Raine strávila dlouhou a bezesnou noc...

Přemýšlela o celé situaci a rozhodla se, že musí jednat co nejrychleji, protože Denley ji špehoval až na královský dvůr a udělal i onu trapnou scénu před lidmi a bylo mu úplně jedno, jak jí je a co si o ní myslí lidé v okolí.

Benedikt Ainsworth jí bez zaváhání pomohl, když potřebovala, ale zřejmě si vůbec nevšiml, že o něj projevuje zájem.

,,Třeba", napadlo ji s těžkým povzdechem.

,,Se mu ani trochu nelíbím," zněli ji v hlavě tato slova a to nebyla zrovna povzbudivá myšlenka, protože jak jinak by ho mohla přimět, aby si ji vzal.

Nemohla ho přece požádat, aby se o ni postaral. Neměla představu o lásce, to slovo pro ni nic neznamenalo. A když se rozhodla, že se vdá jen proto, aby se někdo postaral o Williama, tuto možnost ze svého života prostě vyřadila.

A pro všechny zúčastněné by bylo vlastně i ideální, kdyby ji její budoucí manžel také nemiloval... Obzvlášť když měla v úmyslu hned po svatbě odjet domů do Abbernathy, kde žili členové její rodiny již od dob Williama I...A nebyla by jediná, kdo jejich rodinné sídlo opustil, ale nehodlala to udělat dřív, než bratr bude schopný ujmout se svých povinností...A kdyby její manžel chtěl žít s ní v Abbernathy, tak ráda by ho tam vzala s sebou.

To jí znovu připomnělo, že se může vrátit domů teprve po svatbě a zatím nemá žádného manžela.

Úzkost jí na chvíli sevřela hrdlo a byla ráda, že je v pokoji sama.

William s Aidou si vyšli na procházku po královských zahradách a bylo by pro ni velmi nepříjemné, kdyby věděli, jaké myšlenky ji napadají.

V ten okamžik se ozvalo zaklepání na dveře a Raine se vzpřímila a setřásla ze sebe strach.

,,Rozhodně jí nepomůže, když nebude schopna rozumně uvažovat," řekla si a rychle vstala ze židle u okna a hodně zhluboka se nadechla, aby mohla odpovědět...Ale neměla tušení, kdo to je, neboť William a Aida by prostě vešli.

Ale když za dveřmi uviděla Denleyho Trenta, rozhodně ji to nepotěšilo a rychle se pokusila dveře opět zavřít, jenže Denley jí v tom zabránil tím, že strčil nohu do dveří a odtlačil ji dovnitř.

Odvážně se mu tedy postavila, ačkoliv podivný a křivý úsměv, který zahlédla na jeho tváři, když zavíral dveře, ji vyděsil.

Ukázala na zavřené dveře.

„Chci, abys ihned odešel," řekla a on se zašklebil.

„Ale Raine, opravdu si myslíš, že mě takhle získáš? Že mě okouzlíš tím, když budeš předstírat, že bráníš svou čest?" odpověděl a v zoufalství pak rozhodila ruce.

„Nechci tě získat. A byla bych nejraději, kdybys odešel a už nikdy bych tě nespatřila. Rozumíš?" odsekla napruženě a Denley chvíli vypadal nejistě a ona na okamžik zadoufala, že to konečně pochopil. Ale nejistotu ihned vystřídal chlípný úsměv, který zřejmě považoval za svůdný a přistoupil k ní s otevřenou náručí.

„Nemáš nejmenší důvod k obavám, Raine. Já ti neublížím. Umím ženu potěšit, nemysli si," řekl na její slova a Raine nemohla uvěřit vlastním uším.

A uvědomovala si, že na to, aby pochopil její stanovisko a přiznal si, že ho nechce, by musel mít aspoň stopu citlivosti, ale takovéhle zahledění jen do sebe pro ni bylo nepochopitelné a neměla s těmito věcmi mnoho zkušeností, ale radši by žila sama než s Denleym.

Ale teď nebyl čas na úvahy o tom, co by chtěla, neboť bratranec se k ní blížil a bylo jasné, k čemu se schyluje.

Potřásla hlavou.

„Ne, Denley, nesahej na mě. To nemůžeš!" vykřikla a on se zamračil.

„Chci ti jen ukázat, že ke svým dívčím obavám nemáš žádný důvod. Jakmile to jednou budeš mít za sebou, uvidíš, že není čeho se bát, a můžeme se hned vzít," řekl a Raine projela zlost celým tělem.

„Nestrpím, abys předstíral, že mi děláš milost, když se mě zmocníš násilím. A jestli na mě sáhneš, budu křičet a obžaluju tě ze znásilnění," dodala a on zarazil se jen na chviličku.

„Ale oba přece víme, že náš sňatek je pro oba to nejlepší řešení," řekl po chvíli a přitom se na ní trochu pousmál.

„Pro tebe možná!...Ale ne pro mě!" vykřikla Raine a Denley už nezaváhal a krok za krokem se k ní blížil.

Raine byla statečná, ale nebyla blázen a věděla, že v této situaci je nejlepší utéct. A tak proběhla kolem něj a vyrazila ke dveřím. Ale Denley Trent byl vysoký a pružný a po chvíli natáhl k ní ruku a chytil ji za rukáv.

„Vezmu si tě teď hned!" vykřikl a roztrhl jí však jen šaty na rameni, a tím Raine získala možnost se mu vytrhnout a stihla mu jen odpovědět „Ne, pane, nevezmete," a rychle skočila ke dveřím, aby je otevřela a vyběhla na chodbu dřív, než ji bratranec stáhne zpátky.

Rychle ji následoval a rozhlédl se po chodbě, protože ostuda z minulého večera ho přece jen poučila, alespoň v to mohla doufat.

„Prosím tě, Raine, copak musíme pořád hrát tyhle dětské hry?" křičel a přitom se ji snažil přinutit aby šla zpátky.

,,Raine!" křikl, jenže ona se nezastavila.

„ No tak...Vždyť jen oddaluješ nevyhnutelné," řekl a Raine nečekala a honem pospíchala k zabydlenějším místům v paláci... Naštěstí Denley za ní neběžel.

Do někoho omylem vrazila, ale neohlížela se na to kdo to byl.

,,Promiňte," zašeptala jen lehce na neznámého a pokračovala dál pryč.

A když dorazila do bezpečí na místa, kde se pohybovali i ostatní dvořané, tak věděla, že se zachránila jen dočasně, protože Denley s ní určitě ještě neskončil... Protože ať mu říkala nebo dělala cokoliv, nic na něj neúčinkovalo.

A byl tak soustředěný na své vlastní cíle, že ji vůbec nevnímal. A přesvědčoval sám sebe, že ho odmítá jen z dívčího otálení a strachu ze svatby.

Chtěl si ji vzít a bylo mu lhostejné, zda toho dosáhne znásilněním a veřejnou scénou... A Raine věděla, že musí něco udělat, protože čas nerozhodnosti byl pryč a Benedikt Ainsworth jí večer předtím řekl, že za dva dny odjíždí.

,,Ale on byl její jediná naděje," řekla si pro sebe, protože nesměla za žádných okolností dovolit, aby William upadl do bratrancových rukou.

,,Ale měla ještě vůbec nějakou možnost tomu zabránit?. .A nebyla v té záležitosti s Benediktem Ainsworthem spíš ona tím, kdo si něco nalhával a nebyl schopen se smířit s jeho nezájmem stejně jako to dělal Denley s ní?" ptala se sama sebe a Aida, která se při Rainině vyprávění posadila na postel, nad jejím plánem jen nevěřícně kroutila hlavou.