Léčba pokračovala přesně tak, jak si to s Arisem rozvrhli. Nemoc se zastavila o bariéru. Bál se, že jejich radost bude předčasná, ale když sledoval, jak se do těch čokoládových očí vracely jiskry naděje, došlo mu, že tohle nebylo jen vítězství – tohle byl první krok k jejich budoucnosti.

Doktorka Paigeová ho pravidelně informovala o Newtově stavu. Dělala zápisy pokaždé, když se pokoušela s blonďákem mluvit. Newt sice pár dlouhých hodin odmítal mluvit s kýmkoli jiným než s Thomasem, ale nakonec polevil, když mu jasně oznámila, že to on ji sem poslal.

I Thomas ho navštěvoval. Nebyly to tak časté návštěvy, jak by rád. Měl spoustu práce s testováním nového léku, jejž mu Aris pomohl vyvinout. Vlastně mohl být rád, že ho Jones pouštěl ven. Když mu přinesl kávu z automatu jako úplatek, byl docela krotký.

Uplynul skoro měsíc ode dne, kdy ho do ZLOSINu přivezli. Zlepšení Newtova stavu bylo znát každý den. Když porovnal první den léčby a ten poslední, kdy mu dali poslední dávku léku, mohl prohlásit, že byl svědkem zázraku.

Newt se usmíval. Sice z toho ještě nebyl úplně venku, ale ten optimismus a naděje z něj přímo sálaly. Bledá tvář sbírala trochu červeně ze slunce, jež dovnitř vpouštělo velké okno. Dokonce se mu vracela zdravě snědší barva, jakou u něj Thomas znal. Jediné, co odmítalo vyrůst, byly jeho zlaté vlasy.

Nedokázal se na něj dívat bez toho, aby této ztráty litoval. Sice se nějaké náznaky objevovaly, ale většina těch krátkých chloupků ihned vypadla. Jako by tělo stále netušilo, jestli má ještě bojovat, nebo jestli může složit zbraně a ustoupit zpět do základny.

Ale jeho přítel se tím netrápil. Byla to malichernost, ale zároveň si ho se zralou slámou spojoval už od prvního dne, kdy se viděli. Nikdy si ani ve snu nepředstavoval blonďáka, který si dával na své dlouhé vlasy pozor i před deštěm, že by měl být bez nich. A dokud nebyl svědkem té ztráty vlasů, ani si nemyslel, že to někdy uvidí.

Zastavil se u dveří jeho pokoje. Ačkoli se nemusel bát překročit práh a přiskočit k posteli, obavy ho neopustily. Bál se, že když nakoukne, probudí se a tento sen skončí. A jak znal svůj mozek, jistě mu naservíroval něco mnohem horšího, co by musel přijmout za realitu. Nyní vlastně zažíval stav spokojenosti – i se všemi mínusy.

Podíval se na svou ruku. Už ji natahoval ke dveřím, aby alespoň zaklepal. Nemohl dovnitř vkročit bez ohlášení. Ta ruka na sobě možná měla krev.

Nakonec ani neváhal tak dlouho, jak měl původně v plánu. Neviděl ho několik hodin. Cokoli se mohlo změnit. Bylo přirozené mít strach. Přiznával, že se bál, jen hlupák by se to snažil zadusat pod hlínu.

Otevřel dveře a překročil práh. V malé bílé místnosti bylo příjemné pološero. Slunce sotva vycházelo. Zvykl si na to, že se budil mnohem dříve než obyčejně. Některé dny chodil v tuto dobu spát, jiné propadl spánku už kolem sedmé a spal, dokud ho neprobudily první sluneční paprsky.

Byl tam. V polosedu sledoval, jak se první ranní paprsky probíjí skrz rozplývající se tmavé mrakoví. Ruce měl spojené na břiše a volně dýchal do bránice, která mu dlaně zvedala o dost výš, než v co Thomas mohl doufat.

„Hej, čóne,“ přerušil tuhle naoko romantickou chvilku a na Newta mávl. „Moc rád vidím, že už je ti líp.“

Newt sebou trhl. Pochopitelně, nevšiml si toho, že Thomas došel. Měl za to, že má ještě čas, než vědec zvedne ten líný zadek z postele, aby se podíval, jak se mu vlastně daří.

„Jo, jo je,“ zamručel nazpátek. Podrbal se na hlavě a otočil se na přítele.

První, co Thomase zaujalo, byl ten dobře známý úšklebek. Skoro jako by se vrátil do dob střední školy, kdy mu to natřel v botanice a ještě se mu vysmál, že má problém rozlišit kopretinu od pampelišky. Podobně se na něj šklebil i nyní.

„Máš rozepnutej plášť,“ poznamenal Newt.

„Součást imidž,“ bránil se Thomas. „A vůbec, prý mi to tak sluší.“

„A tos vzal kde?“

„No… Tereza říkala.“

Stal se svědkem toho, jak Newtovy tváře nabraly červený odstín. Dokonce je nafoukl jako balón, sotva zmínil její jméno.

O chvilku později však zvážněl. Tyhle blboviny byly fajn, takové odlehčení potřeboval. Ale ještě tu bylo něco, co musel vědět. A když už je Newt v pořádku, může ho podrobit kratšímu výslechu.

„Takžé… novoroční večírek. Zdá se, že tohle všechno se odvíjí od toho,“ slyšel se říct.

Mohl zvolit jiná slova, lepší. Ani netušil, jestli Newt pochopí, kam tím míří. Zvykl si mluvit s chytřejšími lidmi, jimž prakticky nic vysvětloval nemusel, a s Newtem tak dlouho nevedl delší rozumnou konverzaci, že zapomněl, jak dlouhé vedení vlastně má.

K jeho překvapení na to Newt zareagoval okamžitě. Veškerá barva se z jeho obličeje vytratila.

„Nevím, o čem –“

„Newte, už je čas mi říct celou pravdu. Celou.“

„Má v plánu nás zabít. Oba dva. Myslím, že bude lepší, když nic nebudeš vědět. Když zapomeneš.“

„Nemůžu mít vzpomínky jenom na to dobrý.“

„Ale můžeš. Tyhle starosti nechej mně, jasný? Tahle palice má dost místa pro všechny hrůzy světa, který by tě chtěly strašit.“

„Dávno nejsem dítě, Newte.“

„Ale jsi můj přítel. Nemohl jsem tě ochránit tehdá, chráním tě teď. Na tom není, co nepochopit.“

Thomas se posadil na okraj Newtova lůžka. Už automaticky se natáhl pro jeho ruce a schoval je v dlaních.

„Skoro jsem tě ztratil,“ řekl mnohem tišeji, než zamýšlel. Prsty přejel po hřbetu ruky. „Nebyla to normální nemoc. Byl to virus. A uměle vytvořený. Myslím si, že po tobě jde –“

Větu nestačil dokončit. Stihl zvednout hlavu, protože v periferním vidění zaznamenal pohyb, a pak správně našpulit rty, aby to nevypadalo, že byl k polibku dotlačen. A než se nadál, všechny myšlenky kolem pokusu o vraždu se rozplynuly, jen co levou rukou podepřel přítelovu hlavu a přisunul se k němu.

Tak málo stačilo k tomu, aby to s výslechem vzdal. Už to bylo dlouho, co se věci vykolejily od normálu, tak dávno, si dovolil políbit ho na rty. Na moment dokonce zapomněl na to, že s ním chtěl probrat spoustu dalších věcí. Úplně se tomu poddal.

Skončilo to příliš brzy. Newt, který se culil jako středoškolačka při první puse, se odtáhl na vzdálenost jejich nosů. Oči neotevíral, nechával je zavřené, to jen Thomas si dovolil tohle narušit a pokochat se výhledem, jenž mu byl tak dlouho odepírán.

„Žádný vraždy, Tommy,“ špitl. „Už je po všem. Budem se mít na pozoru, ale nešpárej do toho.“

„Budu na tebe dávat lepší pozor. Budu se ti víc věnovat, slibuju.“

„Stěžovat si nebudu.“

Sluneční světlo se dostalo do okna potemnělého pokoje. Na lesklé lýsce se usadila nazlátlá barva, podobná té, kterou Thomas tak důvěrně znal.

Kdepak obilí. Slunce, došlo mu.

„Newte?“ zamumlal Thomas.

Oslovený pootevřel jedno oko. Ani řasy nebyly tak husté, za ně se čokoládová duhovka neskryla. Stejně tak nemohl schovat tu jiskru, jež v oku zářila podobně jako nejjasnější hvězda na obloze.

„Hm?“ vypadlo z blonďáka.

„Miluju tě.“

Srdce se mu na moment zastavilo. Už mu to řekl, ne snad? Ale teď je to jiné. Prošli si peklem, aby oba zůstali naživu. Tohle vyjádření nejsou jen slova, je to slib. Slib, že mu zůstane po boku.

„Vyspi se se mnou.“

Doufal v jinou odpověď. Ale i tahle měla účinek.

„Newte!“ vykřikl a schoval rudnoucí uši do dlaní.

Ten chraplavý hluboký smích byl jedním z důvodů, proč mu propadl. Úplně zapomněl, jak rád ho slyšel.

„Jsem upřímej. Sex s tebou mi chybí.“

„My jsme…“

„No jasný. Ti to doma připomenu. Ne, mám lepší nápad. Vytvoříme si novou vzpomínku. Stejně to bude jako poprvý, vidím, jak čumíš.“

Thomas pevně stiskl víčka k sobě. Té představy se nemohl zbavit. Očekával, že mu vyplave ven vzpomínka na dvě mladá nahá těla, poháněná vášní a nucená ze sebe vydat vše, aby se navzájem nezklamala, ale nic. Prázdno.

V břiše ho svými malými drápky a dlouhými ocásky lechtala smečka skákavých pískomilů. Musel to Newt vytahovat zrovna teď?

„Klid, Tommy. Ničeho se neboj. Už to bude dobrý. A všecko se vrátí do normálu, uvidíš.“

„Musím se usmířit s Minhem,“ vybavil si. „A připravit dům na tvůj návrat. Nebyl jsem tam dlouho, skleník asi… no… ty kytky asi uhnily. Chtěl jsem tam chodit a zalívat je, i ty rajčata a tak, ale –“

„Zasadím nový.“ Newt mu chytil ruce a odtáhl je od uší. „Odstěhujem se. Nebo budem cestovat po světě. Vždycky jsem chtěl vidět moře.“

„A uvidíš. Vezmu tě k tomu nejslanovitějšímu.“

„To ani není slovo.“

„Je to slib. Že pokud se tomu nechceš postavit čelem, beru to. Budeme před minulostí utíkat spolu.“

„Nechci utíkat. Jenom chci mít sílu se bránit, až udeří znovu.“

„Guty, to zní líp. Tak jo, naberem síly někde venku.“

„Třeba ve vesmíru!“

Koutky mu samy od sebe vystřelily vzhůru, když přitakával:

„Ty jsi můj vesmír, Newte.“

Očekával další hloupou poznámku, kterou by ho naprosto vykolejil. Ale ta nepřišla. Naopak, ukončil to přesně tak, jak Thomas doufal. Polibkem a pošeptáním slov, jež potřeboval slyšet.

„Taky tě miluju.“

A/N

Krásný NewtDay všem! Tohle mi tu leželo už… uff… tři nebo čtyři roky. Jako rozepsaný! Vrátit se ke starému stylu dalo zabrat, i tenhle ship se mi za tu dobu odcizil. Ne úplně, ale z velké části ano. Pořád je žeru, jejich dynamiku, tu prazvláštní divokou chemii a Newtův na poměry wattpadu silný netradiční charakter.

Snad vás tahle krátká povídka pobavila! Nejsem si jistá, jestli se ještě někdy k Newtmas vrátím. Ultimátum už nikdo nečte a tady to umřelo půl dekády zpátky. Uvidím, jak se to vyvine, nic neslibuju, nic nezahazuju!

Ták, We're all bloody inspired, že?

Čtení a psaní zdar!

- vaše Kace