Alžběta vyběhla ven ze své komnaty a rychlím krokem utíkala někam pryč. Po tváři se jí koulely slzy a jak byla rozčilená tak si ani nevšimla že do někoho vrazila.

,,Jindřichu?," řekla překvapeně když poznala toho kdo se jí postavil do cesty.

,,Co se děje Bess proč pláčeš?," zeptal se Jindřich a přitom jí z tváře utřel slzy.

,,To nic," odpověděla Alžběta a přitom se na něj snažila usmát.

,,Opravdu nic?," zeptal se Jindřich a vzal jí za bradu aby se mu dívala do očí. 

,,Skutečně nic, jen nikdo mě tu nemá rád," odpověděla Alžběta a potom se mu s pláčem sesunula k nohám.

,,Ale já tě mám rád," řekl Jindřich a přitom jí vzal za ruce.

,,Opravdu?," zeptala se Alžběta a přitom mu pohlédla do očí.

,,Opravdu vždyť to přece víš a nikdy bych nedopustil aby si byla smutná, nebo aby jsi plakala. Rve mi to srdce když pláčeš a nemůžu se dívat na tvoje slzy," řekl Jindřich a potom jí pomohl se zvednout.

,,Pomohu ti získat zpátky korunu Bess, mám tě rád a se mnou na mém hradě budeš v bezpečí. Nechci tě nechat tady mezi těmi supy a jestli chceš tak ti pomohu tvého strýce a tvou tetu odstranit z cesty, protože jen ty jsi pravá královna Alžběto," dodal Jindřich tichým hlasem a potom se jeho rty přitiskly na její.

,,Nikdy bych nenechal nikoho aby ti ublížil," pošeptal jí něžně do ucha a potom jí dal polibky do vlasu.

,,Jsi tak hodný Jindřichu, ale tohle já musím sama," odpověděla Alžběta a přitom se střetl na chvíli jejich pohled.

,,Ale já tě v tom nenechám a už jsem řekl že ti pomohu, protože sama by jsi to nezvládla. A pokud je chceš svrhnout tak rozhodně budeš potřebovat pomoc a nechci slyšet žádných námitek," řekl Jindřich tiše a potom jí z její tváře setřel poslední slzu.

 Alžběta se na něj podívala a najednou se nemohla ubránit úsměvu který se jí dral na rty.

,,Takhle se mi to líbí, když se usmíváš," zašeptal Jindřich tiše a potom jí svou rukou pohladil po tváři.