Benedikt zamyšleně sledoval svou ženu, jak kráčí v doprovodu služky ke vzdálenému konci pokoje. A Všechny svaly v obličeji ho bolely od toho, jak se v posledních minutách křečovitě přemáhal.

Protože když Raine požádala o vlastní pokoj, rozčilil se a měl chuť ji ihned ztrestat, ale nejistota a úzkost, které zaznívaly v jejím hlase, ho přece jen obměkčily.

A když si všiml, jak se celá třese, měl chuť ji trochu potěšit a napadlo ho, že by jí mohl nabídnout koupel.

,,Poděkovala mu opravdu snaživě to se musí nechat, i když v jejím úsměvu nebylo ani stopy po lidském teple," řekl si a znovu se otočil, tam kde ještě před chvíli stála.

 ,,A ten arogantní postoj! ..Proč reagovala na všechny jeho nabídky tak odmítavě?" zeptal se sám sebe a přitom se snažil najít aspoň nějakou odpověď.

,,Čert ji vem!" křikl a bylo mu trapně, když ji při příjezdu do hradu upozornil, aby se k němu před lidmi chovala slušně... Ale pocit studu mu vydržel přesně do chvíle, kdy dala přede všemi najevo, že jsou si cizí, a požádala služku o vlastní pokoj.

,,Co to vyvedl, když si ji vzal za ženu?" řekl si.

 ,,Vždyť ona byla tak rozporuplná, jak jen žena může být, ale zároveň i tak krásná.." znělo mu v mysli, protože i ve chvílích, kdy se na něj dívala s nechutí, tak měla v očích sílu, která ho vždy očarovávala.

 Benedikt cítil, jak se v něm zvedá skrývaný hněv a uraženost... Nejen na ni, ale měl vztek i na sebe. Protože pokud byla Raine nablízku, musel ji neustále tajně sledovat...A bylo mu jasné, že si bude muset zvyknout na to, že se pohybuje v jeho okolí, a naučit se v její blízkosti myslet na něco jiného než nyní, kdy ho všechno nutilo pátrat po tom, jak se zrovna tváří a co si myslí.

 ,,Ale napřed musí splnit svůj slib, že jí sežene vodu na umytí a pošle ji do jejího pokoje," řekl si v duchu a když to zařídil, zamrzelo ho, že tu není Lily a Genevieve. Protože možná že by jí společnost jiných žen pomohla smířit se s novým domovem.

Genevieve odjela s Tristanem a s Lily na jejich lovecký zámeček a tvrdila, že to dělá proto, že nechce na tři měsíce opustit Sabinu, ale Benedikt měl podezření, že její touha opustit Brackenmoore má co dělat s tím, že před několika týdny odjel Marcel.

 Chápal ovšem, že si to chtěla nechat pro sebe, a tak na ni nenaléhal...Protože prožíval nyní podobné potíže a utrpení s nějakou Raine Blanchettovou.

A ačkoliv mu pohled na ni přinášel potěšení a musel si přiznat, že po ní touží. Bylo mu víc než jasné, že jejich vztah nebude jednoduchý...Ale těmito myšlenkami se raději nechtěl zabývat, a tak se šel podívat, jestli jeho sekretář přinesl nějaké nové přírůstky do knihovny.

Usedl do těžkého křesla k psacímu stolu a povzdechl si.

 Původně to bylo křeslo jeho otce, a když do něj Benedikt usedl, cítil se tomu moudrému muži blíž... Protože jen tady rozhodoval o osudech Brackenmooru. 

Ale ačkoliv před sebou neměl žádné vážné rozhodnutí, tak necítil dnes nic jiného než nepokoj.

,,Ale mohl být rád, že v jeho nepřítomnosti proběhlo všechno v pořádku", řekl si. A chtěl zamumlat modlitbu díkůvzdání a v klidu odpočívat... Ale něco v něm mu to nedovolovalo...Protože nemohl stále přestat myslet na svou ženu.. na tu ,,svéhlavičku", která ho znemožnila před Maeve a dala před všemi poddanými jasně najevo, že se nehodlá stát jeho skutečnou ženou.

 ,,Jak si to mohla dovolit?" zeptal se sám sebe a bylo mu dost nepříjemné, když mu tohle dala najevo o samotě ,,Ale vyjevit to před všemi ostatními?" řekl si znechuceně, protože kdyby ho o to slušně požádala, tak byl by možná ochotný počkat a odložit všechno, než ho jeho žena lépe pozná, i když on by byl možná volil jinak.

 ,,Je však přece už zralý muž a Raine je sice překrásná, ale ještě mladá žena," znělo mu v mysli a často se mu v myšlenkách vracel právě ten okamžik, který se mezi nimi odehrál tehdy ve stanu.

Protože v ten okamžik v něm touha po ní vyvstala tak, jak si do té doby vůbec nedovedl představit.

Rychle tu vzpomínku potlačil a nechtěl o podobných pocitech raději nic vědět, neboť měl příliš veliký strach, že by ho mohly přemoci. Protože nebyl zvyklý, aby cokoliv ohrožovalo jeho důstojnost a sebevědomí.

,,A Raine ho nemůže zostouzet před jeho lidmi a nemůže mu upírat Bohem dané právo manžela... Vždyť on není jen Benedikt, je i lord z Brackenmooru a jako takový si zasluhuje poslušnost a úctu...A jestli se k němu někdo hodlal chovat, jako by nebyl jeho úcty hoden, tak urážel tím i jeho základní práva...A to si přece nemůže nikdo dovolovat," řekl si pro sebe a pak vstal, přešel knihovnou a otevřel těžké dubové dveře. A rozhodným krokem zamířil k Genevievinu pokoji.

 Když vzal za kliku, rozhořela se v něm všechna úzkost posledních dnů.

 Ale pohled, který se mu naskytl, když nahlédl do škvíry v otevřených dveřích, v něm vyvolal pocity, které už se zlobou, s níž sem přišel, neměly mnoho společného.

Raine seděla v krémových sametových šatech u obrovského džberu s vodou a koupala si nohy.

 A aniž věděl proč, Benedikt zůstal stát mezi dveřmi a zíral na ty malé a krásně tvarované nožky a prožíval neznámý, podivně sladký pocit intimity a vnitřního žáru.

Představoval si, jaké by to bylo, kdyby ty nohy mohl teď políbit a bylo to tak silné, až se mu stáhl žaludek. Protože nikdy v životě by nevěřil, že bude takhle silně reagovat na pouhý pohled na ženské nohy...

A že si bude takovéhle věci byť jen představovat...

 A tak s použitím veškeré vůle zavřel oči.

Jenže když je znovu otevřel, tak byla Raine stále na stejném místě a nepřipadala mu o nic méně krásná.

 Polkl, aby trochu uvolnil sevření v hrdle. Protože i přes všechnu rozvahu a chladný rozum si musel přiznat, že své reakce na ni naprosto neovládá.

Zhluboka se nadechl a uvědomil si, že tohle všechno mu proběhlo hlavou během vteřiny. A než se stihl pohnout, aby se omluvil a odešel nebo udělal cokoliv jiného, tak Raine se otočila a zděšeně si stáhla nohu zpátky a přitáhla si šaty více k tělu, aby nebylo vidět ani kousek nahé kůže. A otočila se k němu s očima plnýma zloby.

„Proč jste sem přišel, pane?" zeptala se a Benedikt cítil, že v něm koluje vztek. Ale tentokrát jej však docela vítal, protože alespoň trochu přehlušil touhu, která už hrozila ho ovládnout.

 „A proč bych sem neměl chodit, paní?" odpověděl a přešel k ní.

Oči se jí na chviličku rozšířily strachem, ale hned se ovládla a odpověděla chladně. „Myslím, že jsem svůj názor na tohle vyjádřila jasně, můj pane," řekla a Benedikt ovládl svůj hněv a odpověděl s vynuceným klidem. 

„To jste udělala, madam. Ale, kupodivu, nejste na světě jediná. ,,Já" jsem se k celé záležitosti ještě nevyjádřil, ačkoliv se mě týká, když dovolíte," odsekl trochu vztekle a Raine zvedla bradu a napůl se odvrátila.

 A on shledal, že jej obrysy její brady a tváří, a štíhlá linie krku a dlouhé vlasy, které jí spadaly na ramena, přitahují natolik, že má znovu co dělat, aby vydržel v klidu stát.

 Ale její slova ho opět vrátila do tvrdé skutečnosti.

 „A co se k tomu dá ještě dodat?" zeptala se a on se k ní přiblížil a znovu měl dojem, že v jejích očích zahlédl strach.

Zaváhal.

 Protože na jednu stranu ji rozhodně nechtěl trápit. A nebyl zvyklý bojovat se ženami a nikdy by nevěřil, že ho k tomu někdy nějaká donutí, ale ona ho zahnala dál, než kterákoliv jiná žena, s níž se setkal.

„Nedovolím, aby jste mě urážela. Možná jsem vám nedostatečně vyjasnil, jak si představuji svou pozici manžela," řekl a Reine se podívala na něj pohledem plným děsu. 

„A co budete dělat, můj pane, když jsem vám řekla, že vás nechci?" zeptala se a Benedikt si ji zkoumavě prohlédl a přemýšlel, co mu vlastně chce sdělit...Protože už když se na ni díval, tak cítil, že se mu v těle zrychluje krev.

 ,,Byla to jeho žena" řekl si a nemohl už zastavit slova, která se mu drala do úst, a ve vlastním hlase slyšel vztek.

 „A co si myslíte, že budu dělat?" zeptal se vztekle a jejich pohledy se setkaly a zaklesly se do sebe.

 Benedikt ale stále věděl, že jeho touha po ní stoupá. A Raine se zhluboka nadechla a uhnula očima, ale její ňadra se jí rychle a namáhavě zvedala, protože nemohla popadnout dech... A když se na něj znovu podívala, tak ten strach byl pryč a její tvář žhnula něčím, co raději ani nechtěl nazývat.

 ...Nechtěl, neboť se obával, že mu to našeptává jeho vlastní touha.

 A jak se na ni díval, olízla si rty... A když to viděl, tak někde v něm ožila představa, jaké by to bylo, kdyby se teď jí mohl dotknout... A její pohled ztemněl, jako by něco v ní odpovídalo jeho rostoucí touze.