Mluvil tak hlasitě, že je mohli slyšet všichni, kdo seděli kolem nich, včetně Benedikta Ainswortha.

„Raine, hledal jsem tě," řekl a Raine se podívala na něj.

 „Denleyi, to je překvapení," odpověděla a zamračil se.

 „Myslím, že to není zas takové překvapení. Každý muž by měl obavu o svou budoucí nevěstu. Zmizela jsi z Abbernathy, aniž bys mi řekla jediné slovo a ani vzkaz jsi mi nenechala," dodal a Raine se opřela do židle a pronesla s naprostým zoufalstvím v hlase. „Ale já si tě nechci vzít. To je mé poslední slovo," řekla a on sklonil se až těsně k ní a prudce jí stiskl rameno. 

„Nebuď směšná Raine. Samozřejmě, že si mě vezmeš. Nebo tě pobláznil nějaký dvorský dandy? Však já mu to brzy vysvětlím," dodal podrážděně a Raine se od něj snažila odtáhnout co nejdál, ale neměla mnoho prostoru, protože za sebou už cítila hruď Benedikta Ainswortha a Denley si ji přitáhl zpátky k sobě.

Věděla, že se na ně všichni dívají, a dávala si pozor, aby se nikomu nepodívala do očí. 

,,Musí z té situace zmizet, jak nejrychleji to půjde, protože tohle ji opravdu nepomůže barona získat," řekla si pro sebe a když uslyšela hlas onoho obdivovaného muže, ztuhla hrůzou, ale zároveň pocítila i radost.

 „Promiňte, pane, ale tato dáma nevypadá, že by váš zájem vítala," zvedl hlas a Raine upřela pohled na jeho tmavou a krásnou tvář.

 Díval se na jejího bratrance se zlobnou nechutí a s hlubokým opovržením.

Denley se na Benedikta zamračil a prohlásil „Myslím, že tato záležitost se vás netýká, pane, a tak bych vás rád požádal, abyste se staral o své," řekl a Benedikt se obrátil k Raine. 

„Vy máte s tímto mužem nějaký svazek?" zeptal se a trvalo jí dlouho, než mu dokázala odpovědět. Protože ten jemný a pozorný pohled, jakým se na ni díval, jí rozezvučel nervy v celém těle.

Ale nakonec odpověděla „Ne, je to můj bratranec, pane a vymyslel si, že bychom se měli vzít, a já mu to nemohu vymluvit. Nikdy jsem s tím nesouhlasila a vzít si ho nechci," řekla se zlomeným hlasem a Benedikt se naklonil a překryl rukou Denleyho dlaň na její paži.

 A ačkoliv se styděla a bylo jí úzko, všimla si, že Benediktovy dlaně jsou větší a opálenější než Denleyho... Měl delší, pružnější a... jak se i ukázalo, když Denleyho lehce zmáčkl... zřejmě i silnější prsty.

Benedikt mluvil sice tiše, ale zněl velmi autoritativně.

 „Tak, v první řadě dáte ruku pryč od této dámy, protože teď není pravá chvíle na to, abyste s ní vedl takové dohady. A kromě toho byste se měl domluvit spíš s jejím poručníkem, než ji takto ponižovat ve společnosti," dodal a Denley si zřejmě poprvé uvědomil, že je všichni přítomní napjatě sledují. A tak zrudnul a nechal z Raine stáhnout svou ruku pryč, ale na jeho tváři byl znát vztek.

 „Já jsem její jediný žijící příbuzný, takže jsem i jejím poručníkem," vyprskl a Raine zavrtěla hlavou.

 „Není. Otec zemřel před pár měsíci, ale neustanovil Denleyho mým poručníkem. Jak jsem říkala, je to můj bratranec, nic víc!" křikla a Denley se vztekle zašklebil, ale už nic neříkal, protože bylo jasné, že mu Benedikt nevěří.

 A Raine bylo v tu chvíli lhostejné, jak je asi Denleymu, protože v těchto okamžicích ji už nezajímal. A dívala se na Benedikta, který zblízka pozorně sledoval její tvář.

A jeho soustředěný výraz ji tak zneklidnil, že se jí začínala třást brada... bylo to už tak dávno, co se o ni někdo takhle zajímal... Raine byla zvyklá starat se o Williho, Aidu a o všechny ostatní, kdo patřily k jejich rodinnému sídlu, ale pocit, že se někdo chce postarat o ni, v ní překvapivě probouzel nervozitu.

 Cítila, že se jí derou slzy do očí, ale nechtěla je ani za nic pustit ven.

Nepotřebovala, aby se někdo staral o ni, spíš o Williho a o jejich majetek... Odvrátila tedy pohled od Benedikta a rozhlédla se po ostatních, kteří je sledovali a snažili se uhodnout, co se u jejich stolu vlastně děje a hluboce se styděla.

Byla přesvědčena, že je to její vina, že se na ni Denley takhle vrhl ve společnosti a styděla se za svou slabost, ale zároveň cítila, že ji opouštějí síly a tušila, že se každou chvíli rozpláče.

 Znovu se pokusila odejít od stolu.

 Když k ní Denley přiskočil, aby jí pomohl, tak Benedikt Ainsworth vstal a zabránil mu v tom.

Raine nemohla dělat nic jiného, než mu poděkovat pohledem a pak se lehce uklonila, vstala a začala se chystat k odchodu.

 Byla si vědoma všech párů očí, které ji napjatě sledovaly, i všech pomluv, které si o ní lidé vymyslí...protože už mnohokrát slyšela, co si povídají o jiných...A tak se ze všech sil udržela, aby se nerozběhla, ačkoliv si velmi přála být co nejrychleji odtud pryč.

 Pokrčila rameny a pomalým krokem s hlavou vztyčenou odešla.