Byla tma a zima, to bylo vše, co v tu chvíli vnímal. Příjemné teplo denního Placu se změnilo v noční můru soumraku, když obloha bez slunce ztratila modravý odstín a ztmavla až do černé. A společně s tmou přišel i chlad, který se vkradl do jejich provizorních pelechů.

Ostatní Placeři se krčili v rohu Boudy. Byli seskupení tělo na tělo, třásli se. Vzájemná blízkost jim neposkytovala tolik tepla, v kolik doufali, dokonce ani tu nutnou dávku odvahy k překonání další noci.

Včera, když si jednoho z nich odnesli, propukla v Boudě panika. Placeři křičeli, pobíhali z jednoho konce nestabilní stavby ke druhému. Někteří se snažili zůstat klidnými, ale nebylo to jednoduché. Proto asi polovina z těchto odvážlivců selhala hned po pár minutách, ta druhá se do toho stavu dostala až další večer. Kromě jednoho.

Blonďatý zemvrták, jeden z mála Thomasových přátel, seděl u vchodu s oštěpem v ruce a vyčkával na příchod rmuta. Věděl, že přijde a vezme si dalšího z nich. Všichni to věděli. A možná proto nikdo nic nenamítal, když vzal spravedlnost do vlastních rukou a rozhodl se stvůře postavit.

Bylo mu ho líto. Jakožto nejbližší přítel Albyho, k němuž každý choval respekt, byl také velice ceněným zdrojem informací a rad. A narozdíl od svého nadřízeného v něm bylo tolik lidskosti a nenaplněného citu, že by těžko hledal citlivější bytost. Když se však rozzlobil, dokázal být podobně krutý jako všichni ostatní.

Ovšem pochyboval, že by dokázal rmuta zabít. Jistě, strach by ho mohl přinutit se v sebeobraně zachovat tak, jak by se nikdy nezachoval, ale i tak musela být jeho duše čistá a ruce toužící po čistotě bez krve. I kdyby to byl jen rmut.

Mlčky ho sledoval. Seděl nedaleko jednoho z oken, proto na něj dopadalo trochu venkovního světla. Sice to nebyl měsíc, jaký si nějakým zázrakem odněkud pamatoval, ale i tak to douvnitř vpouštělo stříbrné proužky, které se uchytily na rozcuchaných blond vlasech.

Postava nebyla stavěná k boji. Kdysi možná mohl být silnější, některá místa na těle tomu i nasvědčovala, ale nyní z něj byla jen kost a kůže. Kdysi široký krk se výrazně zúžil, lícní kosti se zvýraznily. Zepředu vypadal jako posel smrti, ale zezadu jako zlomený anděl.

Znal jeho oči. Přesně dokázal odhadnout jejich barvu. Dokonce si uvědomoval přítomnost rudého zbarvení nespavců, co ponocují kvůli strachu a nočním můrám. On ho ty noci musel i poslouchat. A nejen že to trhalo uši, ono to rvalo jeho duši na kousky.

Když sem dorazil poprvé a seznámil se s ním, vytušil, že tohoto kluka jen tak něco nevyděsí. Tím svým kulháním mu připomínal poraněného vojáka, zároveň však odhodlaného veterána, který rád předá zkušenosti a postará se o každého bažanta, co se mu dostane pod křídla. A nyní měl před sebou jen to, co z něj zbylo. Stín.

Byl jeden z mála lidí, kterých se nebál. Jistě, dost ho viděsil to první ráno, kdy mu ukazoval rmuta za stěnami tím malým okénkem, ale jinak nikdy neudělal nic, co by mu vyloženě vadilo. Společně s Chuckem to byl jeho skoro jediný přítel. Pokud nepočítal Minha, ale tomu nijak zvláť nevěřil.

Všímal si každého pohybu, který udělal. Naslouchal řeči jeho těla, jestli nějak dá najevo strach. Ale nic neukázal. Možná to jen uměl výborně skrývat, možná to Thomas v šeru špatně viděl.

Nevydržel dlouho sedět na místě, když tušil, že blonďáka ten rmut roztrhá na kusy, jen co se dostane dovnitř. Nemohl na to ani pomyslet. Proto se potichu zvedl na nohy a odcupital za ním, kde se usadil na zem jen kousek vedle jeho podivně položené nohy.

„Je to prohraný boj,“ namítl ihned Newt, kterýžto přesně tušil, proč se za ním Thomas vydal.

„Ale to neznamená, že musíš prohrát sám,“ bránil se tmavovlásek vzápětí a sevřel v pravé ruce násadu oštěpu. „Všechno děláme společně, ne? Jsme… společenství… grinů…?“

„Placerů,“ opravil ho. Thomas v jeho hlase přece jen poznal náznak pobavení.

„Placerů, kteří si pomáhají,“ dokončil a sklopil oštěp k zemi. Pak k němu otočil hlavu a dloubl ho loktem do boku. „Tohle jsi mě naučil ty.“

„Ale Placeři umírají,“ bránil se tvrdohlavý blonďák. „A jedinej způsob, jak to zastavit, je –“

„Obětovat se? To opravdu ne. Newte, tvůj život má větší cenu.“

Z druhé strany se ozval rezignovaný povzdech. Nepříliš objemný hrudník se pod vyraženým vzduchem ještě snížil, jako by se mu někdo snažil narazit hrudní koš do páteře.

„Nemůže mít větší cenu než padesát sedm Placerů,“ zašeptal tak tiše, že to Thomas sotva zaregistroval.

Měl pravdu. Když šlo o počet, dávalo to smysl. Oběť jednoho zachránila dalšího, který by neměl odvahu se strachu ze smrti postavit. Ale stejně to byl i nesmysl.

„Jednou si přijdou i pro tebe. Proč se tak moc chceš nechat odvíst?“ zajímal se bažant.

„Abych ochránil kamarády před smrtí. Abych jako přítel neselhal,“ vysvětlil s nervózním úsměvem a kývl za sebe a na skupinku vystrašených kluků.

Thomas ho nikdy takhle nervózního neviděl. Nebylo to tím, že tu byl teprve chvíli a moc dobře ho zatím neznal, ale hlavně proto, že on jako jediný vypadal v pohodě vždy a za každé situace. Mohl by být synonymum klidu. Jen kdyby nesváděl ten boj ve své hlavě.

Vnitřní rozpor mohl dokonale skrýt před ostatními, ale Thomasovi nic neušlo. Každé cuknutí prstem, každé zrychlené mrknutí – to mu dokazovalo, že měl pravdu. Že on ve skutečnosti nejspíš měl jiný důvod, proč chce svou existenci takto ukončit.

„Tys neselhal,“ prolomil nakonec delší ticho a dal mu ruku na rameno na znak důvěry. „Chceš se nechat zabít? Prosím. Pak máš na svědomí i moji smrt.“

Newt zavrtěl hlavou v nesouhlas. Thomas mu ani nemusel koukat do hlavy, aby poznal, že se mu to vůbec nezamlouvá. Ale usoudil, že se s jeho tvrdohlavostí pomalu smiřoval, protože mu trvalo dlouho, než našel vhodná slova na odpověď.

„My nebudeme umírat, Tommy. My budeme bojovat. A pokud se necháme zabít, fajn. Stejně tě z toho vysekám, tak jako z každý sračky, do který se dostaneš.“

Thomas se spokojeně zazubil. Dosáhl svého. Mohlo se to zdát jako příšerný nápad, ale on by nenechal přítele takhle padnout. Ne, na to mu na něm až moc záleželo.

Možná víc, než si připouštěl.

A/N

Dneska je kratší, protože poslední dny jsem tak unavená, že mi nejde nic napsat. Proto je dnes délka poloviční. Ale něco se tam vlezlo. Tentokrát jsem se snažila něco vložit do originálu. Najít místo, kde by něco takového mohlo být, bylo těžké, ale nakonec jsem to vecpala sem. Kdo knížky četl, ví přesně, kde to je.