Benedikt měl náhle divný pocit, že se propadá někam mimo skutečný svět.

A ačkoliv si byl téměř jistý, že kdyby se o to pokusil, tak nakonec by ho chtěla, ale přece se nemohl odhodlat se jí dotknout.

 ,,Určitě se mýlil a třeba ji i odpuzoval," znělo mu v hlavě a tvářil se rozpačitě, neboť si už vůbec nebyl jistý, co je skutečnost, a co je jen jeho vlastní představa... A byl by si přál, aby sem nikdy nevstoupil, a aby se nikdy nepokusil vysvětlit své ženě, co chce a kým je...Protože mluvil s ní mnohem hruběji, než měl v úmyslu.

 „Ale nejste jediná, kdo může klást požadavky, Raine," řekl po chvíli a jeho slova a chování v ní probudily odpor. A založila si ruce v bok.

 „A můžete mi prozradit proč?" zeptala se a Benediktovi vylétlo obočí vzteky a urážkou.

 ,,Ta žena, ať sebekrásnější a sebe žádostivější, byla paličatější a drzejší, než považoval vůbec za možné... Nesmí jí přiznat, jak ho přitahuje a jak moc by ji chtěl," řekl si v duchu a přitom se snažil aby se ji nepodíval do těch krásných očí, které ho vždycky vábily.

„Musím vás upozornit, že nemáte právo na mně chtít něco, čím urážíte mou důstojnost. A byla jste to vy, kdo si přál tenhle sňatek. A byla jste to opět vy, kdo rozhodl, že se ten sňatek nikdy nenaplní, a nepovažovala jste vůbec za nutné se mě zeptat, co tomu říkám...a co chci.. A jediným důvodem k tomu jsou vaše dětské vrtochy... Už nikdy neuděláte to, že před mými sluhy vyslovíte požadavek, který ruší nejen moji roli pána Brackenmooru, ale i moji pozici vašeho manžela," odsekl naštvaně a přitom mu po tváři přeběhl temný stín.

„Ale nic takového jsem..." nedopověděla to, protože on ji přerušil a odpověděl tak chladně, jak jen dokázal. Protože nechtěl, aby věděla, že po ní i přes všechen hněv touží... Protože to bylo přesně to, co se jí podařilo... Dostala ho až na samý okraj palčivé touhy a vzteku.

„Udělala jste to, když jste požádala Maeve o vlastní pokoj. To je divný požadavek pro nevěstu," řekl a Raine se lehce začervenala, ale pak rychle odpověděla „Ale vy přece víte, že nechci být s vámi v jedné místnosti," a on měl co dělat aby se udržel.

„Ale měl jsem o to Maeve požádat já a ne vy!" křikl a Raine se na něj v tu chvíli podívala tak jako snad ještě nikdy.

„A byl by jste to udělal?" zeptala se a Benedikt se rychle nadechl, protože ve vteřině se dostala k podstatě věci.

A když si uvědomil, jak prožíval její blízkost a jak po ní toužil, musel si přiznat, že si tím přinejmenším nebyl jistý.

,,Byl by pro ně opravdu žádal oddělené pokoje, kdyby ho k tomu nedonutila?" zeptal se sám sebe a jak se Raine pohnula, tak odhalila hebkou pleť na krku.

 Zadíval se na ni. 

,,Udělal by to?" položil si tu otázku a Raine se podívala, kam směřuje jeho pohled, a zalapala po dechu... Rychle si přitáhla šaty k tělu a otočila se k němu zády. Protože cítila, že se jí zrychluje tep.

 A i přesto, že k němu byla otočená zády, tak vnímala každý krok, kterým se k ní blížil, a slyšela i jeho odpověď jakoby z mlhy.

 „Možná že bych ji nebyl požádal, aby ti dala jinou místnost, Raine," řekl a položil jí ruku na rameno a ona zjistila, že se k němu obrací, aniž by chtěla.

 „A možná že ani zdaleka tolik nechceš, abych to udělal, jak se mi tu snažíš namluvit," dodal a jeho hluboký modrý pohled se jí zabodl do očí a jí se začal v celém těle rozhořívat oheň. Protože tuhle podivnou roztřesenost a žár cítila už dřív, a vlastně i kdykoliv se na ni podíval.

 A v podstatě jí i vyhovovalo, když se s ní dohadoval o jejích požadavcích. Protože pomohlo jí to soustředit se na hádku a zapomenout tak na ten podivný zmatek a úzkost, které se jí v jeho přítomnosti zvedaly v útrobách.

 Ale teď, když cítila jeho horký dech v týle, tak věděla, že znovu padá do té neznámé hlubiny.

A chtěla popřít jeho slova, ale nějaká neznámá čest v ní samé, s níž si sama neuměla poradit, jí našeptávala, že se tím jenom ztrapní.

 Protože už od té noci ve stanu, kdy bojovala se stejnými pocity, se snažila sama sebe přesvědčit, že vůbec neexistují a že si je vymyslela.

 Ale teď, když se jeho pohled nořil hlouběji do jejího a ona cítila, jak se jí zrychluje krev v žilách, tak věděla, že se jen snažila samu sebe obelhat...Protože to, jak reagovala na blízkost Benedikta Ainswortha, bylo skutečnější, než cokoliv v jejím životě.

A tak když naklonil hlavu, aby ji políbil, neměla už chuť ani vůli mu v tom zabránit...A když přitiskl své teplé a pevné rty na její, tak zvedla ruce, aby ho objala...A jeho rty se staly pružnější a plnější a žádaly od ní odezvu a ona nebyla schopna té žádosti odolat.

Protože když cítila jak je poddajná, a krev se jí začínala dostávat do varu... Váhavě přejela svými rty přes jeho a překvapeně zjistila, že jí jemně odpověděl.

A v břiše se jí zvedalo teplo a jakýsi divný a neznámý pocit.

Benedikt ji přitiskl pevněji k sobě a hladil ji rukama po zádech. A zastavil se na jejích bocích a přitiskl si ji k sobě ještě blíž...A Raine i přes šaty cítila, to teplo které z něj doslova sálalo. A ten dotek jí uvrhl hlouběji do smyslnosti. Protože s hrůzou zjistila, že své reakce na něj opravdu neovládá. A žaludek se jí chvěl a ona měla pocit, že se jí podlomí kolena a že se neudrží na nohou.

Naštěstí Benedikt to zřejmě vycítil, neboť ji vyzvedl k sobě, a jednou rukou ji držel ve vzduchu a tu druhou jí položil zezadu na hlavu.

A přitom ji stále líbal.

 Až do chvíle, kdy se na chvíli oddělil, aby se nadechl.

 A pak zaklonil lehce hlavu a tázavě se jí zadíval do očí. A Raine nemohla odvrátit pohled, ačkoliv věděla, na co se ptá...A nemohla ani mluvit, proto jen zavřela oči a opřela se o něj.

 Benedikt se nadechl a zvedl si její obličej k sobě. A jeho rty přejížděly po jejích a jeho ruka hledala výstřih jejích šatů.

A když se jí jeho veliká dlaň poprvé dotkla, tak se jí málem zastavilo srdce.

 Prudce vydechla a srdce jí tlouklo. Protože toužila po něčem, co neuměla pojmenovat.

 „Benedikte, já chci... Já nevím..." vykoktala ze sebe slabě a Benedikt ji přejel rukou po jejím těle a jeho dotek v ní zanechával teplo... Protože i jeho oči byly plné hluboké touhy.

 „Raine, uvolni se a nech mě. Já se o tebe postarám," řekl a Raine zůstala v klidu a snažila se popadnout dech... Opřela si čelo o jeho hruď a pokoušela se srovnat si myšlenky.

 ,,To proto ji líbal a dotýkal se jí... protože se o ni chtěl postarat?" zeptala se sama sebe a pak zkřížila ruce na prsou, nadechla se a odtáhla se od něj.

 „Ne, já nechci, aby ses o mě staral. Prosím, nech toho!" vykřikla a chtěla mu vysvětlit, proč to nechce ,,Protože nemůže být přece na někom tak závislá..." znělo jí v mysli. Ale když se setkala s jeho tázavýma očima, tak jen smutně zavrtěla hlavou.

„Ale proč, Raine?" zeptal se a ona se na něj raději ani nepodívala.

„Nemohu dovolit, aby ses o mě staral. A nemohu ani být na nikom závislá...Já.. Musím se o sebe postarat sama. Jinak mi to přinese jen zklamání a bolest," odpověděla po chvíli a Benedikt povolil paže a ona vystoupila z jeho objetí.

 A Benedikt si nejistými prsty sčesávala vlasy z tváře.

Natáhl k ní ruce, aby se k němu znovu přivinula, ale odmítla ho... Stále však nemohla odtrhnout pohled od jeho.

„Ale na mně můžeš být závislá Raine, nezklamu tě," řekl a přitom se jejich pohledy opět zaklesly hluboko do sebe. A Raine opět projel tělem nádherný pocit.