíval vážně do očí. 

,,Vy jste jak růže která i když má trny tak se nikdy nevzdá, protože vy úplně přesně na co své trny hodlá použít," dodal ještě šeptem a potom jí vzal pevně za ruku.

,,Slíbil jsem vašemu otci že budu stát při vás a že vám pomohu při vaší cestě na trůn a to co jsem slíbil tak to taky vykonám a dodržím vše až do posledního slova, protože na má slova můžete vzít jed princezno Alžběto, protože mě můžete vždycky věřit," řekl po chvíli lord Maroš a pak Alžbětinu ruku stiskl ještě pevněji.

,,Já vám věřím lorde Maroši, stejně tak jako vám věřil můj otec který se ve vás nikdy nezklamal a já vím že vy mě taky nezklamete. Protože už odmala mám ve vás plnou důvěru," špitla Alžběta šeptem a potom stiskla i ona jeho ruku, protože věděla že to co pro ní chce udělat myslí naprosto vážně.

A jak by taky ne, když ho znala jako nejlepšího přítele svého otce už od svých dětských let.