Uvědomil si, že jeho otázka nezněla příliš zdvořile, ale potřeboval se dozvědět, co dělala dopoledne v králových komnatách. A tak posadil se tedy vedle ní, ale ihned si uvědomil, že je z její blízkosti velmi neklidný...

To se mu obvykle nestávalo, a tak znejistěl ještě víc. 

 A byl tak blízko ní, že se nemohl ani pohnout, aniž by se jí dotkl ramenem. A nebyl zrovna ve své kůži, a tak neztrácel čas společenskou konverzací a šel rovnou k věci.

 „Paní?" řekl a Raine zvedla oči od sklenice.

 „Ano, pane?" odpověděla a znovu ho zarazila barva jejích očí. 

Odvrátil od ní pohled, aby se mohl soustředit na rozhovor a mluvil k ní tichým hlasem.

 „Přišel jsem sem dnes večer, neboť doufám, že mi vysvětlíte, co jste dělala dopoledne v králově komnatě, když on odeslal všechny pryč," řekl a Raine mu na jeho slova netrpělivě odpověděla.

 „Ráda vám to povím, pane. Nechci před vámi nic skrývat a doufám, že se sám přesvědčíte, že jsem vám za vaše laskavé jednání opravdu velmi vděčná," zašeptala a zamrkala řasami nad nádhernýma zlatýma očima.

„Tak tedy?" pobídl ji a zamyslel se, ale jeho vlastní myšlenky ho nepotěšily, neboť se stále neodbytně vracely k barvě jejích očí.

„Nejdřív mi dovolte, abych se představila. Jmenuji se Raine Blanchettová," řekla a mluvila potichu a něžně.

Neodpověděl, ačkoliv ho ihned napadlo, že jméno Raine jí opravdu sluší. A z nepochopitelného důvodu si najednou vzpomněl na okamžik, kdy naposledy viděl svého otce... Šest Ainsworthů stálo tehdy na palubě lodi, která odvážela jeho rodiče do Skotska na návštěvu matčiny sestry... Pršelo, otec se k němu obrátil a podával mu zlatou minci. 

„Proveď bratry po městě, než odjedete domů," řekl, ale matka měla obavu.

 „Myslíš, že je to rozumné? Ti mladí chlapci jsou plni touhy po dobrodružství a on je jen stěží zvládne," dodala jeho matka a jeho otec se na ní tehdy usmál a položil jí ruku na rameno a významně se na něj podíval.

 „Ano, Leticie, ale já mu věřím, že mě zastane a postará se o ně," řekl tehdy a Benedikt nikdy nezapomněl na ten okamžik ani na důvěru, kterou mu otec tehdy prokázal.

 Jen si nebyl jistý, proč ho ta vzpomínka napadla zrovna pod Raininým pohledem a proč ho to tak zneklidnilo.

 „Samozřejmě velmi dobře vím, že jsem tam neměla co dělat. Bylo to ode mě čiré bláznovství. Schovala jsem se za ten závěs před mužem, kterému jsem se chtěla vyhnout, a pak jsem...,"Raine pokračovala, sklopila oči a dlouze si prohlížela své ruce.

 „A pak, když jste hovořili s králem Eduardem, už jsem nemohla vylézt... Co by si pomyslel?" řekla, ale Benediktovi se její vysvětlení nelíbilo. Protože bylo až příliš jednoduché, aby mu bylo možné uvěřit... Zamračil se proto a jeho hlas zazněl mnohem ostřeji.

 „Vaše vysvětlení mi nepřipadá příliš věrohodné a začínám si říkat, že bych udělal nejlíp, kdybych to králi všechno pověděl," odpověděl po chvíli a Raine se na něj podívala s hrůzou v očích.

 „Ne, prosím, ne, pane. Prosím, nedělejte to. Přísahám při památce svého otce, že nepřeji nic špatného králi ani koruně. A mé jednání opravdu nemá co dělat s ničím, co by se týkalo krále," řekla a tentokrát jí Benedikt uvěřil, neboť její oči byly plné upřímnosti.

,,A ať už ji k tomu divnému činu vedlo cokoliv, zrada to nebyla," řekl si pro sebe a z neznámého důvodu pocítil, jak se mu ulevilo a říkal si, že je to díky nabyté jistotě, že se nezapletl do žádného spiknutí proti králi.

 Ale musel si přiznat, že ho znovu zaujalo, jak jí řasy pohladily tvář, když sklopila oči ke svým dlaním.

Utkvěl pohledem na její čelence a pak klouzal dolů po modrých šatech.

 ,,Ta žena zřejmě netrpěla nedostatkem peněz," vyznělo mu v hlavě a vzpomněl si na tmavozelené lodičky, které měla dopoledne... A na ten překvapující okamžik, kdy za zástěnou objevil ty jednoznačně ženské nohy, zřejmě už nikdy nezapomene.

 Najednou si uvědomil, že se usmívá...A tak instinktivně skryl svůj úsměv a zatvářil se opět jako vážný a zodpovědný muž.

 ,,To, co udělala, rozhodně k smíchu nebylo," znělo mu v hlavě a říkal si, že ji musí varovat, aby příště zvažovala, co dělá, a aby si uvědomila, jak riskovala.

„Budu vám tedy věřit, paní Raine. Ale radím vám, dejte si příště pozor. Nemůžete jednat takhle zbrkle. Jestli ještě jednou zjistím, že jste udělala něco takového, půjdu za králem Eduardem a všechno mu povím. A pamatujte si, že skutečnost, že za dva dny odjíždím domů, neznamená, že se to nedozvím," řekl a všiml si že přes tvář jí přeběhlo zklamání, ale pak nahlas pronesla „Děkuji vám, pane, jste ten nejlaskavější a nejgalantnější muž, jakého znám. Rozhodně bych nechtěla zradit vaši důvěru," odpověděla a její potichu pronesená přísaha zněla tak upřímně, až ho dojala.

 Navíc měl dojem, že s ním koketuje. 

,,Ale proč, vždyť ho vůbec nezná a nic o něm neví... Je to záhadná žena, ta Raine Blanchettová," řekl si Benedikt a uvědomil si, že ho setkání s tou mladou dámou nezvykle zaujalo. Ale ihned se zarazil, protože takové vzrušení rozhodně nepotřeboval.

A nechtěl, aby ho cokoliv vyrušovalo, protože starosti o majetek a o rodinu ho plně zaměstnávaly a tak rozhodně si nemohl dovolit, aby jej cokoliv vyrušovalo, protože to bylo to jediné, čím se zabýval celých deset let od smrti svých rodičů, a nehodlal na tom nic měnit.

Raine cítila, že ji ten muž čím dál víc přitahuje, ale jeho sdělení, že za dva dny odjíždí, jí naprosto sebralo odvahu. 

,,Tu lež, že se tam skrývala před nechtěným nápadníkem, jí určitě nevěřil... Ale uvěřil jí, když mluvila o tom, že nezamýšlí nic proti králi. On byl tak chytrý a dovedl rozpoznat...," řekla si Raine pro sebe a na chvíli se nemohla ubránit úsměvu nad vlastními myšlenkami.

 Ale její radost se vzápětí změnila ve skleslý povzdech, když na druhém konci sálu zahlédla Denleyho Trenta, protože Denley byl ten poslední člověk, kterého tu toužila potkat.

Rychle ho přejela pohledem.

 Měl na sobě šarlatově sametový kabát, jaký nosili jen troufalejší dvořané... Ale byl mu tak krátký, až to působilo směšně a dlouhé široké rukávy budily nad jeho velikýma rukama zvláštně ženský dojem.

 ,,Nepořádný, humpolácký Denley nebyl na takovou módu vhodný typ," řekla si pro sebe a jeho přítomnost na ni zapůsobila jako tíha.

 ,,Panebože, co to je za mužského, že ji pronásleduje až sem? Kdy už se konečně smíří s tím, že nedostane ani ji, ani Williamův majetek?" vřelo to v ní naštvaně a pak se podívala koutkem oka na Benedikta Ainswortha.

,,Jak ten je jiný. Ach, kdyby měla vedle sebe takového muže, jako je on, tak její bratranec by určitě musel své plány vzdát," vyznělo ji v mysli, ale Ainsworth byl teď zabrán do rozhovoru s mužem po své pravici. A musela si přiznat, že ačkoliv ona se kvůli němu málem dostala do velikých problémů, tak jemu zřejmě nešlo o nic jiného, než aby vyzvěděl, jestli nechystá něco proti králi.

 A teď, když se ujistil, že nenapomáhal ničemu nekalému, se o její osobu úplně přestal zajímat...

  ,,A do toho sem přijel bratranec Denley. Co bude dělat?" řekla si a přelétla přeplněnou místnost zoufalým pohledem, jako by hledala odpověď na svou palčivou otázku. Protože za všechny ty týdny, kdy byla u dvora, nepotkala Raine jediného muže, kromě Benedikta Ainswortha, který by se třeba jen lehce přibližoval jejím představám o budoucím manželovi.

Znovu se ohlédla po Denleym... Rozhlížel se, jako by po někom pátral...A když ji spatřil, na jeho tváři se ihned objevily známky úlevy.

 Raine sledovala, jak k ní vykročil jako býk za červenou barvou, a smutně si povzdechla.

 V tu chvíli ji zachvátila úzkost a lehce se kousla do rtu a chystala se utéct, protože nechtěla se s ním potkat v této společnosti.

 Bála se, že na ni bude křičet, že odjela z Abbernathy, aniž mu cokoliv řekla, protože od smrti jejího otce ji navštěvoval téměř denně a musel být velmi překvapený, když jednoho dne dorazil a zjistil, že je pryč. 

Obzvlášť když všem zakázala prozradit, kam odjela.

Její snaha zmizet ze sálu dřív, než se k ní Denley probojuje, byla marná, protože lavice byly až příliš blízko u tabule a její široké sukně jí i znemožňovaly pohyb. 

Nepodařilo se jí proto dost rychle vyskočit. A tak Denley byl u ní dřív, než vytáhla jednu nohu zpod stolu.