Když začala vymýšlet, jak zařídit další setkání s tím aristokratickým mužem, tak pocítila mrazení v páteři.

 Už si nemohla zapírat, že ji ten muž fascinuje a přitahuje a že to není jen způsobeno jeho krásným obličejem a postavou. Protože vyzařovala z něj i tichá síla a smysl pro odpovědnost.

Znovu si opakovala, že se nesmí nechat takovými myšlenkami ovládnout. A když se pevně rozhodla, co udělá dál, cítila se o něco lépe. ,,Vždyť to všechno dělá pro Williama" řekla si a s povzdechem se vydala zpět do své komnaty.

 Byl to malý pokoj bez okna, uprostřed něhož stála veliká postel se sametovými závěsy, které možná byly jednou zlaté, ale časem vybledly do nejasné žluti.

 Místnost nebyla nijak pohodlná... kamenná podlaha byla studená a nábytek byl zbitý z pár prken. Zařízení se skládalo pouze ze stolu a dvou židlí. Ty byly posunuté ke krbu, který při zapalování kouřil.

Raine se mohla ubytovat s ostatními dvorními dámami, ale nechtěla se odloučit od bratra a od Aidy.

Když otevřela dveře, oba dva zvedli hlavu. Nadechla se a sdělila jim „Tak, moji drazí, právě jsem zahlédla někoho, s kým bychom snad měli naději," a Aida vyskočila na nohy a začala obcházet pokoj.

 „Nebesa, lady Raine, jste si jista, že to je přesně to, co byste měla udělat? Možná, že by bylo nejlepší, kdybychom nechali být všechny ty úvahy o vdavkách a vrátili se do Abbernathy...Však nějak to všechno dopadne," řekla a Raine cítila, jak ji posedá vztek. 

Ona by se ze všech lidí nejraději sbalila a odjela domů a předstírala, že je všechno v pořádku a že jim nic nehrozí... Ale věděla, že to není možné, neboť jakmile přijedou domů, objeví se Denley. A někdo musel přeci myslet na budoucnost a plánovat.. a ona byla jediná, na kom byli všichni kolem závislí...I když někdy to bylo těžké, ale nedalo se nic jiného dělat.

„Aido, prosím tě, nebudeme už to celé probírat znovu. Teď potřebuji, abys mi pomohla," dodala a William, který právě četl knihu, ji odložil na stůl a pozorně se zadíval na sestru. 

„A kdo to je, Raine? Jaký je?" zeptal se se zvídavým pohledem a Raine se na svého bratra, jen pousmála.

Jelikož byl tehdy ještě William malý, tak si ty hrozné měsíce po smrti jejich matky nepamatoval.

 Otec byl tehdy tak zoufalý, že vůbec nebyl schopen se jim věnovat a Raine musela zajišťovat věci, které dalece přesahovaly schopnosti osmiletého dítěte, jakým tehdy byla... Ale o nynější situaci už William přece jen něco věděl...A byl i u otcovy smrtelné postele a věděl, jak naléhavě jí kladl na srdce, aby se o všechno postarala.

A nikoho by do té doby ani nenapadlo, že by William starší mohl zemřít dřív, než se jeho syn dožije dospělosti. 

Otec byl v nejlepším věku a působil dojmem silného a nepřemožitelného muže...Jenže nemoc, která mu vzala život, postupovala tak rychle, že jeho smrt nikdo nečekal. A Raine si od té doby nedovolila ani prožít zármutek. Protože všechnu svou sílu a energii vložila do toho, aby se postarala o Williama.

Jelikož její bratr nebyl nijak silný, ale byl velmi chytrý a vyrůstal z něj charakterní člověk, což pro ni bylo mnohem důležitější...A jeho fyzická slabost ji vedla k tomu, aby se o něj víc a pečlivěji starala.

Raine jim vypověděla, co se stalo v přijímací síni a William vypadal stejně užasle jako Aida. 

„Ty ses ukryla za záclonou a špehovala jsi krále a toho muže? Raine, copak ses úplně zbláznila? Vždyť tě mohli zavřít nebo..." řekl William a přitom se na svou sestru se strachem podíval. Raine přešla blíž k němu a položila mu ruku konejšivě na rameno.

 „Vždyť mě nechytili," odpověděla a teprve v tu chvíli jí došlo, co by pro Williama znamenalo, kdyby ji našli a obvinili ze zločinu.

 ,,Kdo by se pak o něj postaral?" vytanula jí tato slova na mysli a přitom se její oči zalily smutkem.

„Ale mohli. A ten muž tě viděl? Vždyť se ještě pořád může rozhodnout, že by měl někomu říct, žes tam byla," řekl po chvíli William a jeho zelené oči se potáhly obavou. A Raine.. uvědomila si, že o ni má strach, a bylo jí to příjemné. 

,,Určitě z něj vyroste dobrý člověk," řekla Raine a odpovídala mu s jistotou, která vycházela odněkud zevnitř a vlastně ani nevěděla, proč je o tom tak přesvědčena.

 „Ainsworth to nikomu nepoví," zašeptala a Aida byla vystrašená.

 „Jak to víte, paní Raine? Vždyť jste ho jenom zahlédla," odsekla se strachem a Raine se jí nemohla ani podívat do očí, když opakovala „Nikomu to nepoví," a když o tom tak přemýšlela, tak ten niterný pocit jistoty vzrůstal každým okamžikem.

 ,,Benedikt Ainsworth ji nezradí," řekla si Raine a připravovala se na večeři pečlivěji než jakýkoliv jiný večer od té doby, co přijela ke dvoru a doufala, že se tam sejde s Benediktem Ainsworthem a oficiálně se mu představí. 

 A samozřejmě předpokládala, že Ainsworth na společnou večeři ke králi přijde. A věděla i že mu bude muset vysvětlit, kde se vzala v úkrytu za závěsem a co ji přimělo k tomu, aby tajně poslouchala jeho soukromý rozhovor s králem. 

,,Ale něco si vymyslí," řekla si, protože pravý důvod, proč potřebovala zjistit, zda by lord Ainsworth byl ten pravý, kdo by se postaral o Williama, si zatím chtěla nechat pro sebe.

Vstoupila do předpokoje se smíšenými pocity... Třásla se očekáváním i strachem...

 Snažila se zklidnit tím, že si soustředěně prohlížela tapiserie, které visely po stěnách, tmavé obložení stropu a elegantní oděvy dvořanů, kteří stáli kolem stolů a ochutnávali opečené maso, lahůdky z mořského dna i různé druhy dušené i čerstvé zeleniny, chleba, vína a piva. A všimla si i, že král Eduard nesedí u hlavního stolu...a že jeho židle byla prázdná.

 V tu chvíli se jí ulevilo, protože teď už si byla naprosto jistá, že mu Ainsworth o její ranní přítomnosti v přijímací síni nic neřekl. A nebyla schopna myslet na nic jiného než na dobrodružství, které ji ten večer očekává.

Protože pomyšlení, že se jí možná podaří přiblížit se ke svému cíli a že možná nalezla někoho, kdo by se postaral o Williama a poskytl mu ochranu svého jména...a že možná nalezla manžela... ji zároveň děsilo i naplňovalo netrpělivostí.

 ...Obzvlášť ve chvíli, když si ve vzpomínkách vybavila obraz vysokého a krásného muže, který ji tolik zaujal.

Ale tuhle myšlenku zahnala ihned, jak se objevila.

 ,,Takhle nemůže uvažovat", řekla si pro sebe, protože ještě by se mohla přestat zajímat hlavně o to, jestli se Benedikt Ainsworth postará o Williama a o jejich majetek. ,, A to je přece to jediné, co od něj očekávala," znělo ji z myšlenek a pak se opatrně rozhlédla po obrovité místnosti. 

Když barona mezi přítomnými hned nenalezla, začala si prohlížet všechny tváře pozorněji. Ale po těch nezapomenutelných očích a havraních vlasech nebylo nikde ani památky, a tak zklamáním se celá schoulila do sebe.

A ačkoliv věděla, že sem přijít nemusí, tak ve skutečnosti si nepřipustila, že by opravdu mohl na večeři chybět.

A až teď ji teprve napadlo, že se nedalo vyloučit ani to, že odjel domů a že už ho nikdy neuvidí.

Protože Benedikt skutečně mohl odjet, ale něco ho donutilo ve Westminsteru zůstat...A stále musel myslet na tu mladou ženu, kterou objevil v králově komnatě...A ta vzpomínka se mu vracela tak často, že se rozhodl, že dřív, než odjede od dvora, musí zjistit, kde se vzala v králově přijímací síni ve chvíli, kdy král nařídil, aby ji všichni opustili, a co tam dělala.. A uvědomoval si, že od něj bylo víc než nerozumné, když ji nechal jen tak odejít, a dokonce jí i pomohl, aby ji nikdo neobjevil.

Ale stalo se, a když už to udělal, je na něm, aby zjistil, co všechno slyšela, protože nechtěl se stát nechtěným spoluviníkem nějakého tajného spiknutí proti Eduardově koruně... A to byl taky ten jediný důvod něčí tajné přítomnosti v králových osobních místnostech, jaký si dovedl představit.

Ale zároveň však si byl kdesi uvnitř jistý, že tomu tak nebylo. Protože za tím závěsem připomínala spíš vyděšené mládě než otrlého spiklence. A když vstoupil do dveří hodovní síně, napadla ho zvláštní myšlenka. 

,,Třeba je do Eduarda zamilovaná," přiznal si a překvapilo ho, jak nepříjemný pocit, skoro až zlobu, v něm to pomyšlení vyvolalo. 

Vysvětlil si to ale tím, že když zahlédl její oči, četl v nich něco nevinného...

,,A kdyby měla poměr s králem, tak dlouho by si takovou nevinnost neuchovala," řekl si v duchu, protože Eduard byl svými výstřelky s ženami známý.

 ,,Ale jestli byl tohle důvod její přítomnosti, a dohnala ji tam bezradnost a zoufalství. To by bylo pochopitelné a snad i omluvitelné.. Ale on musí nejprve zjistit, jestli to nemělo nějaký jiný a vážnější důvod," přiznal si a nalezl ji bez potíží.

 Ačkoliv k němu stála zády, její rusé vlasy by poznal kdykoliv... Dnes večer jí lehce vyklouzávaly zpod modré, perleťové čelenky.

 Neseděla přímo u hlavního stolu, ale kousek stranou, což na něj dělalo dojem skromnosti a zachvátila ho zvědavost.

 A když se k ní prodíral davem, cítil, že se v něm vzmáhá nervozita a hluboké očekávání... Ohlédla se a podívala se na něj... Její zlaté oči se rozšířily překvapením a na chvíli se mu zdálo, že se v nich mihla i radost...A vzpomněl si na to, co jej napadlo, když ji spatřil poprvé... že je docela pěkná.

,,Ne, mýlil se," řekl si, protože s těma hlubokýma, zlatýma očima byla mnohem víc než pěkná.

 Měla rovný, aristokratický nos, pevnou, ale přitom zvláštně jemnou bradu, okrouhlá, přesně vykrojená ústa, která v úsměvu stáčela k jedné straně.

Najednou ucítil, jak se v něm rozlévá nádherné teplo. 

Stál tam a díval se na ni neschopen cokoliv udělat nebo říct... Připadal si hloupě...A byl tak zmatený vlastním chováním, že když na ni promluvil, jeho hlas zněl drsněji, než zamýšlel.

 „Mohu si k vám přisednout?" zeptal se a její úsměv zmizel a tváří jí proběhlo zamračení. 

„Jste vítán, můj pane," odpověděla a hned na to se ji na tváři úsměv zase objevil.