Ačkoliv Benedikt strávil téměř celý den tím, že se snažil vyhnat Raine Blanchettovou z hlavy, tak nepodařilo se mu to ani zdaleka tak, jak si přál a bylo mu jasné, že ať je jakkoliv krásná, tak jestli se s ní zaplete, přinese mu to jenom problémy.

 I když to třeba nebyla její vina, protože už od jejich prvního setkání v královských komnatách bylo jasné, že ji na každém kroku provází neklid a zmatky.

 Vysvětlila mu sice celou situaci tím, že se za závěsem schovávala před nechtěným nápadníkem, ale vzápětí se vynořil další. A když jí naslouchal, tak pociťoval k ní opravdu velikou náklonnost. Ale zároveň však na ni měl i trochu vztek, ačkoliv určitě nemohla za to, že na ni pořád myslel a nedařilo se mu vyhnat ze vzpomínek ty chvíle, kdy se nořil do jejího teplého pohledu.

I teď když seděl proti těm nezapomenutelným zlatým očím a něžně odpovídal „Jestli vám mohu ještě nějak pomoci, rád pro vás cokoliv udělám. Ale budu u dvora už jen jediný den. Takže možná by pomohlo, kdybych o vašich problémech informoval krále?" řekl a Raine rychle zavrtěla hlavou a opravdu se polekala...

Ale pak se na něj znovu usmála.

„Ne, pane, to určitě není zapotřebí. Opravdu bych nechtěla, aby král jmenoval Denleyho naším poručníkem. A vzhledem k tomu, že je naším jediným žijícím příbuzným, tak by se to mohlo stát. Denley má velmi hbitý jazyk, když chce," odpověděla a Benedikt se na ni jen překvapeně podíval, protože nikdy by neřekl, že ten mladý muž disponuje hbitým jazykem. A připadal mu, po pravdě řečeno, trochu hloupý, ale ona ho znala lépe a určitě věděla, co říká.

 Koneckonců, ten muž, kterého jeho bratr Tristan zabil, také získal zastání u dvora i přesto, že měl na svědomí mnoho podivných činů...A kdo ví, jak to všechno je. 

„Jak chcete, paní," řekl tedy a na její tváři se objevil nejistý výraz.

 „Ale mohl byste pro mě možná udělat ještě jednu maličkost. Kdyby vás to příliš neomezovalo, byla bych vám vděčná, kdybyste mě mohl po večeři doprovodit do mého pokoje... Jsem si jistá, že bratranec mě nebude obtěžovat, když mě potká ve vaší společnosti," dodala a Benedikt si všiml, že ty oči jsou opravdu plné temného a krásného zlata.

 „To je jen drobná službička pro tak krásnou ženu," řekl chraptivým hlasem.

 A ihned si uvědomil, že mluví až nezvykle romanticky, protože takové poklony moc často nerozdával.

 ,,Ale ona byla opravdu překrásná..." pomyslel si a nikoliv poprvé ho napadlo, že už se nemůže dočkat, až bude celá ta záležitost s Alisterem Harcourtem vyřešená.

 Dnes dopoledne dali s králem Eduardem dohromady nabídku pozemků, která měla Harcourta odvrátit od jeho touhy po pomstě a Eduard si byl jistý, že ji přijme, obzvlášť když působí dojmem, že je to rozhodnutí samotného krále.

 Ale třeba je tak romantický a přístupný také proto, že se těší, že už bude mít tuhle nepříjemnou záležitost za sebou... A že už brzy bude na cestě domů do Brackenmooru.

Ale když se podíval na Raine, tak nemohl popřít, že se nezabývá jen myšlenkami na to, aby už byl doma. A znovu si musel přiznat, že je nádherná...Protože bylo mu opravdu hodně příjemné, když si mohl prohlížet její jemně řezaný obličej pod inteligentním čelem a spletitou pokrývkou hlavy, která ukrývala rusé vlasy.

Protože ani těžký zlatý náhrdelník s rubíny nemohl soutěžit s krémově zbarvenou pletí jejího hrdla.

A bohatý zlatý čepec a šaty jen zdůrazňovaly onu živou zlatou v jejích očích...Protože stejně jako předchozí den, i dnes měl Benedikt pocit, že se do těch očí noří.

Rychle uhnul pohledem a těkavě hledal po místnosti něco, na čem by se mohl zachytit, cokoliv, čemu by mohl věnovat pozornost a soustředit se.

 ,,Na co to, zase myslí?," řekl si. 

,,Vždyť už tu chtěl být jen jediný den a neměl čas přemýšlet o té znepokojivé mladé dámě, i když byla tak krásná a přívětivá... Protože v této chvíli, kdy musel řešit problémy Tristana a Lily a jeho vlastní bratr Marcel náhle odplul na jedné z jeho lodí...tak nemohl přece dělat žádné plány do budoucnosti.. A už vůbec nehodlal takhle přemýšlet o ženě, o níž nic nevěděl," dodal si pro sebe a znovu přejel Raine nechtěně neklidným pohledem a připomněl si, jak spletitým osudem je, třeba i ne vlastní vinou, obtížena.

,,Nikdy se nechce zaplést s ženou, jako je Raine Blanchettová, ať se při pohledu do jejích očí cítí jakkoliv omámen. Protože on si vybere klidnější a rozumnější dívku," řekl si sám pro sebe a pokusil se opět soustředit na jídlo, které mu už na talíři vychladlo.

Ale přitom si nemohl nevšimnout, že Raine nevěnuje jídlu o nic víc pozornosti než on. A když se rozhlédl po okolí, tak zjistil, že většina hostů už dojedla.

 Místnost sice ještě nebyla úplně prázdná, ale mnoho návštěvníků už odešlo do vedlejších sálů tančit nebo se věnovali konverzaci...A on doufal, že když už jí slíbil, že ji doprovodí... tak že se tu nebude chtít déle zdržovat a odvede ji v bezpečí do jejího pokoje a pak už co nejrychleji opustí prostory dvora.

 A tak díky těmto myšlenkám, které mu běžely hlavou, promluvil mnohem prudčeji, než by si přál.

 „Až budete hotova, doprovodím vás," řekl a Rain se na něj podívala a v jejích očích se kmitlo něco, co mu připadalo jako úzkost a říkal si, že se asi bojí setkání s bratrancem, ale ona se zeptala „Vy nechcete ještě chvíli zůstat zde?" zašeptala a on jen zavrtěl hlavou.

 „Ne, já netančím a ani nemám chuť se bavit," odpověděl a ona jen přikývla.

„Ano, chápu," odpověděla po chvíli a Benedikt si nemohl pomoci, ale překvapovala ho, protože očekával, že se bude snažit pobýt ještě nějaký ten čas ve společnosti. Ale náhle se uslyšel, jak říká „Myslel jsem si, že si budete chtít ještě užít projevy obdivu zdejších mladých mužů," řekl, ale Rain na jeho slova rychle zavrtěla hlavou.

 „Mohu vás ujistit, že po tom netoužím a mnohem raději bych byla už doma v Abbernathy... Muži ode dvora ode mě očekávají něco, co jim nemohu dát," odsekla tiše, zčervenala se a podívala se na druhou stranu.

Na krátkou chvíli ho napadlo, co tedy u dvora vlastně pohledává.

 Chtěl se jí na to zeptat, ale zároveň se o ní raději nechtěl nic dozvídat, protože z jejích poznámek o dvořanech vysvítalo, že ji, stejně jako její bratranec, nutí, aby se k nim chovala intimně a tak Benedikt vstal a podal jí ruku. 

„Jestli je to opravdu tak, můžeme tedy odejít?" zeptal se a ona vypadala, že váhá, protože velmi nejistě na něj pohlédla a pak mu podala ruku. 

Bylo pro ní příjemné cítit ty dlouhé, štíhlé prsty v dlani. A on byl překvapen chladem, který z nich vyzařoval, ale zároveň však při jejich doteku cítil v celém těle teplo...A náhle ho napadlo, jak asi jejich společný dotek prožívá ona. 

 A jen stěží se soustředil na její slova, když odpověděla „Děkuji vám, pane," a ačkoliv si už předtím několikrát říkal, že sblížení s ní by mu nepřineslo nic dobrého, tak musel si i přiznat, že své reakce na ni nezvládá.