„Paní, tohle by jste dělat neměla. Co když vás najde?" řekla chůva, po té co jí to všechno Raine vyložila a hned na to si stoupla.

„Nenajde nás dřív, než to bude všechno za námi a já budu vdaná. A když budeme postupovat podle mého plánu, nikdo nebude mít čas se zeptat, co se vlastně děje," dodala a děs v jejích zelených očích by umlčel snad každou ženu.

„Říkala jsem ti, o co se dnes Denley v této místnosti pokusil. A vidíš sama, jak mi roztrhl šaty, když jsem se mu snažila uniknout... Už to nemohu odkládat. Musím Williama před bratrancem Denleym ochránit. Protože otec by mi nikdy neodpustil, že jsem dopustila, aby takový blázen získal moc nad rodinným majetkem," řekla a přitom se snažila jí svým hlasem uklidnit.

„Ale, paní Raine, nemyslím si... Nechápu, jak můžete mít takovou odvahu, že... že chcete udělat to, co chystáte. Nevím ani... jak bych vám mohla pomoci... Vždyť je to urozený člověk, toho přece nemůžete...," vykoktala ze sebe a Raine jen vztekle zvedla oči v sloup.

„Ty, Aido, nemusíš dělat nic jiného než přinést nám z palácové kuchyně všechno, co potřebujeme a uložit Williama v noci jinde a ráno, až vejdeš dovnitř, abys začala křičet, jako kdybys zahlédla pekelné plameny... Tvoje úloha je jednoduchá, Aido...To já jsem ta, která musí jít za ním a přivést ho sem," řekla Raine po chvíli a Aida stále vypadala dál velmi váhavě.

A Raine na chvíli také propadla nejistotě, ale zůstala pevná. Protože měla přílišný strach z toho, co by se stalo, kdyby propadla obavám a věděla, že nemůže dělat nic jiného, než jít vpřed.

Protože od toho okamžiku, kdy ji napadl plán, který teď Aidě vysvětlovala, už nedokázala myslet na nic jiného.

Obrátila se k chůvě.

„Aido, pomoz mi s účesem na večer. Musím dnes vypadat co nejlíp, protože neumím odhadnout, nakolik mi to může v té záležitosti s Benediktem Ainsworthem pomoct," řekla odhodlaně a snažila se nevnímat lítost ve vlastním hlase.

„Musím využít každou příležitost. Protože naše vítězství závisí jen na tom, jestli se mi podaří přivést ho sem do pokoje," dodala a pak přešla ke skříni s novými šaty, které si opatřila, aby sehnala manžela.

Ale po tom, jak na ni Benedikt reagoval, si vůbec nebyla jistá, jestli má vlastně ještě cenu služku nutit, aby ji nějak zvlášť oblékala.

Přesto ji o sebe nechala pečovat až do večeře, aby nic nezanedbala.

A vůbec si nechtěla připustit, co by se stalo, kdyby Benedikt večer nepřišel. Nebo kdyby ji odmítl doprovodit do jejího pokoje... Prostě si nemohla dovolit nejmenší pochybnosti.

A tak o několik hodin později se zastavila u dveří a otočila se zpět do místnosti a podívala se na Williama, který seděl na posteli a pozoroval ji.

Přišel právě ze stájí a chvíli se s nechutí díval, jak se připravuje na večeři. A rozhodně si nepřála, aby vytušil, co chystá...protože chtěla ho uchránit strachu... Protože kdyby znal její plány, tak určitě by se o ni bál...A už několikrát se přesvědčila, že se cítí provinile, že se o něj stará a obětuje mu všechny své potřeby.

Ačkoliv si tolik přál pomoci jí, nemohl s tím nic dělat, protože byl jenom malý chlapec, i když hodný a milý.

A když mu oznámila, že dnes v noci bude s Aidou spát dole se služebnými, tak pochopitelně vyzvídal proč.

Ale Raine mu odpověděla, že ona musí spát s jednou paní, která právě dorazila ke dvoru.

Nerada bratrovi lhala, ale nemohla mu prozradit pravý důvod, proč chce být v noci sama. A kromě toho, že ho chtěla ochránit před starostmi, věděla, že nesmí do svého plánu zasvětit nikoho dalšího... Nebo měla možná jen strach, že když o tom bude příliš mluvit, ztratí odvahu celou věc uskutečnit.

---------------------------------------

V hodovní síni bylo spousty lidí jako každý večer.

Když dorazila ke dveřím a rozhlédla se po místnostech a na chvíli dostala strach, že Benedikt Ainsworth nepřijde a že už odjel domů. Ale vzpomněla si, že se v rozhovoru s králem zmínil, že nemá rád dvorský život.

Rozuměla tomu, protože také se jí stýskalo po domově... po horách a údolích...a po jejích povinnostech a po místních lidech.

Ve zdejší společnosti se cítila nesvá a často propadala pocitu, že dělá něco špatně.

V tu chvíli ho zahlédla. Seděl nedaleko místa, kde spolu hovořili minulý večer... Zhluboka se nadechla a zamířila davem přímo k němu.

Chvíli postávala v jeho blízkosti a čekala, jestli si jí všimne...Čekala jen chviličku, když zvedl s překvapeným výrazem hlavu.

„Dobrý večer, paní Raine," řekl s údivem a ona mu jen pokývla.

„Dobrý večer, pane," odpověděla a rychle se rozhlédla po místnosti.

„Odpusťte mi mou opovážlivost, ale všude je plno, myslíte, že bych si mohla přisednout k vám?" zeptala se, protože její opovážlivost byla skutečně až příliš dobře čitelná, protože u tohoto stolu nebylo o nic víc místa než kdekoliv jinde... A bylo jasné, že on to ví stejně dobře jako ona.

Protože i Benedikt Ainsworth si to dobře uvědomoval, ale nedal to na sobě znát a obrátil se k muži, který seděl vedle něho „Jsem si jistý, že se nám podaří vytvořit místo pro jednu štíhlou ženu, viďte, lorde Longly?" řekl a starší muž mu zdvořile přikývl.

„Samozřejmě," odpověděl a posunul se a ukázal dlaní na místo, které mezi sebou vytvořili.

Raine se posadila a muži se vrátili k předchozímu rozhovoru a ani jeden z nich se jí už dál nevěnoval.

To pro ni nevypadalo moc dobře.

Neměla na jídlo na mísách ani pomyšlení, ale musela aspoň předstírat, že se přišla najíst...A zděsila se, když zjistila, jak se jí při nabírání jídla třesou ruce, protože byla tak soustředěná na to, co se chystala udělat, že se při prvním kousnutí do masa málem zadusila.

Cítila teplo Benediktova těla a slyšela i hluboké tóny jeho hlasu, jak hovořil s mužem vedle ní a bylo jí příjemné cítit ho vedle sebe, i když o něm nevěděla nic víc než to, že budil dojem silného a úctyhodného muže.

Najednou ji přepadla obava, že mu lstí, kterou na něj chystá, vlastně ublíží.

Ale ihned sama sebe okřikla, že nemá na vybranou, protože to, co si předsevzala, bylo totiž jen možné udělat jedině takovému člověku, jakým předpokládala, že je Benedikt Ainsworth.

A neměla mnoho času a Benedikt Ainsworth byl právě takový, jakého potřebovala... A vším byl vinen Denley Trent, který.. nutil ji, aby si ho vzala...A ona to, už kvůli bratrovi, nesměla dovolit... Takže ke svému plánu a k jednání, které chystala, byla vlastně dohnaná.

S touhle myšlenkou vydržela čekat, než se muži odmlčeli a lord Ainsworth si ukousl kousek chleba. A v tu chvíli se na něj otočila.

„Pane?" řekla a on se zastavil a podíval se na ni s napjatým, až trochu podezíravým výrazem ve tváři.

„Ano?" odpověděl a v tu chvíli měla největší chuť se sebrat a utéct z hodovní síně, ale nemohla. A tak místo toho se na něj, jak doufala, příjemně usmála.

„Pane, chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat za vaši včerejší pomoc," řekla a jeho výraz byl naprosto neprůhledný, protože mávl jen lehce rukou a pronesl „Není zač děkovat. Nedovolil bych, aby se někdo přede mnou takhle choval k jakékoliv ženě," odpověděl a Raine se znovu usmála a sklopila trochu hlavu a podívala se na něj zpod víček, jako to viděla dělat jiné ženy.

„Chtěla bych, abyste věděl, jak jsem vám za vaše chování vděčná, pane Ainsworthe. Poskytl jste mi nemalou službu. Můj bratranec mě pronásleduje už dlouho a stále nechce mé odmítání přijmout," dodala a docela ji potěšilo, když jeho tváří přeběhl nesouhlas spojený s odporem.

„Tím chcete říci, že vás znovu obtěžoval?" promluvil trochu drsně a Raine k němu zvedla snaživě nevinný pohled.

„Ano, můj pane. Dnes přišel do mého pokoje, když jsem tam byla sama a kdyby se mi náhodou nepodařilo uniknout, myslím, že by mě byl..." odpověděla a ačkoliv to říkala zcela vypočítavě, tak vzpomínka na dnešní odpoledne dodala jejímu hlasu opravdový strach a hluboký odpor.