Jakmile jí pomohl vstát, ihned ji pustil.

Ulevilo se mu ,, A snad Raine nepostřehla, že v něm jejich dotek vzbudil nechuť a nejistotu," řekl si pro sebe, ale nebyl si tím jistý, neboť když společně vykročili k východu, působila zamyšleně a on byl jejím mlčením trochu zmatený.

 Říkal si, že je to zřejmě tím, že má strach ze setkání s bratrancem, protože to byl přeci jen, koneckonců, hlavní důvod, proč ji doprovázel. A už se rozhodl, že se o tu trochu příliš znepokojivou ženu zajímat nechce.

A tak do té doby, než dorazili k jejímu pokoji ve vzdálené části paláce, už nepromluvili ani jediné slovo.

Raine chvíli zaváhala, než sáhla na kliku, ale pak se na něj podívala a kousala si spodní ret.

 „Děkuji mnohokrát za vaši laskavost. Poprosím vás ještě o malý okamžik, než se přesvědčíme, že bratranec na mě nečeká uvnitř," řekla a Benedikt si nemohl nevšimnout strachu v jejím hlase a dojímalo ho to.

 ,,Ďábel by měl potrestat každého muže, který si chce vzít ženu proti její vůli," řekl si Benedikt pro sebe, protože i opatrovnice jeho neteře Genevieva, jen tak tak unikla podobné situaci se svým bratrancem Maximem Harcourtem....A Benedikt nemohl nad jeho smrtí truchlit, i když mu přinesla tolik problémů.

 A neměl pochopení ani soucit pro lidi, kteří vykořisťovali druhé a Denley Trent nebyl žádnou výjimkou.

 Snažil se tedy mluvit klidným a pomalým hlasem, aby uklidnil Raine. 

„Nebojte se, chvíle navíc mi nic neudělá," řekl a Raine s úlevou přikývla, ale když brala za kliku, všiml si, jak se jí klepe ruka.

Raine se zhluboka nadechla a vší silou rozrazila dveře.

...A to, co uviděla, splnilo její plány ještě lépe, než si vůbec dokázala představit, protože v židli poblíž krbu se rozvaloval její bratranec Denley.

 ,,Kdyby se něco takového snažila naaranžovat, tak určitě by to nevyšlo tak dokonale," pomyslela si.

A tak takhle pro to neudělala vůbec nic....protože aniž to tušil, posloužil ji, jak nejlépe uměl, protože všechno do sebe zapadalo... A když se obrátila zpět k Benediktu Ainsworthovi, tak málem vzdychla nadšením. 

„Tak vidíte, můj pane. On mě opravdu nenechá na pokoji," řekla a Benedikt se vztekle zamračil a otočil se k muži v místnosti.

 „Copak jste se zbláznil, že nejste schopen vyplnit přání této dámy a nechat ji na pokoji?" zeptal se a Denley v tu chvíli zuřivě vyskočil na nohy.

 „Co si to dovolujete, pane? O tom, co se tu děje, nic nevíte," odsekl troufale a přitom se na oba díval přimhouřeným, naštvaným pohledem. 

„Vím, že ta dáma zcela jasně vyjádřila své přání, abyste ji přestal pronásledovat, a to mi stačí," odpověděl Benedikt a Denley se v tu chvíli přestal ovládat a postavil se proti Benediktovi se zaťatými pěstmi. 

„Je možné, že ji chcete pro sebe? Musím vás tedy ubezpečit, že nehodlám jen tak sedět a dívat se, jak mou sestřenici připravíte o čest," řekl a Benedikt na jeho slova překvapeně zvedl obočí.

 „Vy nehodláte sedět a dívat se, jak ji ,,já" připravím o čest, pane? Copak si vůbec neuvědomujete, co děláte?" křikl po něm a Denley se proti němu postavil.

 „Ano, přesně tak, pane!" osočil ho Denley výhružně a Benedikt měl najednou ve tváři tak vážný a zlostný výraz, že se Raine otřásla.

„Myslím, že jsem s vámi měl veškerou trpělivost, jaké jsem schopen, pane a upozorňuji vás, že teď hned opustíte tuto místnost a nikdy na tuto dámu už nepromluvíte, pokud ona k tomu nedá výslovný souhlas," odeskl Benedikt naštvaně a Raine s hrůzou sledovala, jak Denley vyrazil obrovskou pěstí.

 Ale už za vteřinu zjistila, že neměla proč se bát...Protože ačkoliv byl Denley téměř stejně vysoký jako Benedikt Ainsworth, tak nebyl ani zdaleka tak mrštný a silný, jako on.

Černovlasý muž chytil ruku jejího bratrance do své a na Denleyho obličeji se na chvíli objevil strach, ale hned zmizel a Denley se znovu rozpřáhl.

Benedikt ani nezvýšil hlas, ale v jeho slovech bylo cítit chladnou ocel.

 „Nedělejte to!" řekl a Denley na chvíli zaváhal, a tím ztratil veškerou naději i odvahu, protože odkráčel z pokoje a ani se na druhého muže nepodíval.

 Raine se zúžily rty, protože její bratranec byl člověk, který uměl nanejvýš vykořisťovat ženy a děti.

 ,,Nebo by se možná postavil menšímu muži, než byl Benedikt Ainsworth," uvědomila si a podívala se zpátky na Benedikta, který stál a upřeně se díval do otevřených dveří pokoje.

 ,,Opravdu, vybrala si dobře," řekla si Raine pro sebe, protože popravdě řečeno ji ani ve snu nenapadlo, že by se Denley mohl během večera vrátit... Ale teď věděla, že Ainsworth je schopen ochránit Williama fyzicky i psychicky.

Rychle vešla dovnitř a zavřela dveře....

  ,,Nemohla ho teď nechat odejít," znělo jí v hlavě a podívala se na džbán na stole a dvě sklenice, na které bratranec, naštěstí, nesáhl.

 ,,Teď musí sebrat odvahu, jinak bude v koncích," řekla si, protože  Denleyho přítomnost ji o tom přesvědčila.

Pokročila tedy kupředu, nalila víno do jedné sklenice a podala ji Benediktovi.

 Podíval se na ni i na nabízené víno.

„Ne, děkuji, už půjdu," řekl a Raine začala trochu příliš uspěchaně mluvit.

 „Prosím, nechoďte ještě, pane," zašeptala a pokývla hlavou k zavřeným dveřím.

 „Já... co když se bratranec vrátí? Teď tu nemohu zůstat sama," dodala a vypadalo to, že její strach ho dojímá.

 „Zůstanu tedy ještě chvíli s vámi, abyste se cítila bezpečnější. Ale nemyslím, že se vrátí ještě dnes v noci. Přesto za mnou raději zamkněte dveře," řekl tedy a ona jen energicky přikývla.

 ,,Cokoliv, jen aby vypil to víno, nebo ztratí nervy," znělo jí v hlavě a podívala se na něj svůdným pohledem.

„Udělám to..." dodala si odvahy a pak Raine s hrůzou sledovala, jak si bere z její ruky víno, dává si ho k ústům a pije.

 Ze srdce jí v tu chvíli vyšel tichý, ale hluboký povzdech.

A bylo to...

Teď už to nemohla zastavit, protože jakmile jednou Benedikt vypil víno s práškem na spaní, tak už ho nemohla dostat ze svého pokoje, aniž by na ně upoutala pozornost a cítila zároveň úlevu i lítost, když pronesl „To víno je velmi sladké. Vy si nedáte?" zeptal se a Raine jen zavrtěla hlavou.

 „Ne, dnes v noci ne," odpověděla a on vypadal, že ho její odpověď překvapila.

 Podíval se ke dveřím a bylo na něm vidět, že už by byl rád pryč, ale teď už se toho Raine nemusela bát, protože teď už ho stačilo zdržet jen malinkou chvíli, protože už brzy o sobě nebude vědět a Aida se v těchto věcech vyznala, protože zajímala se o bylinky už dlouho.

„Nechcete se na chvíli posadit?" zeptala se a Benedikt jen zavrtěl hlavou, jako by mu to působilo obtíže, protože jeho hlava byla najednou velmi těžká.

 „Ne, musím..." řekl a pokusil se na ni soustředit pohled.

  „Jste tak... krásná..." zašeptal a ta slova ji polechtala po celém těle.

 Zavřela oči a v duchu si říkala, že se musí soustředit na to, čeho chce dosáhnout, protože droga zřejmě zvýšila jeho vnímavost a otupila sebeovládání. Ale to ji nemohlo splést a nesměla o tom muži uvažovat jinak než jako o prostředku k záchraně jejího bratra.

Zhluboka se tedy nadechla a zdálo se jí, že ji obstoupila jakási mlha... mlha nereálnosti a otupělosti... jakési tíhy a vzdálenosti.

A skrz tu mlhu viděla, jak se Benediktovi rozšířily oči údivem a viděla i jak si položil ruku na hlavu a upustil pohár na podlahu. A ještě jednou se pokusil zaostřit na ni pohled.

 „Co...?" zeptal se a ona se přiblížila k němu a vzala ho za ruku.

 „Mohu vám nějak pomoci?" řekla, ale i přes všechna předsevzetí měla v hlase lítost a stud. Ale vedla ho do postele.

 Raine věděla, že se musí zbavit všech pocitů a zábran a že se musí soustředit jen na svůj cíl, protože potřebovala ho dostat do postele a věděla, že jakmile usne, tak s ním už nepohne.